Margaret Weis - Druhá generace

Karamonovi poklesla čelist. Do úst by mu mohl vletěl vrabčák a uhnízdit se tam, a on by si toho ani nevšiml.

„Kde jste strávil výcvik, pane?“ zeptal se rytíř znovu přátelsky.

„V S… Šotčíně,“ plácl Tanis první věc, která ho napadla.

Mladý rytíř ihned projevil soucit. „Ach, slyšel jsem, že je to krutá služba. Raději bych hlídkoval ve Wrakowě. Je to vaše první návštěva ve věži? Mám nápad.“ Rytíř se otočil k Tanisovi. „Až uctíte Paladinovu komnatu, půjčíte mi svého přítele? Za půl hodiny mi končí služba. Provedu ho po věži, ukážu mu naši obranu, opevnění…“

„Myslím, že to není dobrý nápad!“ vydechl Tanis. Třásl se a potil v kožené zbroji. „My… očekávají nás v Palantasu. Cekají na nás manželky, že ano, Karamone?“

Karamon pochopil. S cvaknutím zavřel ústa a zamumlal něco nesrozumitelného o Tice.

„Možná příště,“ dodal Tanis lítostivě. Střelil pohledem po Ocelovi, protože byl přesvědčený, že se mladý muž náramně baví.

Ale Ocel byl otřesený, bledý a měl vytřeštěné oči. Zdálo se, že má problém se nadechnout.

No, pomyslel si Tanis, to se stává, když se člověka dotkne bůh.

Dorazil sir Wilhelm a ihned se jich ujal. Tanis si s lítostí všiml, že patří ke starým, nadutým, usedlým rytířům, kteří za sebe nechali myslet Zákon a Instrukce. Byl to typ rytíře, kterým Sturm Ostromeč vždy opovrhoval. Naštěstí bylo rytířů jako sir Wilhelm v těchto dnech mnohem méně než v minulosti. Škoda, že jim ho nějaký bůh — nebo bohyně — seslal do cesty.

A sir Wilhelm samozřejmě trval na tom, že je do hrobky osobně doprovodí.

„Děkuji, můj pane.“ Tanis se snažil muže zbavit. „Ale jistě si umíte představit, že je to pro nás velmi dojemný okamžik. Raději bychom sami…“

Nemožné! (Frk) To sir Wilhelm nikdy nedovolí (Frk) Slavný Tanis Půlelf a slavný Karamon Majere a jejich mladý přítel, rytíř koruny, který poprvé navštíví Paladinovu komnatu. Ne, ne (Frk, frk), poskytne jim rytířský doprovod.

Sir Wilhelm sebral šest dobře ozbrojených rytířů. Seřadil je, pak se postavil do čela a vydal se do Paladinovy komnaty pomalým, vážným krokem, jako by vedl pohřební průvod.

„Možná ho vede,“ řekl si Tanis pro sebe. „Náš.“

Pohlédl na Karamona. Velký muž pokrčil nešťastně rameny. Neměli na vybranou a museli ho zdvořile následovat.

Rytíři zamířili k zavřeným železným dveřím, označeným symbolem Paladina. Úzké schodiště za dveřmi vedlo dolů do hrobky.

Ocel se přisunul blíž k Tanisovi. „Co jste to tam udělal?“ obořil se na něj. Mluvil tiše a podezřívavým pohledem přeskakoval z Půlelfa na rytíře pochodující před nimi.

„Já? Nic,“ odvětil Tanis.

Ocel mu nevěřil. „Nejste mág, že ne?“

„Ne, nejsem,“ odsekl Tanis podrážděně. Ještě z toho nebyli venku, ještě zdaleka ne. „Nevím, co se stalo, ale asi jsi dostal boží znamení!“

Ocel zbledl. Ve tváři se mu zračil úžas — a strach. Tanis se nad mladíkem slitoval. Bylo to zvláštní, ale oblíbil si ho.

„Vím, jak se cítíš,“ řekl Tanis tiše. Rytíři dorazili k železným dveřím a začali rozdávat pochodně, aby osvítili tmavé schodiště. „Jednou jsem se postavil Jejímu temnému Veličenstvu. Víš, co jsem chtěl udělat? Toužil jsem padnout na kolena a uctít ji.“

Tanis se při vzpomínce na tu událost zachvěl, i když se stala už před lety. „Chápeš, co tím chci říct? Královna Takhisis není moje bohyně, aleje bohyně. Já jsem jenom ubohý, drzý smrtelník. Jak bych ji mohl nectít?“

Ocel neodpověděl. Zvážněl, zamyslel se a stáhl se do sebe. Paladin dal mladému rytíři znamení, kterého se tak opovržlivě dožadoval. Co to pro něj znamenalo? A znamenalo to vůbec něco?

Železné dveře se otevřely. Rytíři začali vážným krokem sestupovat dolů ze schodů.

Půlelfovo vysvětlení dávalo Ocelovi smysl. Paladin byl bůh, v porovnání se svým protějškem, s Temnou královnou, to byl ubohý, zbabělý bůh, ale přece jen bůh. Bylo správné a příhodné, že Ocel nad Paladinovou přítomností užasl — pokud to byl u brány skutečně on.

Ocel se dokonce pokusil celé věci zasmát — bylo směšné, že nadutí rytíři vedli nejobávanějšího nepřítele za ruku.

Ale smích mu zmrzl na rtech.

Začali sestupovat po schodech do hrobky — na nesmírně vznešené místo, uctívané a posvátné. Spočívala zde těla mnoha statečných mužů, včetně Sturma Ostromeče.

Est Sularus oth Mithas . Má čest je můj život.

Ocel slyšel, jak slova pronáší hluboký, zvučný hlas. Rychle se rozhlédl, aby zjistil, kdo to promluvil.

Nikdo však nepronesl ani slovo. Všichni kráčeli tiše ze schodů a z úcty hovořili tlumenými hlasy.

Ocel věděl, kdo to promluvil. Poznal, že se ocitl v přítomnost boha, a dostal strach.

Ocel vyzval Tanise z hrané statečnosti, která skrývala náhlou bolestivou touhu poznat sám sebe, jež pálila Ocela v duši. Jedna jeho část zoufale toužila uvěřit tomu, že Sturm Ostromeč — vznešený, hrdinný, tragický rytíř — byl jeho otcem. Druhá se toho děsila.

Pokud zjistíš pravdu, budeš proklet, varoval Ariakan.

Ano, možná tomu tak bude, ale… pozná pravdu!

A proto vyzval Ocel boha, vyzval Paladina, aby mu ji odhalil.

Zdálo se, že bůh mladíkovu výzvu přijal.

Ocelovi pokleslo srdce a jeho duše se sklonila v úctě.

Paladinova komnata byla obrovská obdélníková místnost, kterou lemovaly kamenné rakve, v nichž odpočívali hrdinové dávných dob a mrtví nedávné Války kopí. Po pohřbu Sturma Ostromeče a dalších rytířů, kteří padli při obraně věže, byly železné dveře komnaty uzamčeny a zapečetěny. Kdyby věž padla do rukou nepřítele, těla mrtvých by nikdo nezneuctil.

Rok po konci války rytíři pečetě rozlomili, otevřeli hrobku a udělali z ní poutní místo jako z Humovy hrobky. Paladinova komnata byla znovu vysvěcena a ze Sturma Ostromeče se stal hrdina národa. Tanis byl tehdy u toho, stejně jako jeho manželka Laurana, Karamon a Tika, Portios a Alana — vládci elfských národů v Silvanestu a Qualinestu, a také šotek Tasslehoff Bosonožka. Raistlin Majere, pán Věže Vysoké magie v Palantasu, se už v té době obrátil k temnotě a nepřišel, ale poslal zprávu, ve které vyjádřil úctu starému spolubojovníkovi a příteli.

Za temných dnů války ležela těla na holé zemi. Při tomto obřadu však byla správně a se všemi poctami pohřbena. Pro Sturmovo tělo vyrobili zvláštní katafalk. Byl z mramoru, do kterého vytesali obrazy rytířových hrdinných skutků, a postavili ho do středu komnaty. Sturmovo tělo na něm leželo bez rakve.

Magie ochránila tělo před rozkladem po celých dvacet let. Nikdo to nevěděl jistě, ale většina lidí si myslela, že zdrojem magie je elfský klenot, který mu darovala z lásky Alhana Hvězdbríza. Byl to však jen šperk, který si dávali milenci, neměl mít takovou moc. Ale láska mu na druhou stranu dala vlastní sílu.

Tanis od toho dne komnatu nenavštívil. Slavnostní obřad pro něj byl příliš bolestivý a posvátný, než aby ho znovu prožil. Teď se vrátil, ale necítil se ani slavnostně, ani posvátně. Tanis se rozhlédl po komnatě s prastarými rakvemi pokrytými prachem a s katafalkem ve středu a měl pocit, jako by se chytil do pasti. Pokud se něco pokazí, budou příliš daleko od schodiště, od železných dveří a únikové cesty.