Margaret Weis - Druhá generace

„Ano,“ řekl Karamon.

„A?“ obořil se na něj Tanis.

„Nemyslím si to,“ odvětil Karamon, když se nad tím zamyslel.

Tanis si povzdechl. „Očividnější ne…“

„Chci říct,“ přerušil ho Karamon, „proč by temní paladinové nachystali past na postaršího hostinského? To přece nedává smysl, nebo ano?“

„Ne, ale…“ Tanis vypadal zahanbeně. „Možná nenachystali past na tebe…“

„Já vím,“ řekl Karamon a moudře pokýval hlavou. „Jsi mnohem důležitější. Ale to Tika navrhla, abych s tebou promluvil, ne Sára. A nevěřím, že tě chce Sára chytit do pasti, Tanisi,“ dodal po chvilce přemýšlení.

„No, samozřejmě že nechce,“ vyštěkl Tanis. „Já jen… Dobrá, možná to není past. Možná já… já nechci…“ Potřásl hlavou a začal od začátku. „Vzpomínám si na strašný den, kdy Kitiara umřela. Pokusila se zabít Dalamara, vzpomínáš? Zastavil ji…“

Tanis se odmlčel a polkl. „Zemřela mi v náruči. A pak si pro ni přišel rytíř smrti. Slyšel jsem, jak mě prosí, abych ji zachránil před tak hrozným osudem. ,Dokonce i teď ve smrti k tobě natahuje ruku…’ řekl Dalamar. Pořád to dělá, Karamone.“

„Ne, nedělá, Tanisi. Jde o jejího syna…“

„Pokud té ženské, Sáře, věříš.“

Karamon se zachmuřil. „Ty ne?“

„Nevím, čemu věřit. Ale máš pravdu. Musíme zjistit pravdu a pomoct mladému muži, ať už je jeho otec, kdo chce. A já tak aspoň zjistím, co má Ariakan v plánu. Už jsme o temných paladinech něco zaslechli, ale nedozvěděli jsme se, jestli je to jen pověst, nebo pravda. Ale zdá se, že zvěsti byly pravdivé.“ Ponuře se zadíval na Sáru, která vypadala v modré přilbě a v modře lemovaném plášti hrůzostrašně.

„Ale teď,“ dodal Tanis s pokřiveným úsměvem a zavrtěl hlavou, „mám před sebou těžký úkol. Musím to oznámit ženě.“

Tanis strávil hodinu o samotě s Lauranou. Karamon se procházel po vstupní síni Půlelfova sídla a dokázal si představit, o čem spolu asi hovoří. Tanisova elfí manželka věděla vše o vztahu mezi Kitiarou a svým manželem. Laurana byla chápavá, obzvláště když vztah už dávno skončil. Ale co teď, když existovala možnost, že z něj vzešlo dítě? Karamon byl přesvědčený, že je to dost dobře možné. Prostě nedokázal uvěřit tomu, že otcem je doopravdy Sturm.

„Ale proč by Kit lhala?“ ptal se sám sebe.

Odpověď ležela mimo Karamonovo chápání. Ale na druhou stranu nedokázal vysvětlit polovinu věcí, kterou jeho starší nevlastní sestra provedla.

Tanis vyšel z pokoje a paží objímal manželku kolem ramen. Laurana se usmívala a Karamon ulehčené vydechl. Dokonce se zastavila a prohodila několik tichých slov se Sárou, která seděla schoulená a vyčerpaná v koutě u krbu. Karamon si v tu chvíli všiml, jak mladě Laurana vedle manžela vypadá — tragédie vztahu mezi elfem a člověkem. Ačkoli Tanisovi kolovala v žilách elfská krev, ta lidská šedivěla, jak se říkalo. Když se ti dva před dvaceti lety vzali, vypadali asi stejně staří. Teď by mohli být otec a dcera.

„Ale věděli to už v době, kdy se brali,“ řekl si Karamon. „Snaží si co nejvíce užít času, který jim zůstal. A na tom záleží.“

Tanis byl téměř ihned připravený na cestu. Jako oficiální velvyslanec a prostředník mezi Solamnijskými rytíři a národy elfu trávil většinu času na cestách, stejně jako jeho manželka. Oblékl si koženou zbroj, velmi oblíbenou mezi elfy, a zelený plášť. Když na něj Karamon pohlédl, vzpomněl si na dobrodružství, která spolu kdysi dávno prožili.

Lauranu možná napadlo totéž, protože Tanisovi pocuchala vous, který mohl narůst jen elfímu míšenci, a pošeptala mu několik škádlivých slov v elfštině, která u Tanise vyvolala úsměv. Rozloučil se se ženou. Něžně ho políbila a on ji láskyplně objal.

Pak dal sbohem synovi — křehkému a slabému mladíkovi, kterého oba rodiče rozmazlovali a pozorovali úzkostnýma, milujícíma očima. Mladý muž byl elf a po otci zjevně nic nezdědil. Kůži měl nemocně bílou jako někdo, kdo nechodí často ven.

Karamona nepřekvapovalo, že Tanis s Lauranou drží chlapce zavřeného jako ptáka v kleci, když ho tolikrát málem ztratili. Kdyby byl celým srdcem elf, nevadilo by mu trávit čas s nosem zabořeným v knize. Aleje také člověk. Podívej se mu do oči, Tanisi. Podívej, jak se na tebe dívá, když odjíždíš, abys spatřil úžasné věci, o kterých on jen četl.

„Jednoho dne se vrátíš domů, Tanisi, a najdeš klec prázdnou,“ řekl Karamon tiše.

Šplhali vzhůru na kopec, kde odpočíval se složenými křídly modrý drak.

„Co to mumláš?“ zeptal se Tanis Karamona nevrle.

Půlelf sledoval modrého draka s ponurou tváří a dával si na něj dobrý pozor. Drakovi se zjevně elfí zápach nijak nelíbil. Okamžitě se probudil a rozšířil nozdry. Pak pohodil znechuceně hlavou, natáhl ji a odhalil špičáky.

Ale Sára Dunstanová byla zkušená dračí jezdkyně. Ostrým pokáráním přiměla trucovité zvíře k poslušnosti. Karamon vyšplhal na draka jako první, usadil se dozadu do dvoumístného dračího sedla a lehkým trhnutím mohutné paže vytáhl přítele nahoru.

„Říkal jsem, že tvůj chlapec vypadá dobře,“ lhal Karamon.

Tanis se zavrtěl, aby našel pohodlnou pozici, což bylo prakticky nemožné. Bude se muset držet jako klíště Karamonova sedadla nebo sedět obrovitému muži na klíně.

„Díky,“ řekl Tanis, rozzářil se a zadíval se hrdě na syna, který stál na trávníku a hleděl na ně doširoka otevřenýma očima mandlového tvaru. „Myslíme, že už je na tom lépe. Kdybychom jenom věděli, co s ním je! Dokonce ani Ctěná dcera Crysanie nám to nedokázala říct.“

„Možná jenom potřebuje trávit víc času na čerstvém vzduchu. Měl bys mu dovolit, aby nás navštívil,“ navrhl Karamon. „Moji chlapci by ho vzali na projížďku, na lov.

„Uvidíme,“ odvětil Tanis sice zdvořile, ale nijak nadšeně. „Pronásleduje vás někdo, paní?“

Karamon se rozhlédl po nebi. Když dorazili, nastával úsvit. Dopoledne zatím pokročilo a slunce pozdního podzimu spalovalo noční chlad. Žádné jiné draky nikde neviděl.

„Když budeme mít štěstí, nikdo si nevšiml, že jsem pryč,“ řekla Sára, ačkoli vypadala ustaraně. „Jsem cvičitelkou draků. Často jsem pryč a cvičím je. Věděla jsem, že tento den jednou nastane.“

Promluvila k drakovi. Modrý se odrazil mocnýma zadníma nohama a zamával silnými křídly. Jednou obkroužili hrad, aby se drak zorientoval, pak zamířili na sever.

„Do pevnosti dorazíme po setmění,“ řekla Sára. „Lituji, že jsme ztratili celý den, ale nic jiného se nedalo dělat. Doufám, že nadeženeme čas, o který jsme přišli. Budou nám Solamnijští rytíři dělat potíže?“ zeptala se plná úzkosti Tanise.

„Solamnijští rytíři budou vždy dělat potíže,“ zavrčel Tanis. Neměl dobrou náladu a Karamon se mu nedivil. Půlelf koneckonců možná právě vyrazil na cestu za synem, o kterém neměl doposud ani tušení. „Ale s Paladinovou pomocí nás propustí.“

Modrý drak se na ně rozzlobeně zamračil. Sára něco ostře přikázala a tvor se trucovitě odvrátil.

„To jméno už bych nezmiňovala,“ navrhla Sára tiše.

Nikdo poté nevěděl, o čem mluvit. A hovor byl stejně obtížný; museli křičet, aby přehlušili hukot větru, který zvedala mocná křídla draka. A tak cestovali v tichosti a letěli daleko za Ansalon, za hranice civilizovaných zemí, do temnoty.