Margaret Weis - Druhá generace

„To udělám, synovce.“ Karamon uchopil Sáru a odtáhl ji od syna.

Mladík se obrátil a rozběhl se k modrému drakovi. Bouře už nedočkavě čekala. Ocel vyskočil drakovi na hřbet a tvor roztáhl křídla.

Sára se Karamonovi vytrhla a rozběhla se k synovi.

„Děláš to kvůli mně! Prosím, nedělej to!“

Jeho pohledná tvář byla chladná a tvrdá, přísná a neúprosná. Odvrátil se od ní a zadíval se na zapadající slunce.

„Lord Ariakan říkal, že pokud zjistím pravdu, postihne mě kletba.“ Povzdychl si, pohlédl dolů a chladně řekl: „Ustup, matko. Nechci ti ublížit.“

Karamon popadl plačící Sáru a odtáhl ji pryč od obrovských křídel draka.

Ocel udělil rozkaz. Bouře se vznesla do vzduchu. Drak je jednou obkroužil. Viděli mladíkovu tvář — na pozadí modrých dračích křídel byla bílá.

A možná to byla jen Tanisova představa nebo za to mohlo zapadající slunce, ale zdálo se mu, že v mladíkově ruce zahlédl stříbrný záblesk elfského klenotu.

Modrý drak zamířil na sever a zmizel v tmavnoucím nebi.

Kolem Bouřné Pevnosti dul ostrý vichr. Vlny narážely na skálu a tříštily se ve zpěněnou spršku. Tmavá mračna prozařovaly blesky a dunivý hrom otřásal základy pevnosti. Nastala půlnoc.

Tmu prořízl jasný hlahol trubky. Ve středu nádvoří Bouřné Pevnosti stál v kruhu rytířů lord Ariakan. Pochodně v dešti prskaly a doutnaly. Černá zbroj rytířů se leskla. Černá lilie násilné smrti zdobila každý náprsní krunýř a uříznutý stonek květiny obtáčel zakrvácenou sekyru. Kolem ozbrojených mužů vlály černé pláště lemované modře, bíle nebo rudě — podle rytířského řádu — ale před prudkým deštěm rytíře sotva ochránily.

Takhisisini rytíři dešti holdovali stejně jako bouři. Byla požehnáním jejich bohyně. Mladý muž, který vstoupí do rytířstva — pokud to nejvyšší kněžka dovolí — brzy vyjde z chrámu, kde strávil den rozjímáním a modlitbami.

Rytíři začali hlubokými hlasy opěvovat Její temné Veličenstvo.

Na podlaze v chrámu ležel před temným oltářem v hrobovém tichu v plné zbroji Ocel Ostromeč. Strávil den na chladném, vlhkém kameni a kořil se bohyni. Chrám byl až na něj prázdný; nikdo nesměl rytíře vyrušit z rozjímání.

Za zvuku trubky vystoupila zpoza těžkého černého závěsu za obsidiánovým oltářem žena. Byla stará a sehnutá. Měla dlouhé, šedé vlasy, které jí padaly na svěšená ramena. Kráčela pomalu a šoupala nohama po kamenné podlaze. Oči měla zarudlé, lstivé a inteligentní. Oblečená byla do černého hávu a hrdlo jí zdobil dračí náhrdelník nejvyšší kněžky Takhisis.

Kněžka byla oblíbenkyní Temné královny a měla obrovskou moc. Šeptalo se, že se před lety zúčastnila hrozivých obřadů, při kterých z uloupených vajec dobrých draků povstali drakoniáni. Všichni muži v Bouřné

Pevnosti, a to včetně lorda Ariakana, se při pohledu na ženu či při jejím dotyku chvěli.

Zastavila se před mladým rytířem, který ležel tváří na kameni. Tmavé vlasy měl rozhozené a jeho modročerná zbroj se leskla ve světle svící. Na oltáři čekaly na požehnání Temné královny přilba s podobou odporné, šklebící se lebky a náprsní krunýř s lilií a sekyrou. Ale meč ne, jak bylo zvykem.

„Povstaň,“ řekla kněžka.

Půst a dlouhé hodiny, které strávil v brnění na studené podlaze, Ocela oslabily, a tak se na kolena zvedl jen ztěžka a nešikovně. Hlavu nechal skloněnou. Sepnul ruce před sebou, ale neodvažoval se pozvednout zrak k posvátné kněžce.

Pozorně se na něj zadívala, pak natáhla pařátu podobnou ruku a chytila ho za bradu. Nehty mu zaryla do kůže. Při jejím dotyku sebou trhl, protože byl studenější než kámen. Zvedla mu hlavu ke světlu, aby si ho mohla dobře prohlédnout.

„Znáš jméno svého otce?“

„Ano, Svatosti,“ řekl Ocel vyrovnaně. „Znám.“

„Řekni ho. Prones ho před oltářem své královny.“

Ocel polkl a hrdlo se mu stáhlo. Nemyslel, že to bude tak těžké.

„Ostromeč,“ zašeptal.

„Znovu.“

„Ostromeč.“ Jeho hlas se rozlehl vzdorovitě a hrdě.

Nezdálo se, že by kněžku podráždil.

„Jméno tvé matky.“

„Kitiara Uth Matar.“ Tentokrát promluvil prudce a s hrdostí.

Kněžka kývla.

„Úctyhodný rodokmen. Ocele Uth Matar Ostromeči, odevzdáváš tímto své tělo, srdce i duši Jejímu temnému Veličenstvu, Takhisis, Královně temnot, Temnému válečníkovi, Dračí královně, Paní mnoha tváří?“

„Ano,“ odvětil Ocel klidně.

Kněžka se tajemně, temně usmála.

„Tělo, srdce i duši, Ocele Uth Matar Ostromeči?“ zopakovala.

„Ano, samozřejmě,“ odvětil ustaraně. Podle toho, co ho učili, to nebyla součást rituálu. „Proč o mně pochybujete?“

Místo odpovědi vzala kněžka do ruky tenký ocelový řetízek, který visel mladíkovi na krku. Zatahala za něj, až odhalila přívěsek.

Na řetízku visel elfský klenot ve tvaru hvězdy, bledý a zářící.

„Co je to?“ zasyčela kněžka.

Ocel pokrčil rameny a pokusil se zasmát. „Ukradl jsem ho z otcova těla, když jsem mu sebral meč. Rytíři zuřili. Do srdcí jsem jim zasel strach!“

Jeho slova byla odvážná, ale rozléhala se tichem chrámu příliš hlasitě, dutě a nelibozvučně.

Kněžka se špičkou prstu opatrně dotkla kamene.

Zablesklo ostré světlo a ozvalo se zasyčení.

Kněžka ucukla a zavřeštěla bolestí.

„Je to artefakt dobra!“ vyplivla. „Nemůžu se ho dotknout. Žádný z pravých služebníků Jejího temného Veličenstva by se toho prokletého klenotu nemohl ani dotknout. Ale ty ho drze nosíš, Ocele Ostromeči.“

Ocel smrtelně zbledl a vyděšeně se na ni zadíval. „Vzdám se ho! Sundám si ho,“ vykřikl. Sevřel v ruce kámen a zadusil jeho jasné světlo. „Je to jenom cetka. Nic pro mě neznamená!“

Chystal se strhnout klenot i s řetízkem z krku.

Kněžka ho zastavila.

„Nos ten prokletý klenot. Je to přání Temné královny a těší ji to. Bude ti připomínat mé varování. Vzpomeň si na má slova pokaždé, když na něj pohlédneš, Ocele Ostromeči. Paní mnoha tváří má spoustu očí. Všechno vidí. Nic před ní neukryješ.

Tvé srdce patří jí, tvé tělo patří jí. Ale tvá duše ne. Ještě ne…

Ale bude.“ Kněžka přiblížila vrásčitou tvář k mladíkově, až ucítil na líci smrdutý dech. „A zatím budeš pro naši královnu neocenitelný, Ocele Uth Matar Ostromeči.“

Suché, povadlé rty políbily Ocela na čelo.

Třásl se a potil, ale přinutil se odporný dotyk vydržet.

„Tvá přilba a náprsní krunýř leží na oltáři. Požehnala jim Temná královna. Povstaň, sire rytíři, a nasaď si je.“

Ocel se zadíval na kněžku s úžasem, pak se sílící radostí. Kněžka se s tajemným úsměvem odvrátila a zamířila pryč. Prošla černým závěsem a zmizela v nejskrytější části chrámu.

Předními dveřmi vstoupili do chrámu dva chlapci. Od této chvíle bude mladší jeho pážetem, starší panošem. Stáli tiše a uctivě čekali, aby rytíři pomohli se zbrojí. Oba chlapci hleděli na Ocela s obdivem a se závistí a bezpochyby snili o vlastním zasvěcení.

Ocel se tak třásl, že sotva dokázal vstát. S úctou přistoupil k oltáři. Pravou ruku položil na náprsní krunýř se smrtící lilií. Levou se dotkl klenotu, který mu visel na krku. Zavřel oči. V očích ho pálily slzy. Vztekle se znovu chystal strhnout kámen z krku.