Margaret Weis - Druhá generace

„Očekáváš, že nasednu na modrého draka a poletím do… do…“ Karamon pohlédl na Sáru.

„Do pevnosti,“ řekla. „Na ostrově daleko na severu v Sirionském moři.“

„Do ostrovní pevnosti. Do tajemné tvrze plné temných paladinů oddaných službě Temné královně! A až se dostanu dovnitř, mám popadnout vycvičeného rytíře v nejlepších letech a odvléct ho na návštěvu Věže Nejvyššího kněze. A pokud se tam dostanu živý, o čemž vážně pochybuji, myslíš, že nás Solamnijští rytíři jen tak vpustí dovnitř? Mě a rytíře temnot?“

Karamon poslední slova skoro zakřičel. Tika se obrátila na podpatku a zmizela v kuchyni.

„Pokud mě nezabije jedna strana,“ řval, „udělá to druhá!“

„Tiše, drahý, vzbudíš děti.“ Tika se vrátila s brašnou vonící po pečeném mase a s měchem vody. „Ráno budeš mít hlad. Přinesu ti čistou košili. Zbroj si najdi sám. Aha, už si vzpomínám — je ve velké truhlici pod postelí.

A nedělej si starosti, drahý,“ řekla, zastavila se a vlepila mu rychlý polibek. „Sára určitě přišla na způsob, jak tě do pevnosti dostat. A co se týká Věže Nejvyššího kněze, Tanis už na něco přijde.“

„Tanis!“ Karamon se na ni prázdně zadíval.

„Samozřejmě cestou vyzvednete Tanise. Nemůžeš jít sám. Už na tom nejsi nejlíp. A kromě toho…“ Střelila pohledem po Sáře, která si oblékla plášť a netrpělivě postávala u dveří. Tika popadla manžela za ucho a přitáhla si ho níž. „Kitiara možná lhala,“ zašeptala. „Možná je pravým otcem Tanis. Měl by chlapce poznat.

A Tanis je taky jediný, kdo vás může dostat do Věže Nejvyššího kněze,“ dodala nahlas, zatímco Karamon si mnul ucho. „Rytíři ho budou muset vpustit dovnitř. Neodvážili by se urazit Laurami.“

Tika se obrátila k Sáře, aby jí to vysvětlila. „Laurana je Tanisova manželka. Byla jedním z velitelů Solamnijských rytířů ve Válce kopí. Velmi si jí váží. Spolu s Tanisem teď slouží jako prostředníci mezi rytíři a národy elfů. Její bratr Porthios je Mluvčím elfských národů. Urazit Tanise nebo Lauranu by znamenalo urazit všechny elfy, a to by rytíři nikdy neudělali. Že ne, Karamone?“

„Asi ne.“ Karamon vypadal omámeně. Události nabraly tak rychlý spád.

Tika to věděla a věděla také, jak s manželem jednat. Nesměla zpomalit. Kdyby se zastavil a zapřemýšlel, už by se nepohnul. Už teď viděla, jak nad celou věcí začíná dumat.

„Možná bychom měli počkat, až se chlapci vrátí z plání,“ namítl.

„Není čas, drahý,“ řekla Tika, která něco podobného očekávala. „Víš, že s Řekyvanem a Zlatolunou vždy stráví alespoň měsíc. Vyráží na lov, učí se znát les a takové věci. A až uvidí Zlatoluniny nádherné dcery, nebudou s odchodem nijak pospíchat. Teď už běž.“ Postrčila Karamona, který zmateně mrkal a škrábal se na hlavě, ke dveřím do soukromých pokojů. „Pamatuješ si, jak se dostat k Tanisovu sídlu?“

„Jo, pamatuju!“ vyštěkl Karamon rychle.

Příliš rychle. Podle toho Tika poznala, že si cestu nepamatuje. Bude o tom muset přemýšlet, což bylo jen dobře, protože se během příprav zaměstná úvahami o tom, jak se dostat k Tanisovu příbytku. A tak už bude dávno na cestě, než ho napadne cokoli jiného.

Jako například do jakého nebezpečí se vydává.

Jakmile zmizel z dohledu, Tičina ráznost se vypařila. Ramena jí poklesla.

V místnosti se náhle rozhostilo ticho a Sára, která do té chvíle hleděla z okna, se otočila. Uviděla, jak bezútěšně a nešťastně se Tika tváří, a tak k ní přistoupila.

„Děkuji vám za to, co jste udělala. Vím, že pro vás není snadné nechat ho jít. Nebudu tvrdit, že cesta není nebezpečná. Lhala bych. Ale máte pravdu. Našla jsem způsob, jak proniknout do pevnosti. A vzít s sebou Tanise Půlelfa je úžasný nápad.“

„Už bych na to měla být zvyklá,“ řekla Tika a sevřela v rukou brašnu s masem. „Včera jsem vypravila na cestu své dva chlapce. Jsou mladší než váš syn. Touží se stát rytíři. Usmívám se, když se s nimi loučím. Vždycky za nimi zavolám, že se za týden nebo za měsíc uvidíme. A nedovoluji si přemýšlet o tom, že to možná není pravda, že už je možná nikdy neuvidím. Ale hluboko v srdci to vím.“

„Chápu,“ řekla Sára, „já to dělala taky tak. Ale vy aspoň víte, že vaši synové kráčí ve slunci. Nejsou obklopeni temnotou…“ Přitiskla si ruku na ústa a potlačila vzlyk.

Tika ji objala paží.

„Co když už je příliš pozdě?“ plakala tiše Sára. „Měla jsem přijít dřív, ale… Nikdy jsem nevěřila, že to opravdu udělá. Vždy jsem doufala, že to vzdá!“

„Všechno dobře dopadne,“ uklidňovala ji Tika. „Uvidíte, že všechno dobře dopadne.“

Karamon vyšel z ložnice. Oblékl si kroužkovou košili, která mu v ramenou padla, kolem břicha už méně. Velký muž měl ve tváři žalostný výraz.

„Víš, Tiko,“ řekl vážně a zamračil se na chřestící zbroj, „nepamatuju si, že by byla tak těžká.“

Karamon si konečně vzpomněl, jak se dostat k Tanisovu sídlu, které leželo v Solantu, ale znal cestu jen po zemi, ne na hřbetu draka. Ale Sára se vyznala na celé pevnině Ansalonu — tak dobře, až to bylo Karamonovi nepříjemné.

„Ariakan má výborné mapy,“ odvětila poněkud zmateně.

Karamon přemýšlel, proč mají Takhisisini rytíři výborné mapy pevniny. Naneštěstí nebylo těžké to uhádnout.

Cesta trvala jen krátce. Příliš krátce pro Karamona, který seděl schoulený vzadu v dračím sedle, bylo mu zima a měl hlad (maso už dávno snědl). Byl tak vyvedený z míry, že se mu ani nechtělo spát. Uvažoval, jak podivný příběh vysvětlí příteli Tanisovi.

A co když je otcem Tanis? Karamon probíral celou věc ze všech stran. Dělám dobře, když mu možná na krk pověsím syna? Co řekne Laurana? Nikdy Kit neměla nijak zvlášť v lásce. A co Tanisův vlastní syn? Jak se bude cítit?

Čím víc o tom Karamon přemýšlel, tím víc litoval, že se rozhodl jít. Nakonec Sáře přikázal, ať se s ním vrátí zpátky k hostinci, ale ona ho buď neslyšela — kolem uší jim svištěl vítr — nebo si ho schválně nevšímala. Mohl by vyskočit ze sedla, ale v takové výšce to nepřipadalo v úvahu.

Karamona napadlo, že je ozbrojený a mohl by Sáru přemoct. Ale když si to dobře promyslel, došel k názoru, že i kdyby Sáru přemohl, nikdy by nedokázal ovládnout modrého draka, který po něm už tak podezřívavě pokukoval. A ve chvíli, kdy si to Karamon uvědomil, přistáli už na kopci nad Tanisovým hradem.

Karamon sesedl. Úsvit ještě nenastal, ale už nebyl daleko. Sára draka uklidnila, rozkázala mu, ať zůstane na místě — nebo si to Karamon aspoň myslel, protože nerozuměl, co mu říká — a vydala se k nádhernému příbytku. Když si uvědomila, že ji Karamon nenásleduje, obrátila se k němu.

„Co se děje?“ zeptala se plná úzkosti.

„Nejsem si jistý,“ řekl Karamon váhavě.

Sára vypadala vyděšeně, jako by se měla znovu rozplakat.

Karamon si povzdychl. „Ano,“ prohlásil ponuře. „Už jdu.“

„Karamone Majere! Ze všech tupých… Omluvíte nás na okamžik, paní?“ řekl Tanis zdvořile Sáře.

Půlelf popadl Karamona za paži a odtáhl ho na opačnou stranu obrovské komnaty, ozářené ohněm v krbu.

„Mohla by to být past,“ zašeptal Tanis. „Napadlo tě to?“