Margaret Weis - Druhá generace

Prostí občané přicházeli a odcházeli, někteří uzavírali obchody, jiní žádali o almužnu a další si stěžovali na nájezdy draků na vesnice.

Ponuře se tvářící rytíř vyváděl z věže skupinu zubících se šotků spoutaných na rukou a nohou řetězy. Odebral šotkům všechny „vypůjčené“ věci, pak je za hradbami věže propustil.

„Není mezi nimi Tas, že ne?“ Karamon se pátravě zadíval na chechtající se šotky, kteří zrovna běželi kolem nich.

„Ochraňuj nás Paladin!“ prohlásil zaníceně Tanis. „Už tak máme dost potíží.“

„Jak se vlastně chcete dostat dovnitř?“ zeptal se Ocel chladně. Všiml si — stejně jako jeho společníci — že rytíři u brány zastaví a vyslechnou každou osobu, než jí dovolí vstoupit.

„Pustili dovnitř šotky,“ poznamenal Karamon.

„Ne, nepustili,“ odvětil Tanis. „Znáš staré pořekadlo: ,Pokud dovnitř pronikne krysa, podaří se to i šotkovi.’ A ty by ses stejně šotčí dírou neprotáhl, Karamone.“

„To je pravda,“ souhlasil velký muž klidně.

„Mám nápad,“ řekl Tanis. Podal Ocelovi modrý plášť. „Přehoď si ho přes zbroj a drž se za Karamonem. Zaměstnám rytíře u brány a vy proklouznete kolem…“

„Ne,“ řekl Ocel.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Tanis podrážděně.

„Nebudu se schovávat ani popírat, komu jsem věrný. Nevplížím se dovnitř jako… jako šotek,“ odmítl Ocel pohrdavě. „Rytíři mě vpustí dovnitř takového, jaký jsem, budou vědět, kdo a co jsem, nebo vůbec.“

Tanisův výraz ztvrdl. Byl odhodlaný hádat se, když Karamon vybuchl smíchy.

„Mně to zrovna zábavné nepřipadá,“ vyštěkl Tanis.

Karamon se zalkl a odkašlal si. „Omlouvám se, Tanisi, ale Ocel vypadal přesně jako Sturm a já si prostě nedokázal pomoct. Vzpomínáš si na ten hostinec, když jsme našli hůl s modrým krystalem, na všechny ty gobliny a jak se Hledači hrnuli nahoru po schodech, aby nás přivázali ke kůlu a upálili? Vzali jsme do zaječích a doufali, že uprchneme kuchyní. Všichni, až na Sturma.

On zůstal sedět u stolu a klidně popíjel pivo. ,Cože?’ odpověděl, když jsi mu řekl, aby utekl. ,Utéct? Před touhle cháskou?’ Když synovec mluvil o rytířích, jeho výraz mi připomněl Sturmův tehdy v noci.“

„Výraz tvého synovce mě nutí vzpomínat na spoustu věcí,“ řekl Tanis ponuře, „jako třeba na to, že nás kvůli Sturmovi a jeho tvrdohlavosti a cti několikrát málem zabili.“

„Ale milovali jsme ho za to,“ řekl Karamon tiše.

„Ano.“ Tanis si povzdychl. „Ano, milovali, ale někdy, třeba jako zrovna teď, jsem měl chuť zakroutit mu jeho rytířským krkem.“

„Podívej se na to z jiné stránky, Půlelfe,“ řekl Ocel posměšně, „považuj to za znamení svého boha, velkého Paladina. Pokud chce, abych se dostal dovnitř, postará se o to.“

„Dobrá, mladíku, přijímám výzvu. Budu důvěřovat Paladinovi. Možná nám opravdu dá znamení. Ale,“ Tanis zvedl varovně prst, „drž jazyk za zuby, ať už řeknu cokoli. A neplacní nic, čím bys nám způsobil potíže.“

„To neudělám,“ řekl Ocel s ledovou důstojností a pohrdáním. „Matka je tam nahoře v horách s modrým drakem. Pokud se mi něco stane, lord Ariakan si vybije vztek na ní.“

Tanis se na mladíka upřeně zadíval. „Ano, milovali jsme ho,“ zamumlal tiše pod vousy.

Ocel předstíral, že neslyšel. Otočil se k Věži Nejvyššího kněze, vylezl z houští a vstoupil na násep. Předpokládal, že ho strýc s Půlelfem budou následovat.

Tanis s Karamonem kráčeli bok po boku s temným paladinem po široké cestě k hlavní bráně věže. Karamon položil ruku na jílec meče a tvářil se ponuře a hrozivě. Tanis pozorně sledoval všechny, kdo je míjeli, a čekal, kdy se na něj zahledí s nenávistí a šokovanou hrůzou — kdy vykřiknou a přivolají jednotku rytířů.

Ocel šel vzpřímeně a hrdě a chladnou, pohlednou tvář měl bez výrazu. Pokud cítil nervozitu, dobře ji skrýval.

Téměř nikdo si jich však nevšímal. Většina z těch, kdo cestovali po této silnici, se zaobírala vlastními myšlenkami a starostmi. A kdo by si všiml tří ozbrojených mužů v pevnosti plné ozbrojených mužů? Pozornost jim povětšinou věnovaly jen krásné mladé ženy, které doprovázely do věže otce rytíře. Obdivně se usmívaly na mladého rytíře a skoro vypadávaly z kočárů, aby upoutaly Ocelovu pozornost.

Tanis se cítil nesmírně zmatený. Copak už na lidi nepůsobily symboly hrůzy a smrti, které temný paladin stavěl veřejně na odiv? Copak už Solamnijci zapomněli na hrozivou moc Temné královny? Nebo byli prostě hloupí a pošetile spokojení?

Tanis střelil pohledem po Ocelovi a všiml si, že mladík ohrnul pohrdavě ret. Bavil se.

Tanis přidal do kroku. Pořád museli projít hlavní branou.

Půlelf přišel s několika nápady, jak ospravedlnit vstup Takhisisina rytíře do pevnosti Paladina, ale zase je všechny zavrhl. Nakonec musel sám sobě přiznat, že žádný logický důvod neexistuje. V nejhorším případě využije svoji hrdinskou pověst a vážené postavení vládního úředníka a vynutí si vstup.

Tanis si přál, aby měl na sobě všechny odznaky svého postavení, a ne obnošené, i když pohodlné cestovní šaty. Nasadil výraz, který říkal ,uděláte všechno, co budu chtít, a bude se vám to líbit’, a vyrazil k rytířům, kteří strážili hlavní bránu.

Karamon s Ocelem se zastavili asi půl kroku za ním. Ocelová tvář byla tvrdá, tmavé oči měl neproniknutelné a hlavu vzdorovitě vztyčenou.

Jeden z rytířů ve službě postoupil vpřed. Pohlédl na ně s mírnou, přátelskou zvědavostí.

„Vaše jména, pánové?“ požádal zdvořile. „A povězte mi, prosím, za jakým účelem jste nás navštívili.“

„Jsem Tanis Půlelf.“ Tanis byl tak napnutý, že slova skoro vyštěkl a zakřičel. Přinutil se uklidnit a tišeji dodal: „To je Karamon Majere…“

„Tanis Půlelf a slavný Karamon Majere!“ udělali na mladého rytíře dojem. „Je mi ctí vás poznat, pánové.“ Společníkovi pak tlumeně řekl: „To je Tanis Půlelf. Běž a přiveď sira Wilhelma.“

Wilhelm byl asi velitelem hlídek u brány.

„Prosím, není potřeba dělat rozruch,“ namítl Tanis rychle a doufal, že to zní patřičně skromně. „S přáteli jsme se vydali na pouť do Paladinovy komnaty. Jen ji chceme uctít, nic víc.“

Mladý rytíř se ihned zatvářil vážně a soucitně. „Ano, samozřejmě, můj pane.“ Přesunul pohled od Karamona, který se mračil a vypadal, jako by chtěl samojediný pevnost dobýt, k Ocelovi.

Tanis se napnul. Dokázal si představit, co se stane. Mladý strážce se zatváří užasle, pak rozzuřeně, trubky zaječí na poplach, spustí padací mříž, obklopí je tasené meče…

„Vidím, že jste rovněž rytířem koruny, pane, jako já,“ řekl mladý rytíř… Ocelovi! Solamnijský rytíř se dotkl náprsního krunýře s odznakem nejnižší hodnosti Solamnijských rytířů. Pozdravil Ocela jako přítele — ruku v rukavici zdvihl k přilbě. „Jsem sir Reginald. Nepoznávám vás, pane rytíři. Kde jste strávil výcvik?“

Tanis zamrkal a zíral. Copak k rytířům v těchto dnech přijímali i krátkozraké? Podíval se na Ocela a viděl černou zbroj ozdobenou odznaky Temné královny: lilií, sekyrou a lebkou. A přesto se Solamnijský rytíř usmíval a zdravil Ocela jako přítele z kasáren.

Očaroval snad rytíře Ocel? Bylo to možné? Tanis na něj ostře pohlédl, pak se uvolnil. Ne, Ocel byl zjevně zmatený jako Tanis. Vzdor z mladíka zcela vyprchal. Vypadal omámeně a trochu přihlouple.