Terry Pratchett - Velká jízda

„ Říkal jsi, že to chcete provést po svém. Bez pomoci lidí, jsi říkal. “ pravila Věc.

„Teď je to jinak. Je tady ta Loď,“ řekl Masklin. „Vyrobili jsme ji. Už se o nic neprosíme.“

„ Smím tě upozornit, že sedíš na jeho rameni a nikoli on na tvém? “ pravila Věc.

„To je jedno,“ řekl Masklin. „Řekni mu — chci říct, požádej ho, aby šel k Lodi. A řekni prosím. A řekni, že nechceme, aby se někdo zranil. Včetně mne,“ dodal.

Odpověď Vnuka Richarda se zdála trvat věčnost. Ale vydal se k zástupům kolem Lodi.

„Co říkal?“ zeptal se Masklin a pevně se držel svetru.

„ Tomu nevěřím, “ pravila Věc.

„On mi nevěří?“

„ Řekl: jeho dědeček mu vždycky vyprávěl o malých lidičkách, ale on tomu až dosud nevěřil. Řekl: jste jako ti ve starém Obchoďáku? “

Masklin zůstal s otevřenou pusou. Vnuk Richard ho soustředěně pozoroval.

„Řekni mu, že ano,“ zachraptěl Masklin.

„ Tak dobrá. Ale nemyslím si, že to je dobrý nápad. “

Věc zakvákala. Vnuk Richard zaburácel odpověď.

„ Říká, že dědeček vtipkoval o lidičkách v Obchoďáku, “ pravila Věc. „ Říkával, že mu nosí štěstí. “

Masklin měl hrozný pocit v žaludku, což znamenalo, že svět se zase mění, zrovna když si myslel, že mu rozumí.

„Viděl jeho dědeček někdy noma?“ zeptal se.

„ Říká, že ne. Ale říká, že když dědeček s bratrem otevřeli obchodní dům a pracovali vždycky dlouho do noci v kanceláři, slýchali šramot ve stěnách, a říkávali si, že to jsou skřítkové obchodního domu. Byla to taková legrace. Říká, že když byl malý, dědeček mu vyprávěl o lidičkách, kteří v noci vylézají a hrají si s hračkami. “

„Ale nomové z Obchoďáku takové věci nikdy nedělali!“ protestoval Masklin.

„ Neřekla jsem, že ty povídačky jsou pravda. “

Loď teď byla o moc blíž. Vypadalo to, že nikde nemá žádné dveře ani okna. Byla jednolitá jako vejce.

V Masklinově hlavě panoval zmatek. Vždycky věřil, že lidé jsou vcelku inteligentní. Koneckonců, nomové byli velmi inteligentní. Krysy byly celkem inteligentní. I lišky byly inteligentní, víceméně. Svět se musel v inteligenci brodit, tak to by bylo, aby lidé také nějakou nepobrali. Ale toto bylo něco víc než inteligence.

Vzpomněl si na knihu Gulliverovy cesty. Ta byla pro nomy velkým překvapením. Žádný ostrov malých lidí nikdy neexistoval. Tím si byl jist. Bylo to, bylo to vymyšlené. Takových knih byla v Obchoďáku spousta. Pro nomy znamenaly nekonečné problémy. Lidé z nějaké příčiny potřebovali věci, které byly nepravdivé.

Nikdy si opravdu nemysleli, že nomové existují, pomyslel si, ale chtěli věřit tomu, že jsme.

„Pověz mu,“ řekl, „pověz mu, že se musím dostat do té Lodi.“

Vnuk Richard něco zašeptal. Bylo to jako naslouchat vichřici.

„ Říká, že je tady příliš mnoho lidí. “

„Proč jsou všichni ti lidé kolem ní?“ zeptal se zaraženě Masklin. „Proč se nebojí?“

Vnuk Richard odvětil další vichřicí.

„ Říká, že se domnívají, že vystoupí nějaké bytosti z jiného světa a promluví k nim. “

„Proč?“

„ Já nevím, “ pravila Věc. „ Možná nechtějí být sami. “

„Ale nikdo v ní není! Je to naše Loď —“ začal Masklin.

Ozvalo se zavytí. Dav si zacpal uši.

Na temnotě Lodi se objevila světla. Mihotala se po celém trupu v obrazcích, které proběhly tam a zpět, a zmizely. Ozvalo se další zavytí.

„ Není v ní nikdo, viď?“ ujišťoval se Masklin. „Žádní nomové se tam neuložili k zimnímu spánku nebo tak něco?“

Vysoko na Lodi se rozevřel čtvercový otvor. Ozvalo se zasvištění, vystřelil paprsek červeného světla a zapálil shluk křoví několik set metrů odtud.

Lidé se dali na útěk.

Loď se zvedla o několik desítek centimetrů a varovně se zakývala. Sunula se maličko k jedné straně. Potom se zvedla přímo vzhůru tak rychle, že vypadala jako pouhá čmouha, a prudce se zastavila vysoko nad davem. A pak se převrátila. A pak chvilku plula po hraně.

Znovu se snesla dolů a přistála, víceméně. To jest, jednou stranou se dotkla země a druhou spočívala ve vzduchu, na ničem.

Loď nahlas promluvila.

Lidem to muselo znít jako pronikavé brebentění.

Ve skutečnosti říkala: „Pardon! Pardon! Je tohle mikrofon? Nemůžu najít knoflík, který otevírá dveře… zkusíme tenhle…“

Rozevřel se další čtvercový otvor. Jasné modré světlo se vyvalilo ven.

Do krajiny znovu zaburácel hlas.

„Mám to!“ Ozvalo se deformované ťukťuk, jako by někdo, kdo si není jistý, jestli jejich mikrofon funguje, do něj zkusmo poklepával. „Maskline, jsi tam venku?“

„To je Angalo!“ zvolal Masklin. „Takhle neřídí nikdo jiný! Věci, řekni Vnuku Richardovi, že se musím do Lodě dostat! Prosím tě!“

Člověk přikývl.

Lidé se motali kolem základny Lodi. Dveře byly tak vysoko, že k nim nedosáhli.

Vnuk Richard si s pevně zavěšeným Masklinem razil cestu tlačenicí.

Loď znovu zavyla.

„É,“ zazněl mikrofonem zesílený hlas Angala, který zřejmě s někým mluvil. „Touhle páčkou si nejsem jistý, ale může to být… Jasně, že ji zmáčknu, proč bych ji neměl zmáčknout? Je vedle té ode dveří, určitě je to bezpečné. Koukej, zmlkni…“

Ze dveří se vysunula stříbrná plošina. Vypadala dost velká i pro lidi.

„Vidíš? Vidíš?“ křičel Angalův hlas.

„Věci, můžeš mluvit s Angalem?“ zeptal se Masklin. „Řekni mu, že jsem tady venku a snažím se dostat do Lodě.“

„ Ne. Vypadá to, že namátkou mačká knoflíky. Je třeba doufat, že nezmáčkne ty nesprávné. “

„Myslel jsem, že můžeš Lodi říkat, co má dělat!“ zhrozil se Masklin.

Věci se zdařilo znít pohoršené. „ Ne když je v ní nom, “ pravila. „ Nemohu jí říkat, aby neudělala, co jí nějaký nom přikáže, aby udělala. Tak to chodí, když jsi stroj. “

Vnuk Richard se posunoval strkající se a křičící masou lidí, ale šlo to ztěžka.

Masklin si vzdychl.

„Požádej Vnuka Richarda, aby mě sundal.“ Pak dodal: „A poděkuj mu. Řekni mu… že by bylo pěkné si ještě popovídat.“

Věc to přeložila.

Vnuk Richard se zatvářil překvapeně. Věc znovu promluvila. Potom vztáhl ruku k Masklinovi.

Kdyby byl měl vypracovat seznam okamžiků hrůzy, dal by Masklin na první místo tento. Čelil liškám, pomáhal řídit Náklaďák, letěl na huse — ale nic z toho nebylo z poloviny tak strašné jako dovolit člověku, aby se ho skutečně dotkl. Obrovské pokrčené prsty se natáhly a sunuly se po obou stranách Masklinova pasu. Zavřel oči.

Angalův hromový hlas burácel: „Maskline? Maskline? Jestli se ti stalo něco zlého, nastanou trable.“

Prsty Vnuka Richarda lehce sevřely Masklina, jako by člověk držel něco velmi křehkého. Masklin cítil, jak se pomalu snáší k zemi. Otevřel oči. Ocitl se v lese lidských nohou.

Vzhlédl k obrovskému obličeji Vnuka Richarda a pokoušeje se promluvit co nejhlubším a nejpomalejším hlasem, pronesl slova, která za pět tisíc let neřekl žádný nom přímo člověku.

„Na shledanou.“

Potom proběhl labyrintem nohou.

Několik lidí v oficiálně vyhlížejících kalhotách a velkých botách stálo u paty rampy. Masklin procupital mezi nimi a utíkal nahoru.