Margaret Weis - Druhá generace

„Staré báby většinou ví, o čem mluví,“ řekl Tanis. „Kletby mohou mít mnoho podob. Pravda mladíka přinejmenším nepříjemně překvapí.“

„A až se probudí, bude zuřit,“ upozornil Karamon. „Pochybuji, že nás vyslechne, a už vůbec nám neuvěří. Je to beznadějné, Sáro. Váš plán nebude fungovat…“

„Může. Musí! Neztratím ho!“ Sára se na ně odhodlaně zamračila. „Viděli jste ho. Slyšeli! Ještě se zcela neoddal zlu. Mohl by změnit názor. Prosím, pomozte mi! Pomozte jemu! Až ho odsud dostaneme, pryč od temného vlivu — až uvidí Věž Nejvyššího kněze a vzpomene si…“

„Dobrá. Zkusíme to,“ řekl Tanis. „Zašli jsme už tak daleko. Já ho vezmu za jednu paži…“

„To je moje práce, Tanisi.“ Karamon odsunul Půlelfa stranou.

Karamon byl zvyklý nosit na zádech soudky piva, proto mladíka snadno zvedl a přehodil si ho přes statné rameno. Ocelová hlava a ochablé paže se mu kymácely u břicha a dlouhé vlasy se skoro dotýkaly země. Karamon zabručel, popadl mladíka pevněji a kývl.

„Jdeme.“

Sára přehodila přes Ocela plášť, pak popadla druhý a spolu s ním i přilbu dračího jezdce. Pootevřela dveře a vyhlédla ven. Déšť zatím ustal a na nebi zářily hvězdy. Souhvězdí Temné královny až děsivě zářilo. Na obzoru se sbíraly další bouřkové mraky.

Sára pokynula a rychle vyrazili. Cestou nikoho nepotkali, ale u stájí se téměř srazili s rytířem v černé zbroji.

Pohlédl na Ocela a chladně se usmál. „Další oběť? Mladíci se v noci vrhali do cvičení po hlavě. Kněží si dneska své jídlo opravdu odpracují.“ Rytíř zasalutoval a šel si po svém.

Pevnost byla tichá, protože většina mužů po namáhavé noci buďto odpočívala, nebo si nechávala ošetřit zranění. Hlídku drželo několik draků na věžích. Po cimbuří procházely stráže, ale spíše kvůli výcviku a disciplíně, než že by se obávaly útoku. Ariakan se neměl čeho bát. Teď ne. Ještě ne. Jen málokdo věděl, že je tady a co má v plánu.

Ale já to teď vím, uvědomil si Tanis neklidně. Mohu ostatní varovat, ale možná je na to už pozdě. Ocel nazval Sáru zrádkyní. Byla jí? Opravdu jejich věci tolik ublížila? Vzpomněl si, co v noci řekla. Jejím hlavním cílem je udržet Ocela v bezpečí. Proto sloužila deset let mlčky zlu. Nakonec mlčení porušila, ale jen ze zoufalství, jen aby zachránila mladého muže před konečným, neodvolatelným závazkem.

Dorazili na otevřené prostranství. Sára se dotkla rukou brože, kterou nosila na prsou. Na obloze se objevil modrý drak a klesal k nim dolů.

„Dokážete přivolat draky,“ řekl Tanis, který ještě stále přemýšlel o té samé věci, „takže jste odsud mohla už dávno uniknout.“

„Máte pravdu.“ Sára postávala v blízkosti Ocela, který ochable visel v Karamonově sevření. „Ale musela bych odejít sama. Odmítl by jít se mnou. Nemohla jsem ho tu nechat samotného. Jen díky mému vlivu kráčel ve světle.“

„Ale mohla jste někoho varovat. Solamnijští rytíři mohli Ariakana zastavit.“ Tanis ukázal na mocnou pevnost. „Teď už je příliš silný.“

„A co by vaši rytíři udělali?“ obořila se na něj Sára. „Přiletěli na dracích? S kopími? A čeho by tím dosáhli? Ariakan s rytíři by bojoval až do konce, do našeho konce. Ne, to jsem nemohla riskovat. Tehdy jsem ještě doufala. Ocel mohl jednoho dne pochopit, jak jsou zlí. Mohl souhlasit, že se mnou odejde… Ale teď…“ Bezútěšně potřásla hlavou.

Modrý drak přistál kus od nich. Bouři rozrušil pohled na Ocela, který vypadal jako bez života, ale Sára draka uklidnila tichým vysvětlením. Bouře pořád pochybovala, ale důvěřovala Sáře a dělala si velké starosti o Ocela. Drak z mladíka nespustil oči po celou dobu, co ho Karamon usazoval do sedla, ani když se mohutný muž vtěsnal za něj.

Sára přistoupila k drakovi. Tanis ji uchopil za ruku a zastavil ji.

„Uděláme, oč nás žádáte, Sáro Dunstonová, ale konečné rozhodnutí je na Ocelovi. Pokud ho ovšem nechcete zamknout do sklepa a zahodit klíč,“ dodal suše.

„Podaří se to,“ trvala na svém.

Tanis ji dál držel za zápěstí. „Sáro, pokud se to nepodaří, pak jste ho ztratila. Nikdy vám neodpustí, že jste ho zradila, že jste zradila rytíře. To přece víte, ne?“

Hleděla na nehybnou synovu postavu a její tvář byla stejně chladná a ošklivá jako brož s černou lilií. V tu chvíli Tanis spatřil skutečnou sílu ženy, která žila tolik let v tomto temném vězení.

„Já vím,“ řekla a vyšplhala na draka.

„Co jsi to udělala, matko?“ obořil se na ni mladý paladin zuřivě.

Ocel se probral v horách na větrem ošlehaném útesu s výhledem na Věž Nejvyššího kněze. Zpočátku byl otupělý a zmatený, ale pochopení a pak vztek rychle spálily pozůstatky lektvarového oparu.

„Chci ti dát šanci znovu zvážit, co děláš,“ řekla Sára.

Neprosila ani nežadonila; nebyla žádná ubožačka. Byla klidná a hrdá a Tanis si při pohledu na ni a jejího syna všiml, že si jsou podobní, ale ne kvůli krvi, nýbrž díky dlouholeté úctě a lásce.

Otec s matkou sice chlapce přivedli na svět, ale byla to Sára, kdo z něj vychoval muže, kterým teď byl.

Ocel polkl hořké výčitky a rozzlobená slova. Místo toho obrátil tmavé oči k Tanisovi a Karamonovi.

„Kdo jsou ti muži?“

„Přátelé tvého otce,“ odvětila Sára.

„Takže o tohle jde,“ řekl Ocel a zahleděl se na Tanise s Karamonem ledovým, domýšlivým pohledem.

Ocelovi se určitě točila hlava a cítil se omámený a zmatený, ale přesto byl ve svém mládí a síle úžasný, dokázal se vzchopit a neztratit hrdost. Přestože se to mužům nelíbilo, museli ho obdivovat.

Modrý drak začichal, potřásl hlavou a zavrčel. Nebe nad věží občas strážili stříbrní draci, které si oblíbili Solamnijští rytíři. Tak brzy zrána na nebi žádný nebyl, ale modrý zjevně cítil něco, co se mu nelíbilo.

Sára Bouři uklidnila a odvedla ji do velkého otvoru ve skále, kde se bude moct alespoň částečně ukrýt — proto přistála zrovna tady. Tři muži zůstali stát na skalnatém útesu a v neklidném tichu na sebe hleděli.

Ocel nevypadal dobře, vrávoral, ale zjevně by raději zemřel, než aby přiznal slabost, proto mu Tanis s Karamonem nenabídli pomoc ani útěchu.

Karamon strčil do Tanise.

„Vzpomínáš si na podzim, kdy vypukla válka? Krátce předtím jsme odešli se Zlatolunou a Řekyvanem z Útěšína. Střetli jsme se s dračími jezdci a Sturma zranili. Celý obličej měl od krve. Sotva se držel na nohou, natož aby šel dál, ale nikdy si nestěžoval a odmítal zastavit…“

„Ano,“ řekl Tanis tiše s pohledem upřeným na mladíka. „Vzpomínám.“ Vzpomínka byla v tu chvíli velmi živá.

Ocel, jenž si byl vědom jejich pohledu, i když možná netušil, že o něm také mluví, se hrdě odvrátil.

Tanis se zadíval na černou zbroj temného paladina, odporně zdobenou symboly smrti, a ponuře přemýšlel, jak se vlastně dostanou do Věže Nejvyššího kněze. A jako by to nestačilo, když Sára vyšla z jeskyně, Tanis na první pohled poznal, že něco není v pořádku.

„Co je, Sáro? Co se děje?“

Karamon se nervózně zadíval na nebe. „Hlídka to není…“

„Bouře tvrdí, že nás sledovali,“ řekla Sára tiše, aniž by pohlédla na Ocela. „Ten rytíř… asi něco tušil.“

„Bezvadné, opravdu bezvadné!“ zabručel Tanis. „Kolik?“