Margaret Weis - Druhá generace

Sára vyskočila na nohy. Tvář jí hořela a vypadala, jako by ji udeřil. „Nechci vaše peníze! Kdyby mi šlo o tohle, objevila bych se už před lety! Přišla jsem vás požádat o pomoc, protože jsem slyšela, že jste dobrý muž. Očividně jsem se spletla.“

Vyrazila ke dveřím.

„Karamone, ty troubo!“ Tika se rozběhla za Sárou a dohonila ji, když si oblékala plášť. „Prosím, odpusťte mu, má paní. Nemyslel to tak. Prostě se cítí ublížený a je rozčilený. Pro nás pro oba je to šok. Vy… žila jste s tím celé roky, ale nás vaše zpráva zasáhla jako rána mezi oči. Vraťte se a posaďte se.“

Tika odtáhla Sáru zpět k lavici.

Karamonova tvář žhnula jako uhlíky. „Omlouvám se, Sáro Dunstonová. Tika má pravdu. Cítím se jako vůl na porážce. Nevím, co říkám. Jak vám můžeme pomoct?“

„Musíte si vyslechnout zbytek příběhu,“ řekla Sára. Ale když si pokusila sednout, zavrávorala, a kdyby ji Tika nedržela, upadla by. „Odpusťte. Jsem tak unavená.“

„Neměla byste si napřed odpočinout?“ navrhla Tika. „Ráno určitě budeme mít čas…“

„Ne!“ Sára se napřímila. „Nemáme čas. Unavené není mé tělo, nýbrž duše.

Kitiařinu synovi bylo šest týdnů, když ho opustila. Ani jeden z nás už ji nikdy neviděl. Nemůžu říct, že by mě to mrzelo. Milovala jsem chlapce, jako by byl můj vlastní. Možná ještě víc, protože, jak jsem řekla, byl darem od bohů, který vyléčil moji samotu. Kitiara dodržela slib. Posílala mi peníze a Ocelovi dárky. Poznala jsem, že se Kitiaře daří, protože během let posílala čím dál víc peněz a taky dražší dary. Všechny dárky měly něco společného s válkou: malé meče a štíty nebo nožík se stříbrnou střenkou ve tvaru draka k narozeninám. Ocel je zbožňoval. Byl rozený válečník, přesně jak předpověděla.

Když mu byly čtyři, vypukla válka. Peníze a dary přestaly přicházet. Kitiara se zabývala důležitějšími věcmi. Slyšela jsem příběhy o Temné paní. Slyšela jsem, že šiji oblíbil Velmistr Ariakas, generál armád zla. Pamatovala jsem si, co mi řekla — až bude chlapec dost starý na to, aby vyrazil do boje, vrátí se pro něj. Podívala jsem se na Ocela. Byly mu sotva čtyři, ale už byl silnější, vyšší a inteligentnější než většina dětí jeho věku.

Pokaždé, když zmizel, našla jsem ho v hospodě, kde s otevřenými ústy a nadšenýma očima poslouchal historky z bojišť. Vyprávěli je žoldáci — pěkná cháska. Posmívali se Solamnijským rytířům, tvrdili, že to jsou slaboši, kteří se schovávají za zbrojí. Nelíbilo se mi, co se od nich Ocel dozvídá. Naše město bylo malé a chránili hojen tihle darebáci a já se bála, že se spřáhli s Královnou temnot. A tak jsem odešla.“

„Můj syn,“ pokračovala Sára a střelila po Karamonovi prudkým pohledem, jako by ho vyzývala, ať se odváží něco namítnout, „a já jsme se přestěhovali do Palantasu. Myslela jsem, že tam budeme v bezpečí, a chtěla jsem, aby chlapec vyrostl mezi Solamnijskými rytíři, aby poznal pravdu o cti, Zákonu a Instrukci. Myslela jsem, že by to mohlo… mohlo.

Sára se odmlčela a roztřeseně se nadechla, poté pokračovala: „Doufala jsem, že tak potlačím temnotu, kterou jsem v chlapci viděla.“

„V dítěti?“ ozvala se Tika nevěřícně.

„Ano, v dítěti. Možná si myslíte, že jsem se nechala oklamat tím, co jsem věděla o dvou odlišných krvích, které mu kolovaly žilami, ale já přísahám při bozích dobra, jejichž jména už nemohu se vší nevinností vyslovit, že jsem skoro viděla bitvu, kterou sváděly o jeho duši. Každá jeho dobrá vlastnost byla pošpiněna zlem, každá špatná pozlacena dobrem. Viděla jsem to už tehdy! A teď to vidím ještě jasněji.“

Sklopila hlavu. Po bledých tváří jí skanuly dvě slzy. Tika ji objala. Karamon odstoupil od krbu, aby se nad ni ochranitelsky postavil, zatímco pokračovala.

„V Palantasu jsem poprvé uslyšela o Sturmu Ostromečovi. Slyšela jsem, jak o něm mluví ostatní rytíři. A ne zrovna s úctou. Prý cestuje v podivné společnosti — s elfkou, šotkem a s trpaslíkem. A odmítá se podřizovat. Ale obyčejní měšťané měli Sturma rádi a důvěřovali mu, i když ostatním rytířům nevěřili ani je neměli nijak v lásce. Mluvila jsem s Ocelem o Sturmovi a využívala každé příležitosti, abych mu pověděla o tom, jak čestný a vznešený je jeho otec…“

„Znal Ocel pravdu?“ přerušil ji Karamon.

Sára zavrtěla hlavou. „Jak bych mu ji mohla říct? Jen bych ho zmátla. Bylo to zvláštní, ale nikdy se mě nezeptal, kdo jsou jeho rodiče. Nikdy jsem se netajila tím, že nejsem jeho matka. U nás ve městě znalo pravdu příliš mnoho lidí. Ale žila jsem, pořád žiju, v hrůze, že mi položí otázku, kdo byli jeho rodiče.“

„Chcete tím říct, že to neví?“ užasl Karamon. „Dodnes?“

„Teď už ví, kdo byla jeho matka. To mu s radostí řekli. Ale ani jednou se nezeptal na otce. Možná si myslí, že to nevím.“

„Nebo to možná nechce vědět,“ nadhodila Tika.

„Ale stejně si myslím, že se to měl dozvědět,“ namítl Karamon.

„Opravdu?“ Sára po něm střelila hořkým pohledem. „Přemýšlejte. Vzpomeňte si na bitvu o Věž Nejvyššího kněze. Rytíři, jak víte, zvítězili. Porazili Dračího velmistra Kitiaru, ale za jak strašlivou cenu? Jak jste sám řekl, zabila Sturma Ostromeče, když stál sám na hradbách.

Když jsem to uslyšela, zhrozila jsem se. Dokážete si představit, jak jsem se cítila? Při pohledu na Ocela jsem dokázala myslet jen na to, že jeho matka zavraždila jeho otce. Jak jsem mohla něco takového vysvětlit chlapci, když jsem to sama nechápala?“

Karamon si povzdychl. „Nevím,“ řekl podrážděně. „Nevím.“

Sára pokračovala: „Když válka skončila, žili jsme v Palantasu. Byla jsem opravdu vyděšená, že Kitiara začne po synovi pátrat. Možná to udělala. Ale v každém případě nás nenašla. Později jsem slyšela, že se spolčila s temným mágem, elfem Dalamarem — učedníkem svého bratra Raistlina, který se stal Pánem Věže Vysoké magie v Palantasu.“

Výraz Karamonovy tváře zněžněl. Tvářil se vážně a teskně jako pokaždé, když se někdo zmínil o Raistlinovi.

„Odpusťte, Karamone,“ řekla Sára tiše, „ale když jsem slyšela příběhy o vašem bratrovi Raistlinovi, dokázala jsem myslet jen na to, že mému dítěti koluje v žilách ještě víc temné krve. A připadalo mi, že se Ocel s každým dnem propadá hlouběji a hlouběji do stínů. Nepodobal se chlapcům svého věku. Všichni chlapci si hrají na válku, ale pro Ocela nebyla válka hrou. Ostatní děti si s ním brzy odmítaly hrát. Ubližoval jim, víte?“

Tika vytřeštila oči. „Ubližoval?“

„Nedělal to úmyslně,“ řekla Sára rychle. „Vždycky toho pak litoval. Díky bohům se nevyžívá v týrání jiných. Ale jak jsem řekla, hra pro něj nebyla hrou. Když bojoval, oči mu plály zaníceným žárem. On si nepřátele nepředstavoval, pro něj byli skuteční. A tak se mu ostatní děti vyhýbaly. Vím, že se cítil osamělý, ale byl příliš hrdý, než aby to připustil.

A pak v Palantasu vypukla válka a na město zaútočil lord Soth s Kitiarou. Mnoho lidí zemřelo. Náš dům zničil požár, který zachvátil město, ale já plakala vděčností, když jsem se dozvěděla, že Kitiara zemřela. Myslela jsem, že Ocel je konečně v bezpečí. Modlila jsem se, aby temnota, která ho obklopovala, zmizela, aby se obrátil ke světlu. Ale nadarmo.

Jednou v noci, Ocelovi bylo dvanáct, mě probudilo klepání na dveře. Vyhlédla jsem z okna a uviděla tři postavy v černém na koních. Znovu mě ovládl strach. Tolik mě vyděsily, že jsem probudila Ocela a řekla mu, že musíme utéct, uprchnout zadními dveřmi. Odmítl jít. Myslím… myslím, že ho volaly temné hlasy. Řekl mi, že pokud chci, můžu utéct. Ale on nepůjde. Nebál se.