Margaret Weis: Druhá generace

Vždy je to mapa víry,
jen bílá krajina
a farmy v mlze ztracené.
Vždy je to země vzpomínek,
ve starém, nehybném ledu,
slunce roztříštěné.

A vždy je to srdce,
uzamčené a vroucí,
kdo pochybuje o ledu
plujícím k zmatené věčnosti.

Tak to skončí,
říká ti srdce,
skončí to obrovským ledovcem,
tisíci lety
vše pohlcující noci.
A jednoho dne vědci
prohledají jezera a morény
a najdou důkazy,
památky věků, které nebyly.
Ale tvůj příběh, celý, avšak prázdný, skončí
na špičkách prstů tvé ruky.
To ti řekne srdce
ve své tajemné kobce
a zrcadly zmapuje
nezmapovatelnou zemi,
zemi vzpomínek, řek a ledu.

Tentokrát to bylo jiné.
Město se poddalo
sněhové přikrývce,
domy a taverny
zalilo roztříštěné světlo
a jezero pokryl
křehký led.
Když jsem kráčel závějemi
mezi konejšivými dušemi,
smířený s nebem
a představou nadcházejícího jara.
Tak to skončí,
prohlásila zima,
dřív nebo později
v tmavém, nepřístupném ledě,
a ty jsi další, kdo si
tento příběh vyslechne.
Příběh o zimě, která
srdce zamyká…
A tam ve Wisconsinu,
zabláceném sněhem a
mizející vírou,
nezdálo se tak špatné, že
zima krade
všechno světlo,
že vítaná je tam tak jako
poslední sněhová pokrývka.

Stál uprostřed
zmrzlých automobilů,
vozů vyrovnaných jako památníky.
Zabalený v plášti
a vlněné čepici i šále,
hrabal se v kufru
a hledal bůhvíco.
A já ho poznal
podle zamlžených brýlí,
pomačkaného, směšného
klobouku, který měl na hlavě.

A ať už byla odvaha
jarem ve vzpomínkách,
sluncem ve slibu
či stínem opilým.
Nebo něčím ukrytým
za sněhem a pátráním,
v tu chvíli a tam jsem
k němu promluvil.
V těchto dnech jsem vděčný,
že jsem to udělal,
že jsem promluvil k zahalenému
tkalci nehod,
k obyčejnému kouzelníkovi
pátrajícímu po nemožném jaru.

Tracy, řekl jsem mu, poezie je ukryta
ve švech příběhu,
ve starých vzpomínkách a představě
toho, co může být, ale možná nikdy nebude.
(A to byla slova, která
jsem nikdy neřekl, leč poezie ukryta je
v představě toho, co býti mohlo:
musíš uvěřit, že jsem ta slova řekl,
přes odmítání, přes minulost.)
A tam v té zimě,
první píseň začala,
měsíce se rozdělily a lákaly
na hranice Krynnu,
a země sněhu se
proměnila v travnatou krajinu,
krásnější a věrohodnější.
A první píseň pokračovala
představou léta,
slibem návratu zmizelého sémě,
návratu přátel
z pouští zapomnění,
a dokonce i severské země
křičí k duším,
to je mapa
splněné důvěry;
to je mapa víry.

Kejklíř putuje
okrajem světa,
nevidí, nezná cestu,
věří jen svým
ctihodným pažím kejklíře.
Putuje po okraji
pradávného příběhu,
žongluje s měsíci
a předvádí neznámé,
nehybné hvězdy.
Nějaký instinkt,
nezlomný a průsvitný
jako achát
v hlubinách jeho reflexů
dává předmětům
v letu život:
dýky a lahve,
dřevěné jehlice a ozdoby,
viděné i neviděné — všechny tak
lehké a mrštné.

My se řídíme stejnou věcí:
konstelacemi vzpomínek
a procesy zrozenými
v krvi,
kde motiv a metafora
a impulsy noci
ráno se promění
v naše vzezření,
v zákruty
zjevivších se prstů.

Něco v každém z nás
touží po rovnováze,
po zmizelém procesu,
který kalí ocel.
Nejlepší žonglérské kousky
spočívají v míru,
který dává tvar záměrům
z nožů, z vláken,
z poloprázdných lahví,
a ze zrcadel a procesů,
a ze zapomenuté
rudy noci.