Margaret Weis - Druhá generace

„Nechtě ho jít,“ řekl jemně. „Potřebuje přemýšlet. Hodně toho prožil. Muž, který vstoupil do komnaty, není stejný jako ten, který z ní vyšel.“

„Ano, asi máte pravdu,“ řekla Sára a povzdechla si. Zůstala stát, zahleděla se do lesa a nervózně si mnula ruce. „Bude… Myslíte, že změnil názor?“

„To ví jen on sám,“ řekl Tanis.

Sára si znovu povzdychla a plna úzkosti se na něj zadívala. „Pořád pochybujete, že je synem Sturma Ostromeče?“

„Ne,“ odvětil Tanis pevně.

Sára se usmála. S výrazem naděje se vydala připravit draka na noc.

„Co se to tam v hrobce stalo, Tanisi?“ zeptal se Karamon tiše, když rozdělávali oheň na vaření. „Opravdu jsem viděl, co si myslím, že jsem viděl?“

Tanis se zamyslel. „Nejsem si jistý, Karamone. Já sám nevím, co jsem viděl. Oslepilo mě ostré světlo, ale mohl bych přísahat, že přede mnou stál Sturm. Natáhl ruku a hned poté se elfský klenot objevil na krku Ocelovi.“

„Jo, to jsem viděl i já.“ Karamon zauvažoval. „Ale mohl to být trik. Možná ho opravdu ukradl…“

„To si nemyslím. Viděl jsem výraz jeho tváře. Ocel byl nejpřekvapenější ze všech. Užasle se na kámen zadíval, pak ho uchopil a schoval za zbroj. Důvěřuj srdci, Karamone. Sturm dal Ocelovi kámen i meč. Dal je svému synovi.“

„Co s nimi udělá? Elfský dar z lásky a meč Solamnijského rytíře. Přece se s nimi nevrátí na to strašné místo?“

„To záleží na něm,“ řekl Tanis tiše.

„A co když se rozhodne zůstat? Co s ním uděláme? A co s jeho matkou?“ zajímal se Karamon. „Nemůžu je dost dobře vzít s sebou domů. Budu mít štěstí, když na mě na schodech nebude čekat šerif se svými muži, až se vrátím. A Ariakan určitě bude po ztraceném paladinovi pátrat. Možná bys ty…“

„Já si budu muset vymyslet nějakou opravdu dobrou výmluvu, jinak mě uvězní,“ řekl Tanis a pokřiveně se usmál. Poškrábal se ve vousech a znovu si celou věc probral. „Mohl bych Ocela se Sárou odvést do Qualinestu,“ rozhodl nakonec. „Budou tam v bezpečí. Dokonce ani lord Ariakan by se je neodvážil pronásledovat do elfského království. Jakmile by Alhana uviděla Ocelův klenot a vyslechla si jeho příběh, určitě by ho přijala.“

Karamon potřásl hlavou. „Ale jaký to bude život pro mladého muže? Zít mezi elfy. Bez urážky, Tanisi, ale oba víme, jak se k němu budou chovat. Solamnijští rytíři by ho asi mezi sebe nepřijali, co?“

„To sotva,“ odvětil Tanis suše.

„Tak co bude dělat? Stane se žoldákem? Prodá se nejvyšší nabídce? Bude bezcílně bloumat…“

„A co jsme byli my, příteli?“ zeptal se Tanis.

„Poutníci,“ řekl Karamon, když se nad tím hluboce zamyslel. „Ale Sturm Ostromeč jím nebyl.“

Ocel zmizel na celé odpoledne. Tanis spal. Karamon, který vždy přemýšlel, kde sehnat něco k snědku, šel na ryby. V nedalekém potoce chytil několik pstruhů. Přidal trochu ořechů a divokých cibulí, které našel v lese, pak pstruhy zabalil do mokrého listí a uvařil je na kamenech, které rozpálil v ohni.

Se západem slunce začala Sára cítit čím dál větší úzkost. Právě se chystala poslat Bouři, aby mladého muže našla, když se sám objevil a vyšel ze stínů stromů. Ocel mlčky podřepí u ohně. Meč ve starobylé pochvě položil na trávu vedle sebe. Pak si nabral kus ryby.

Tanis čekal, že Sára položí synovi otázku, která ji pálila na rtech už od chvíle, kdy uprchlí z Věže. Ale buďto se obávala odpovědi, nebo čekala, až sám začne, protože mlčela. Ani na okamžik však od něj neodtrhla něžný, milující pohled.

Ocel se soustředil na jídlo a zdálo se, že se matčinu pohledu vyhýbá. Tanis tušil, že se mladík rozhodl. Možná Ocel přemýšlel, jak matce své rozhodnutí sdělit.

Jedli v tichosti, dokud se Karamon, který hleděl na nebe, nedotkl Tanisovy paže.

„Máme společnost,“ řekl Karamon.

Tanis vyskočil rychle na nohy. Na západě, kde ležel Palantas, kroužili na pozadí rudé a oranžové záře zapadajícího slunce čtyři draci.

„Zatraceně! A my si tady sedíme pohodlně u ohně! Člověk by si myslel, že jsme na pikniku! Už příliš dlouho jsem tyhle věci nedělal, příteli,“ řekl Tanis lítostivě.

„Uhaste oheň,“ rozkázal Karamon.

Ocel už ho hasil a házel na něj hlínu, aby nekouřil.

„Jací jsou to draci? Vidíš je?“ Karamon mžoural. Snažil se vypadat optimisticky. „Možná jsou to Solamnijští rytíři na hlídce.“

„Rytíři to jsou, ale ne Solamnijští,“ řekl Tanis ponuře.

„To jsou modří draci,“ souhlasila Sára s jistotou.

Její vlastní modrý drak dupal neklidně nohama a švihal ocasem. Zvíře však bylo dobře vycvičené, a tak zůstávalo zticha a neřičelo na ostatní jako obvykle. Ale bylo očividné, že drak poznal své druhy a nechápe, proč se k nim nesmí připojit.

Ocel se zahleděl na draky. „Půlelfe, vy se tady vyznáte. Není tu někde poblíž město?“

Sára sepjala ruce a oči jí zářily radostí.

Tanis se zamyslel. „Na úpatí hory leží vesnice vršeckých trpaslíků. Asi den cesty odsud. Trpaslíci obchodují s Palantasem. Často tudy projíždějí karavany.“

„Výborně,“ řekl Ocel a dál upíral oči na modré draky v dálce. „Nechtěl jsem vás opustit v divočině. Vezmu si Bouři.“

Ze Sářiných očí se vytratila radost a z tvářejí vyprchala barva.

„Samozřejmě pátrají po mně,“ pokračoval mladík rázně. „Poletím za nimi. Tady budete v bezpečí. Můj návrat by měl lorda Ariakana uklidnit. Odvolá pronásledování.“

Sára tiše, zmučeně vykřikla.

Ocel na ni pohlédl a zbledl, ale jeho odhodlání nezlomila. Přesunul pohled na muže.

„Rozhodl jsem se, že si nechám meč,“ řekl Ocel vzdorovitě, jako by čekal, že budou protestovat. „Přiznávám, že je staromódní, ale ještě nikdy jsem nedržel v ruce tak dobře vyváženou zbraň.“

Tanis kývl a pousmál se. „Meč ti po právu patří. Dal ti ho otec. Dobře se o něj starej, Ocele Ostromeči. Čepel je zvyklá na dobrou péči. Má hrdý a starobylý původ.“

„Podle tvého otce,“ řekl Karamon, „se zlomí jen tehdy, když se zlomí její pán.“

„Když s ní bojoval Sturm, nikdy se nezlomila,“ dodal Tanis, „ani úplně na konci.“

Ocel byl zjevně ohromený. Tmavé oči se mu třpytily neprolitými slzami. Něžně, uctivě sevřel jílec ozdobený růží a korunou. „Je to krásná zbraň,“ řekl tichým, zastřeným hlasem. „Budu o ni pečovat a ctít ji přesně tak, jak si zaslouží, tím si můžete být jistí.“

Meč si ponechá, pomyslel si Tanis, ale co elfský klenot, který nosí na krku? Má ho ještě? Nebo ho v lese zahodil? Co nám o něm poví?

Asi nic.

Ocel pokračoval: „Chci vám poděkovat, Tanisi Půlelfe a Karamone Majere, za to, že jste bojovali po mém boku. Vím, že jste se kvůli mně dostali do vážných potíží, a možná dokonce do nebezpečí. Nezapomenu na to.“ Tasil meč a podržel ho před sebou. „Otcovým mečem vám projevuji úctu.“

Zasalutoval jim rytířským pozdravem. Pak meč opatrně zasunul do potlučené pochvy a konečně se obrátil k Sáře.

Zoufale k němu natáhla ruce. „Ocele…“

Pevněji objal a přitiskl k sobě.

„Slíbila jsi, že se můžu rozhodnout sám, matko.“

„Ocele, ne! Jak můžeš? Po tom, co jsi viděl, co se stalo!“ Sára se rozplakala.

Ocel se něžně, ale odhodlaně vyprostil z milujícího sevření. „Postaráte se o ni, strýčku?“ řekl tiše Karamonovi. „Ochraňujte ji.“