Margaret Weis - Druhá generace

„Jak jsem se sem dostal?“ Muž se zazubil. „Ve Věži Vysoké magie neexistují žádné zdi, které by mág nedokázal překonat. A co se týká mého jména, jsem Dunbar Lodivod ze Severního Ergotu.“

„Co chcete?“ zeptal se Sturm tiše.

„Co chci? Chci se jen ujistit, že máte vše, co potřebujete, nic víc,“ odvětil Dunbar. „Jsem váš hostitel…“

„Vy? Mág?“ Taninovi poklesla čelist, a dokonce i Palin vypadal poněkud překvapeně.

Ve světě, kde kouzelníci měli spíše velký mozek než svaly, byl tento muž očividně výjimkou. Byl stejně vysoký jako Tanin a trup měl tak mohutný, že by mu ho mohl i Karamon závidět. Na holé hrudi se mu pod lesklou černou kůží vlnily svaly. Paže měl tak silné, že se zdálo, že by mohl statného Sturma popadnout do náruče a nosit ho po komnatě jako dítě. Na sobě neměl háv, nýbrž volné, pestře zbarvené kalhoty. Jedinými známkami toho, že by mohl být kouzelníkem, byly váčky u opasku a bílá šerpa, kterou měl uvázanou kolem silného pasu.

Dunbar se zasmál a jeho dunivý smích otřásl nádobím.

„Jo,“ řekl, „jsem mág.“ Vyslovil příkaz a rozlámaný stůl vyskočil na nohy a s neuvěřitelnou rychlostí se dal opět dohromady. Pivo zmizelo z podlahy, roztříštěný džbán se scelil, vznesl se na desku stolu a brzy opět pěnil pivem. Objevila se rovněž pečená kýta, bochník voňavého chleba a také různé delikatesy, nad nimiž se Sturmovi začaly sbíhat sliny v ústech a jež zchladily i Taninovu horkou hlavu, i když se nezbavil všech podezření.

„Posaďte se,“ řekl Dunbar, „a pojezme. Nedělejte si starosti o otce,“ dodal, když se Tanin chystal promluvit. „Právě hovoří o důležitých věcech s hlavami dalších dvou řádů. Posaďte se! Posaďte se!“ Zazubil se a v černé kůži mu zablýskly bílé zuby. „Nebo vás k tomu mám přinutit?“

Tanin pustil jílec meče, přitáhl si židli, ale nejedl, nýbrž bedlivě sledoval Dunbara. Ale Sturm se pustil s chutí do jídla. Jen Palin zůstal stát s rukama složenýma v rukávech bílého hávu.

„Prosím, Paline,“ řekl Dunbar laskavěji a pohlédl na mladíka, „sedni si. Brzy se připojíme k tvému otci a ty zjistíš, proč jsme vás sem přivedli. Zatím tě žádám, aby ses se mnou podělil o chléb a maso.“

„Děkuji, mistře,“ řekl Palin a uctivě se uklonil.

„Dunbare, Dunbare…“ Muž mávl rukou. „Jste mými hosty a já si nepotrpím na formality.“

Palin si sedl a pustil se do jídla, ale bylo zjevné, že jen ze zdvořilosti. Dunbar se Sturmem však jedli za dva a brzy se k nim připojil i Tanin, který odložil roli samozvaného ochránce, zlákán úžasnými vůněmi a pohledem na to, jak si ostatní užívají.

„Vy… mluvil jste o hlavách dalších dvou řádů, mis… Dunbare,“ ozval se Palin. „Jste…“

„Hlavou řádu Bílých plášťů. Ano.“ Dunbar utrhl silnými zuby kus chleba a spláchl ho pivem, které vypil najeden doušek. „Stal jsem se jí, když Par-Salian odstoupil.“

„Hlava řádu?“ Sturm pohlédl na velkého muže s úžasem. „Ale… jaký jste kouzelník? Co umíte?“

„Určitě jenom netrháte křídla netopýrům,“ zamumlal Tanin plnými ústy.

Palin se zatvářil šokované a zamračil se na staršího bratra. Ale Dunbar se jenom zasmál. „Tak to máš pravdu!“ řekl a zaklel. „Jsem námořní kouzelník. Otec byl kapitán lodi stejně jako jeho otec před ním. Mě kapitánování nebavilo. Já se vyznám v magii, ale moje srdce patří moři, proto jsem se na ně vrátil. Teď se plavím po vlnách a magií Přivolávám vítr nebo potlačuji bouři. Můžu ukrást nepříteli vítr z plachet, abychom mohli utéct, nebo mu při útoku rozlít po palubě oheň. A když je potřeba,“ Dunbar se zazubil, „můžu se chopit pumpy nebo vratidla kotvy stejně dobře jako ostatní. Udržuju se tak ve formě.“ Zabušil si pěstí na statnou hruď. „Slyšel jsem, že vy dva,“ podíval se na Sturma s Taninem, „jste se vrátili ze severu, kde jste bojovali s minotaury, kteří napadají pobřeží. Já se ty piráty taky snažil zastavit. Povězte mi, byli jste…“

Muži spolu brzy zapředli rozhovor. Dokonce i Tanin se pro téma nadchl a po chvíli už barvitě a do všech podrobností popisoval léčku, kterou minotaurům zabránili srovnat město Kalaman se zemí. Dunbar pozorně naslouchal, kladl inteligentní otázky, pronášel poznámky a zdálo se, že se velmi dobře baví.

Ale přestože kouzelník upíral bystré oči na mladé válečníky, ve skutečnosti se soustředil na nejmladšího z bratrů.

Když se Palin ujistil, že muže rozhovor plně zaujal a na něj přitom zjevně zapomněli, s povděkem přestal předstírat, že jí, a opět se zadíval do ohně, aniž by si všiml, že ho Dunbar pozoruje.

Mladíkova tvář byla bledá a zamyšlená a štíhlé ruce měl pevně sepjaté na klíně. Byl tak ztracený v myšlenkách, že pohyboval rty, a přestože nepronášel slova nahlas, jiná osoba v místnosti moc dobře věděla, co říká.

„Proč mě sem přivedli? Čtou mi snad v srdci? Poví to otci?“

A nakonec: „Jak mu mohu ublížit, když už toho tolik vytrpěl?“

Dunbar kývl, jako by našel odpověď na nevyslovenou otázku, pak si povzdychl a obrátil pozornost zpět k boji s minotaury.

„Mýlíte se,“ řekl Karamon klidně. „Můj bratr je mrtvý.“

Justarius povytáhl obočí a pohlédl na Dalamara, který pokrčil rameny. Ať už od něj očekávali jakoukoli reakci, klidné odmítnutí to očividně nebylo. Justarius se tvářil vážně a zdálo se, že neví, co říct. Pohlédl zpět na Karamona.

„Mluvíte, jako byste měl důkaz.“

„Mám ho,“ řekl Karamon.

„Mohu se zeptat jaký?“ zeptal se Dalamar uštěpačně. „Brána do Propasti se koneckonců zavřela — s pomocí tvého bratra – a on zůstal uvězněný na opačné straně.“ Temný elf ztišil hlas. „Její temné Veličenstvo by ho nezabilo. Raistlin jí zabránil vstoupit do tohoto světa. Její zuřivost určitě neznala mezí. Potěšilo by ji, kdyby ho mohla po zbytek věčnosti mučit. Smrt by byla Raistlinovou spásou.“

„A také byla,“ řekl Karamon tiše.

„Sentimentální tup…“ začal Dalamar netrpělivě, ale Justarius opět položil temnému elfovi ruku na paži a černě oděný mág vztekle zmlkl.

„Jste si tím velice jistý, Karamone,“ řekl Justarius vážně. „Očividně víte něco, co my ne. Povězte nám to. Vím, že to pro vás musí být bolestivé, ale musíme učinit velmi důležité rozhodnutí a vaše informace ho mohou ovlivnit.“

Karamon zaváhal a zamračil se. „Má to něco společného s mým synem?“

„Ano,“ odvětil Justarius.

Karamonova tvář potemněla. Sklopil zrak ke svému meči, přimhouřil zamyšleně oči a rukou se nepřítomně dotýkal jílce. „Pak vám povím to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl,“ pronesl váhavým, ale pevným a tichým hlasem. „Ani manželce, ani Tanisovi, nikomu.“ Na chvíli se odmlčel, aby si utřídil myšlenky. Pak polkl, a aniž by odtrhl oči od meče, přejel si přes něj rukou a začal. „Po tom… po tom, co se stalo ve Věži v Palantasu, jsem byl otupělý. Nedokázal jsem přemýšlet. Nechtěl jsem přemýšlet. Bylo pro mě snazší žít jako náměsíčný. Mluvil jsem, pohyboval jsem se, ale nic jsem necítil. Bylo to snadné.“ Pokrčil rameny. „Měl jsem spoustu práce, která mě zaměstnala. Město bylo v troskách. Dalamar…“ Krátce na temného elfa pohlédl. „Byl skoro mrtvý. Ctěná dcera Crysanie byla vážně zraněná. A pak tu byl Tas, který ukradl létající citadelu.“ Karamon se sobě navzdory usmál, když si vzpomněl na kousky veselého šotka. Ale jeho úsměv se rychle vytratil. Zavrtěl hlavou a pokračoval.