Margaret Weis - Druhá generace

Palin pomalu usrkával z šálku tarbeanský čaj, hleděl do ohně a předstíral, že Taninovu poznámku, která byla zjevně určena jemu, neslyšel.

„U Propasti, sedni si!“ řekl Sturm a házel po bratrovi kousky chleba. „Pokud budeš dál pochodovat sem a tam, prošoupeš jim tady podlahu a jenom bohové ví, co je pod námi.“

Tanin se zamračil, potřásl hlavou a dál chodil po místnosti.

„U Reorxova vousu, bratře!“ pokračoval Sturm a skoro mu nebylo rozumět, protože měl plná ústa sýra. „Jeden by si myslel, že jsme v drakoniánském vězení, a ne v komnatě, která by mohla být pokojem v nejlepším hostinci v Palantasu! Dobré jídlo, výborné pivo…“ Zhluboka se napil, aby spláchl sýr. „A byla by tu i příjemná společnost, kdyby ses nechoval jako ťulpas!“

„No, nejsme v nejlepším hostinci v Palantasu,“ namítl Tanin uštěpačně a zastavil se, aby chytil kus hozeného chleba. Roztrhal ho na kousky a hodil na podlahu. „Jsme ve Věži Vysoké magie ve Žďárském lese. Magií nás přenesli do téhle místnosti. Ty zatracené dveře jsou zamčené a my nemůžeme ven. Nemáme zdání, co kouzelníci provedli s otcem, a jediné, na co myslíš, je sýr a pivo!“

„Není to to jediné, na co myslím,“ řekl Sturm tiše, kývl na nejmladšího bratra, který dál hleděl do krbu, a věnoval mu ustaraný pohled.

„Jo,“ vyštěkl Tanin pochmurně a zadíval se stejným směrem. „Já na něho taky myslím! Je to jeho vina, že tady vůbec jsme!“ Tanin rozladěně nakopl nohu stolu a znovu začal pochodovat sem a tam. Sturm si všiml, jak sebou nejmladší bratr při slovech staršího trhl. Povzdychl si a vrátil se ke své zábavě, při které se pokoušel zasáhnout Tanina mezi lopatky kusem chleba.

Kdokoli, kdo by dva starší muže pozoroval (a také to někdo v tu chvíli dělal), by si pomyslel, že to jsou dvojčata, i když ve skutečnosti je od sebe dělil jeden rok. Taninovi bylo dvacet čtyři let, Sturmovi dvacet tři a byli pojmenováni podle Karamonova nejlepšího přítele Tanise Půlelfa a hrdinného Solamnijského rytíře Sturma Ostromeče. Oba mladí muži vypadali, chovali se, a dokonce mysleli stejně. Popravdě si rádi hráli na dvojčata a nesmírně je bavilo, když si je lidé pletli.

Oba byli velcí a svalnatí a měli Karamonovo statné tělo a přátelskou, upřímnou tvář. Ale ostře rusé kudrny a veselé zelené oči, které způsobovaly mezi ženami, jež mladíci na cestách potkali, takové boží dopuštění, zdědili po matce, která v mládí zlomila pěknou řádku srdcí. Tika Waylan bývala jednou z krynnských krásek a také slavnou bojovnicí, i když od dob, kdy mlátila drakoniány po hlavě pánvičkou, poněkud přibrala. Ale hosté se za ní stále otáčeli, když je obsluhovala v bílé haleně s hlubokým výstřihem, a jen málokterý muž odcházel z hostince Poslední domov, aniž by vrtěl hlavou a přísahal, že Karamon je šťastný muž.

Ale Sturmovy zelené oči teď nebyly jen veselé, nýbrž se čtverácky leskly, když mrkl na mladšího bratra, který se nedíval. Sturm se tiše postavil, připlížil se zezadu k nepozornému Taninovi a tiše tasil meč. Zrovna když se Tanin obrátil, strčil mu Sturm meč mezi nohy a podrazil mu je. Bratr přistál na podlaze se zaduněním, které otřáslo samotnými základy věže.

„Ty zatracený tupý trpaslíku!“ zařval Tanin. Vyškrábal se na nohy a vrhl se za bratrem, který rychle ustupoval. Tanin popadl zubícího se Sturma za límec tuniky a odhodil ho na stůl, který se pod jeho vahou převrátil. Tanin přistál na Sturmovi a bratři se do sebe pustili. Podobné rvačky proměnily už nejednu ansalonskou hospodu v kůlničku na dříví, ale tentokrát je zastavil tichý hlas.

„Nechtě toho,“ řekl Palin napjatým hlasem a vstal ze židle u ohně. „Oba toho hned nechtě! Nezapomeňte, kde jste!“

„Já vím přesně, kde jsem,“ řekl Tanin vzpurné a zadíval se na nejmladšího bratra.

Palin byl stejně vysoký jako jeho bratři a také dobře stavěný. Ale protože se věnoval spíše studiu než šermování, nebyl tak svalnatý. Měl matčiny rusé vlasy, ale byly spíše kaštanové než ohnivě rudé. V měkkých vlnách mu padaly na ramena a nad čelem je měl rozdělené na pěšinku. Ale mladíkova tvář a ruce někdy způsobovaly rodičům noční můry. Obličejem s jemnými kostmi a pronikavýma, inteligentníma očima, které člověku viděly až do duše, jim Palin připomínal svého strýce, i když se mu vzhledem nepodobal. Ale Palinovy ruce jako by přímo patřily Raistlinovi. Měl štíhlé, jemné prsty, rychlé a obratné a křehké přísady zaklínadel ovládal s lehkostí, která nutila otce s hrdostí přihlížet, nebo se naopak smutně odvracet.

V tuto chvíli svíral Palin ruce v pěst a mračil se na starší bratry, kteří se váleli po podlaze mezi rozlitým pivem, kusy chleba, střepy, napůl sněženým sýrem a troskami rozbitého stolu.

„Tak se alespoň snažte chovat důstojně!“ vybuchl Palin.

„Vím, kde jsem,“ zopakoval Tanin vztekle. Vstal, zamířil k Palinovi a zadíval se na něj obviňujícím pohledem. „A taky vím, kdo nás sem přivedl! Projeli jsme prokletým lesem, který nás málem zabil.

„Nic ve Žďárském lese vám neublíží,“ odsekl Palin a znechuceně se zadíval na nepořádek na podlaze. „A já bych vám to řekl, kdybyste mě poslouchali. Les ovládají kouzelníci ve Věži. Chrání je před vetřelci. Nás sem pozvali. Stromy nás nechaly bez problémů projít. Hlasy, které jste slyšeli, vám našeptávaly jenom to, čeho se v srdci nejvíce bojíte. Je to magie…“

„To ty poslouchej, Paline,“ přerušil ho Tanin hlasem, kterým dával jasně najevo, kdo je tady nejstarší. „Proč prostě nenecháš celou tu věc s magií být? Ubližuješ rodičům, ale hlavně otci. Viděl j si, jak se tvářil, když jsme sem mířili! Jen bohové vědí, co ho to muselo stát, aby se sem vrátil.“

Palin zrudl, kousl se do rtu a odvrátil se.

„Nech to dítě být, Tanine,“ řekl Sturm, když uviděl bolest ve tváři mladšího bratra. Utřel si pivo z kalhot a poněkud zahanbeně se pokusil dát stůl zpátky dohromady, což bylo marné, protože z něj povětšinou zůstaly jen třísky.

„Kdysi jsi byl dobrý šermíř, bráško,“ naléhal Tanin, ignoroval přitom Sturma a položil Palinovi ruku na rameno. „No tak, chlapče. Pověz tomu tam venku,“ Tanin mávl nejasně rukou, „že jsi změnil názor. Pak odsud budeme moct odejít a vrátit se domů…“

„Nevíme, proč nás sem pozvali,“ namítl Palin a setřásl bratrovu ruku. „Je pravděpodobné, že to se mnou nemá nic společného. Proč by mělo?“ zeptal se hořce. „Jsem jenom student. Bude trvat celé roky, než budu moct složit Zkoušku… díky otci a matce,“ zabručel si pro sebe. Tanin to neslyšel, ale neviditelný pozorovatel ano.

„Jo? A já jsem napůl zlobr,“ odsekl Tanin rozzlobeně. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím, Paline…“

„Nech mě být!“

„Hej, vy dva…“ snažil se je přerušit Sturm, který vždy přebíral roli prostředníka, mladíci si však náhle uvědomili, že v komnatě nejsou sami.

Bratři ihned zapomněli na sváry a zareagovali. Sturm vyskočil na nohy rychle jako kočka. Ruku položil na jílec meče a připojil se k Taninovi, který se ochranitelsky postavil před neozbrojeného Palina. Jako ostatní mágové neměl Palin u sebe meč, štít ani zbroj. Ale ruka mu sklouzla k dýce, kterou ukrýval pod hávem, a v duchu už formuloval slova několika obranných kouzel, která mu dovolili se naučit.

„Kdo jste?“ zeptal se Tanin drsně a zadíval se na muže, jenž se objevil ve středu zamčené komnaty. „Jak jste se sem dostal?“