Margaret Weis - Druhá generace

Čepele se s řinčením srazily. Těla se vzpírala a bojovala. Ocel brzy krvácel z rány na čele. Dva z rytířů byli rovněž zranění, ale bojovali s novou silou a odhodláním. Zatlačili Ocela ke katafalku.

Tanis dělal, co mohl, ale už dlouhá léta netasil meč. Karamon funěl, sípal a bručel a z čela se mu řinul pot. Zatímco nepřítel sekl šestkrát, Karamon jen jednou, ale díky jeho velikosti a síle jedna rána vždy stačila. Jeho meč řinčel jako kladivo o kovadlinu.

Trojice se snažila probojovat ke schodům, ale rytíři byli odhodlaní zatarasit jim únikovou cestu. Sira Wilhelma naštěstí nenapadlo vyslat jednoho z rytířů pro posily. Pravděpodobně doufal, že se proslaví zajetím paladina Temné královny. Anebo nechtěl riskovat a ještě snížit už tak malý počet obránců.

„Pokud se dostaneme ke schodům,“ řekl Tanis Karamonovi, když se přiblížil, „můžeme se rozběhnout k bráně. Stáli tam jen dva strážci. A potom…“

„Zatím dál… nemysli!“ Karamon se opíral o katafalk a stále se snažil bojovat, i když lapal po dechu. „Zatraceně těžká… zbroj!“

Tanis už Ocela neviděl, protože mladíka obklíčila hradba stříbrné zbroje. Ale slyšel zvonění meče a podle čerstvých ran Solamnijských rytířů poznal, že Ocel ještě stále bojuje. Bude bojovat, dokud nepadne. Nikdy nedovolí, aby ho zajali živého.

Nepošpiní otcovu památku.

Tanise bolely všechny svaly v těle. Jeho protivník, mladý rytíř, byl naštěstí velkým hrdinou natolik ohromený, že bojoval jen s polovičním úsilím. Sir Wilhelm vypadal podrážděně. Bitva už měla dávno skončit. Podíval se na schody. Chystal se spustit poplach, zavolat posily.

Pokud to udělá, je s nimi konec.

„Sturme Ostromeči,“ řekl Tanis tiše, „tohle je tvoje vina. Mohl bys nám aspoň pomoct!“

Železné dveře na vrcholku schodiště, ozdobené Paladinovým symbolem, byly otevřené. Možná za to mohla hříčka přírody nebo boží dech, ale dveřmi náhle pronikl do hrobky poryv větru, sfoukl pochodně, jako by to byly svíčky, a ponořil celou komnatu do tmy. Vítr zvedl staletý prach a vrhl ho Solamnijským rytířům do tváří.

Sir Wilhelm, který se zhluboka nadechl, aby zavolal o pomoc, vtáhl do plic velké mračno prachu. Začal se dusit a kašlat. Rytíři se slepě potáceli a oči i ústa měli plné špíny.

Bylo to zvláštní, ale Tanise prach nezasáhl. Ocela ve tmě našel díky tlumené bílé záři, která mu pronikala zpod náprsního krunýře. Popadl mladého paladina, který zvedl meč, aby zaútočil na nepřítele, jenž se náhle ocitl v nevýhodě, a zakřičel mu do ucha: „Vypadněme odsud!“

Na okamžik si myslel, že narazí na odpor — Sturm by se hádal — ale Ocel se na Tanise zazubil; byl to Kitiařin pokřivený úsměv. S mečem v ruce se rozběhl ke schodům. Karamona našel Tanis podle těžkého oddychování.

Položil velkému muži ruku na rameno a řekl: „Schody, naše jediná naděje. Zvládneš to?“

Karamon kývl — byl příliš unavený, než aby promluvil — a začal se plahočit za Ocelem. Cestou kolem katafalku položil Tanis ruku lehce a krátce na starou zbroj.

„Děkuji, příteli,“ zašeptal Tanis.

S rámusem se rozběhli vzhůru po schodišti. Vyrazili ven ze železných dveří a Ocel zamířil k hlavní bráně. Tmavé oči mu hořely bojovností. Tanis ho popadl a málem rozjařenému mladíkovi podrazil nohy. Ocel se na něj zuřivě zamračil a pokusil se mu vytrhnout.

Tanis mladíka pevně držel. „Karamone, dveře!“

Karamon popadl železná křídla dveří, zabouchl je a rychle se rozhlédl po něčem, čím by je zatarasil. Poblíž zahlédl těžké kamenné kvádry, které se používaly na opravy. Karamon sténal a funěl, ale nakonec se mu podařilo jeden přisunout ke dveřím, a to zrovna ve chvíli, kdy se na schodišti za dveřmi ozvaly kroky. Někdo vrazil do dveří, ale ty se ani nepohnuly.

Z Paladinovy komnaty k nim doléhaly rány a tlumené výkřiky. Během několika okamžiků se někdo objeví.

„Teď můžeme jít,“ řekl Tanis mladíkovi. „Snaž se tvářit, jako by se nic nestalo. Ach, zapomeň na to.“

Karamon byl ve tváři celý rudý a funěl a bručel jako rozzuřený býk. Tanis měl levý rukáv rozřezaný a krvácel z rány, kterou ani necítil. Ocel utržil ránu do hlavy a zbroj měl zmačkanou a poškrábanou.

Mám pocit, že si už nikdo nikdy nesplete Takhisisina rytíře se Solamnijským, pomyslel si Tanis.

A měl pravdu. Sotva dorazili k bráně, rozezněla se za nimi trubka. Poplach a volání do zbraně. Rytíři u brány ihned vyskočili a začali se připravovat k obraně.

Během několika okamžiků bránu zavřou a zajistí.

„Běžte!“ rozkázal Tanis. „A nezastavuj se,“ řekl Ocelovi.

Divoce a zoufale se rozběhli k zavírající se bráně. Rytířům na hlídce stačil jediný pohled na Ocela a s tasenými meči se vrhli vpřed, aby ho zastavili.

Za bránou zapraskal blesk a všichni viděli, jak kolem prosvištělo modré křídlo. Vyděšení lidé venku začali křičet a panikařit a vrhli se ke vchodu, čímž rytířům zatarasili cestu a nedovolili jim zavřít bránu.

Tanis a Karamon se vrhli do mely. Společnými silami se jim podařilo odtáhnout Ocela, který se otočil, aby se postavil útočícímu rytíři.

Venku létal nízko nad vyděšeným davem modrý drak a shazoval lidi do příkopů. Bouře ještě zvětšovala paniku tím, že občas vypálila do země nebo hradeb pevnosti díru dechem, kterým metala blesky.

„Sáro!“ zařval Tanis a zamával.

Sára navedla draka na přistání. Napřáhla ruku a vytáhla Tanise do sedla. On pak popadl stále bojujícího Ocela a s Karamonovou pomocí vysadil mladíka na drakův hřbet. Karamon naskočil jako poslední. Sára zakřičela rozkaz a Bouře se vznesla k nebi.

Z pevnosti vyběhli rytíři, křičeli a v Paladinově jménu proklínali ty, kdo odporným způsobem znesvětili posvátnou hrobku. Lučištníci na hradbách začali střílet. Tanis se více obával stříbrných draků, kteří strážili pevnost a při zvuku trubky vzlétli.

Ale buďto stříbrní draci nijak netoužili bojovat s modrým a porušit neklidné příměří, které v této době mezi draky panovalo, nebo stříbrné rovněž držela zpátky nesmrtelná ruka. Zlověstně Bouři pozorovali, ale nechali ji bezpečně odletět.

Tanis se ze hřbetu modrého draka zadíval dolů na šípy, které teď neškodně létaly pod nimi.

„Jak tohle vysvětlím?“ přemýšlel sklíčeně.

Tanis navrhl, aby zamířili do podhůří Kalkistských hor, které byly stále zemí nikoho a kde si budou moct v bezpečí odpočinout a rozhodnout se, co dál.

Nikdo během cesty nepromluvil. Sára pokukovala ustaraně po Ocelovi. Tanis jí krátce vysvětlil něco z toho, co se v komnatě seběhlo, ale ne všechno. To Ocel jí musel říct, co se stalo.

Sára se na to Ocela několikrát zeptala, ale mladík neodpověděl. Zdálo se, že ji dokonce ani neslyší. Hleděl na temně modré nebe, v tmavých očích měl vzdálený, neproniknutelný pohled a na tváři nečitelný výraz

Nakonec to Sára vzdala a soustředila se na let. Vybrala místo k přistání, velkou mýtinu, obklopenou hustým borovicovým lesem.

„Dnes v noci se utáboříme tady,“ řekl Tanis. „Všichni si potřebujeme odpočinout. Ráno se rozhodneme, co uděláme a kam půjdeme.“

Sára souhlasila.

Ocel neřekl nic. Od chvíle, kdy opustili Věž Nejvyššího kněze, nepromluvil. Ihned po přistání seskočil lehce z drakova hřbetu a vyrazil do lesa. Sára se ho chystala následovat, ale Karamon ji zastavil.