Margaret Weis - Druhá generace

Zbývaly jim dva dny.

Dva dny na záchranu duše.

„Můj bože!“ pronesl Tanis ponuře a dával si pozor, aby neprozradil, na kterého boha se obrací, aby se stal svědkem jeho úžasu. „Je obrovská.“

„Jak tvrzi říkáte?“ zeptal se Karamon Sáry.

„Bouřná Pevnost,“ odvětila. Slova k němu zavál ostrý vichr a Karamonovi připadalo, jako by vítr promluvil. „Pojmenoval ji Ariakan. Řekl, že až se brány otevřou, rozpoutá se na Ansalonu bouře, která zničí vše, co se jí postaví do cesty.“

Tvrz ležela daleko na sever od pevniny Ansalonu. Bouřná Pevnost byla obrovitá a strašlivá, postavená na ostrově, který tvořila rozeklaná skála. Lesklé černé stěny pevnosti neustále omývaly vlny Sirionského moře, které narážely na útes. Na vysokých, zubatých věžích hořely strážní ohně. Světlo navádělo černé draky, kteří při letu a obratech tvořili jen černé siluety na pozadí hvězdného nočního nebe.

„Co znamená ten rozruch?“ zeptal se Karamon nervózně. „Nevznikl kvůli vám, že ne?“

„To jen vojáci nacvičují noční útok,“ ujistila ho Sára. „Ariakan tvrdí, že to je chyba, kterou udělali Dračí velmistři v minulé válce — bojovali za denního světla. Rytíři a zvířata cvičí boj ve tmě, aby se naučili využívat temnotu ve svůj prospěch.“

„K tomuhle místu se žádná loď ani nepřiblíží,“ zamumlal Tanis s pohledem upřeným na bílou pěnu příbojových vln, které se tříštily o prudký skalnatý břeh.

„Moře je pro lodě příliš bouřlivé. Dokonce ani minotauři se nevydají tak daleko na sever — proto si Ariakan vybral tento ostrov. Dá se na něj proniknout jen s pomocí draků nebo magie.“

„No, aspoň si nás v tom zmatku nikdo nevšimne,“ řekl Karamon.

„Ano,“ souhlasila Sára. „To mě taky napadlo.“

Nikdo si jich nevšiml nebo jim alespoň nevěnoval velkou pozornost.

Obrovský rudý drak na ně podrážděně zavřeštěl, když se menší modrý prosmýkl mezi rudého a věž, na kterou „útočil“. Draci na sebe začali vrčet a nadávat si ve svém jazyce; voják v sedle rudého přidal vlastní urážky, na které Sára odpověděla stejným tónem. Cíl už měla na dohled, proto neuhnula a rychle se propletla cvičnou bitvou.

Karamon sklesle a šokované sledoval hrozivé a úžasné paladiny v černé zbroji, kteří odvážně a hbitě poráželi „obránce“ věží. A draci ani nepoužívali nejmocnější zbraň — dech, kterým stříkali kyselinu nebo chrlili oheň či blesky. Tanis vše sledoval s pochmurnou, přísnou tváří a snažil si vrýt do mysli každou podrobnost.

Sára drakovi přikázala, aby přistál na prázdném prostranství daleko od hlavní budovy pevnosti. Tato část tvrze byla na rozdíl od bojiště, na kterém se odehrávala zuřivá bitva, relativně tichá.

„Tady jsou stáje,“ řekla Karamonovi s Tanisem tiše, když sesedli. „Buďte zticha a nechejte mluvit mě.“

Oba muži kývli, pak se schoulili do modrých, černě lemovaných plášťů, které si přehodili přes zbroj. Sára s sebou vzala jen jeden, protože si myslela, že bude muset zamaskovat jen Karamona. Tanisovi dala vlastní, napřed z něj však odstranila brož s černou lilií.

„Nesmíte se jí dotknout,“ varovala. „Požehnali jí temní kněží. Mohla by vám ublížit.“

„Vy se jí dotýkáte,“ namítl.

„Jsem na ni zvyklá,“ odvětila tiše.

Modrý drak se usadil na obrovském otevřeném dvoře vně hradeb pevnosti, který sloužil k přistávání. Za ním stála řada stání, ze kterých se ozývalo podrážděné, nedočkavé ržání koní. Zvuky bitvy je rozrušily a nemohli se dočkat, až na ně přijde řada.

„Rytíři se učí jezdit a bojovat taky na koni, nejen na drakovi,“ řekla Sára.

„Ariakan myslí na všechno, že? Kde držíte draky?“ zeptal se Tanis. „Přece ne tady.“

„Ne, ostrov není dost velký. Draci mají vlastní domov. Nikdo neví, kde leží. Přiletí, když je zavoláme.“

„Pst!“ Karamon zatahal Sáru za rukáv. „Máme společnost.“

Přiběhl k nim hobgoblin a zahleděl se na ně.

„Kdo to?“ obořil se na ně podezřívavě a zvedl pochodeň, která v dešti prskala. „Dneska venku žádní modří. Co to — Ariakanova ženská!“

Sára si sundala přilbu a prohrábla si vlasy. „Pro tebe je to lord Ariakan, červe. A já nepatřím nikomu, jen sama sobě. Pamatuješ si moje jméno, že, Globe? Nebo ti vypadlo z maličkého mozečku?“

Goblin zavrčel. „Co dělat venku v noci, Sssáro?“ Posměšně jméno zasyčel. „Kdo být ti dva?“ Maličká prasečí očka se zadívala na Karamona s Tanisem, ačkoli si muži dali pozor, aby stáli mimo dosah světla pochodně.

„Kdybych byla tebou, moc bych se nevyptávala, Globe,“ odvětila Sára chladně. „Lordu Ariakanovi se nelíbí, když se podřízení pletou do jeho záležitostí. Postarej se, aby můj drak dostal, co bude chtít. Vy dva.“ Neohlédla se, ale pokynula Karamonovi s Tanisem. „Pojďte se mnou.“

Muži prošli kolem goblina, kterého poněkud zastrašila zmínka o Ariakanových záležitostech, takže ustoupil. Ale když muži v pláštích procházeli kolem něj, goblin na ně zamžoural. A v tu chvíli se to stalo. Smůla nebo samotná Královna temnot způsobily, že se nádvořím před stájemi prohnal vítr, odvanul Tanisovy dlouhé, šedivějící vlasy a odhalil špičaté ucho.

Goblin se zprudka nadechl. Přiskočil k Tanisovi, popadl ho za paži a přistrčil mu pochodeň k tváři tak blízko, až mu málem zapálil vous.

„Elf!“ zavřeštěl goblin a zaklel.

Karamon položil ruku na meč, ale Sára se vrhla mezi něj a goblina.

„Globe, ty tupce! Všecko jsi zpackal! Za tohle ti Ariakan utrhne uši!“

Sára sebrala goblinovi pochodeň a mrštila ji do bláta. Plamen zaprskal a zhasl.

„Co tím myslet?“ obořil se na ni Glób. „Co já udělat? On být zatracený elf! Špeh!“

„Samozřejmě že je to špeh,“ vyštěkla Sára. „Právě jsi odhalil zvědy mého pána! Možná jsi ohrozil celý úkol! Jestli se to Ariakan dozví, vyřízne ti jazyk!“

„Já nemluvit,“ odsekl Glób trucovitě. „Pán vědět.“

„Bílý mág by ti rozvázal jazyk,“ předpověděla Sára ponuře.

Karamon sundal ruku z jílce, ale hrozivě se vztyčil. Tanis si přetáhl kápi pláště přes tvář a zlověstně se na goblina zahleděl.

Goblin se zamračil a nenávistně se na Tanise podíval. „Mě nezajímat, co ty říkat. Já jít ohlásit.“

„Je to tvůj jazyk,“ řekla Sára a pokrčila rameny. „Vzpomeň si, co se stalo Blošovi. A pokud jsi zapomněl, jdi se ho zeptat. Ale nečekej na odpověď se zatajeným dechem.“

Goblin sebou trhl. Jazykem si nervózně olízl hnijící žluté zuby. Naposledy střelil pohledem po Tanisovi a odběhl.

„Tudy,“ řekla Sára.

Karamon s Tanisem se plahočili za ní. Oba však vrhali postranní pohledy po goblinovi a viděli, jak zastavil vysokého muže v černé zbroji. Goblin k němu promluvil vřeštivým hlasem a ukázal na ně. Všichni zaslechli jedno slovo: elf.

„Jděte dál,“ řekla Sára. „Předstírejte, že jste si ničeho nevšimli.“

„Měl jsem tomu skrčkovi zakroutit krkem,“ zabručel Karamon a sevřel v ruce jílec meče.

„Není tu kam schovat tělo,“ řekla Sára chladným, praktickým hlasem. „Někdo by toho mizeru našel a čekala by nás Propast. Velmi tady dbají na disciplínu.“

„Ariakanova děvka…“ Goblinův hlas zněl jasně.

Sára sevřela rty, ale podařilo se jí usmát. „Myslím, že si nemusíme dělat starosti. Aha, vidíte?“