Terry Pratchett - Velká jízda

„Ale pořád nevidím ten lom,“ řekl Angalo.

Masklin si prohlížel obraz před nimi. Jižní Amerika. Grimma mluvila o Jižní Americe, nebo nemluvila? To je tam, kde žáby žijí v květech. Říkala, že jakmile poznáš věci, jako jsou žáby, žijící v květech, nejsi už tentýž člověk.

Začínal chápat, co měla na mysli.

„Na kamenolomu teď nezáleží,“ řekl. „Kamenolom může počkat.“

„ Ve všeobecném zájmu bychom se tam měli dostat co možno nejdříve, “ ozvala se Věc.

Masklin o tom chvilku přemítal. Byla to pravda, to musel uznat. Tam doma se mohlo dít všechno možné. Musel se s Lodí rychle vrátit, v zájmu všech.

A vtom ho to napadlo: Dlouho už dělám všechno ve všeobecném zájmu. Jenom jedinkrát chci udělat něco pro sebe. Myslím, že s touto Lodí nemůžeme najít další nomy, ale já aspoň vím, kde se poohlédnout po žábách.

„Věci,“ řekl, „doprav nás do Jižní Ameriky. A neodmlouvej.“

Vyhledejte modrou planetu…

Zaostřit

Zde je ta planeta. Většina je jí potopena ve vodě, ale přesto se jmenuje Země.

Vyhledejte pevninu…

Zaostřit

dešťových mračen, trhající se o velehory…

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

bromeliovitých.

Jeho listy, ačkoli to možná byly okvětní plátky, se stěží vůbec zatřepetaly, když k němu dorazily tři velmi maličké a velmi zlaté žabičky a s úžasem hleděly na čerstvou, čistou vodu. Dvě z nich pohlédly na svého vůdce v očekávání, že řekne něco vhodného pro tuto historickou příležitost.

Bude to: „. -. -. kuňkkuňk. -. -.“

A pak sklouznou po lístku do vody.

Třebaže žáby dokáží postřehnout rozdíl mezi dnem a nocí, o čase jako takovém mají jen mlhavou představu. Vědí, že některé věci se dějí po jiných věcech. Opravdu inteligentní žáby by mohly dumat nad tím, existuje-li něco, co brání tomu, aby se všechno odehrávalo najednou, ale to je asi tak všechno, co dokáží pochopit.

Takže kolik času uběhlo, než uprostřed dne nastala podivná noc, se dalo z žabí perspektivy těžko říct…

Široký černý stín se sunul nad vrcholky stromů a náhle se zastavil. Po chvilce se ozvaly hlasy. Žáby je slyšely, ačkoli nevěděly, co znamenají nebo dokonce, co jsou. Nezněly jako ty hlasy, na které jsou žáby zvyklé.

To, co slyšely, se odehrálo takto: „Tak kolik je tady hor? Vždyť je to k smíchu! Kdo má tolika hor zapotřebí? Tomu říkám neschopnost. Jedna by stačila. Jestli uvidím další horu, pominu se. Kolik dalších ještě musíme prozkoumat?“

„Mně se líbí.“

„A některé ty stromy mají nevhodnou výšku.“

„Ty se mi taky líbí, Gurdere.“

„A Angalovu šoférování nevěřím.“

„Já myslím, že se lepší, Gurdere.“

„No, já jenom doufám, že sem nepřiletí další letadla, to je všechno.“

Gurder a Masklin se houpali v primitivním košíčku z kousků kovu a drátu. Visel ze čtvercového průlezu pod Lodí. Na Lodi byly ještě ohromné prostory, které dosud neprozkoumali. Všude byly podivné přístroje. Věc řekla, že Lodi se užívalo k průzkumům.

Masklin ničemu z toho úplně nedůvěřoval. Patrně tam byla zařízení, která by snadno dokázala spustit a vytáhnout ten košík, ale Masklin raději upevnil smyčku drátu kolem sloupu v Lodi a s pomocí Pindi uvnitř se spouštěl dolů a nahoru pouhými nomskými silami.

Košík zlehka dosedl na větev stromu.

Potíž byla v tom, že lidé je nenechali na pokoji. Sotva si našli slibně vyhlížející horu, letadla a helikoptéry bzučely jako komáři kolem orla. Bylo to k zbláznění.

Masklin si prohlížel větev. Gurder měl pravdu. Tahle hora by měla být tou poslední.

Květy tady rozhodně byly.

Lezl po větvi, až dospěl k nejbližšímu květu. Byl třikrát tak vysoký než on. Našel si oporu pro nohy a vyšplhal vzhůru.

Uvnitř se lesklo jezírko. Šest žlutých oček vzhlíželo k Masklinovi.

Masklin na ně ztrnule zíral.

Tak to nakonec byla pravda…

Přemýšlel, jestli by se nenašlo něco, co by jim řekl, a čemu by mohly porozumět.

Větev to byla celkem dlouhá a dosti silná. Ale v Lodi bylo nářadí a jiné věci. Mohli by spustit další dráty, aby větev přidržovaly, a vyzdvihnout ji navijákem, až ji odřízne. Chvíli to bude trvat, ale to nevadí. Je to důležité.

Věc říkala, že rostliny se dají pěstovat pod osvětlením stejné barvy jako sluneční světlo, v hrncích s takovou řídkou polévkou, která umožňuje rostlinám růst. To by mohl být nejsnazší způsob, jak udržet větev při životě. Ta nejsnazší věc na… světě. Kdyby všechno provedli opatrně a jemně, žáby by to ani nepoznaly.

Kdyby svět byl vana, podobal by se pohyb Lodi po něm pohybu mýdla, které vystřeluje sem a tam a nikdy není tam, kde člověk čeká, že bude. Mohli jste určit, kde zrovna byla, podle letadel a vrtulníků, které chvatně odlétaly pryč.

Nebo možná byla jako ta kulička na ruletě, která poskakuje kolem dokola a vyhlíží si to správné číslo…

Nebo se možná jenom ztratila.

Hledali celou noc. Pokud to byla noc. To bylo těžko říct. Věc se snažila vysvětlit, že Loď cestuje rychleji než slunce, ačkoli slunce vlastně stojí na místě. Některé části světa mají noc, zatímco jiné části mají den. Tohle, řekl Gurder, je špatná organizace.

„V Obchoďáku byla tma vždycky, když tma měla být. Přesto, že to bylo jenom cosi, co postavili lidé,“ rozčiloval se. To bylo poprvé, co ho slyšeli připustit, že Obchoďák postavili lidé.

Tady nic nevypadalo povědomě.

Masklin se poškrábal na bradě.

„Obchoďák stál v místě zvaném Začouzená Lhota,“ řekl. „To je všechno, co vím. Takže lom nemohl být daleko.“

Angalo mávl podrážděně na obrazovky.

„Ano, ale to není jako na mapě,“ rozčiloval se. „Žádné cedule se jmény k místům nepřipíchli. Je to k smíchu! Jak má jeden vědět, kde zrovna je?“

„No dobrá,“ uklidňoval ho Masklin. „Ale není třeba snést se až dolů, aby sis přečetl značení. Pokaždé, když to uděláš, vyběhnou lidé do ulic a začnou křičet do rádia.“

„ To je pravda, “ souhlasila Věc. „ Lidi prostě musí rozčílit, když vidí, jak se kosmická loď o váze deset milionů tun pokouší poletovat po ulici. “

„Posledně jsem si dával velký pozor,“ pravil Angalo dotčeně. „Dokonce jsem zastavil, když na semaforu naskočila červená. Nechápu, proč z toho byl takový povyk. Všechny ostatní náklaďáky a auta do sebe taky začaly vrážet. A mně říkáš mizerný řidič.“

Gurder se ohlédl na Pinďu, který se rychle učil jejich jazyku. Husí nomové na to měli talent. Byli zvyklí stýkat se s nomy, kteří mluvili jinou řečí.

„Vaše husy se nikdy neztratily,“ řekl mu. „Jak to dělaly?“

„Jednoduše se neztrácely,“ odpověděl Pinďa. „Vždycky vědět, kam ony letět.“

„Se zvířaty je to možná podobné,“ řekl Masklin. „Mají instinkty. To je jako vědět něco bez toho, že víš, že to víš.“