Margaret Weis - Druhá generace

„Věděl jsem, že jednoho dne budu muset na Raistlina myslet. Budu se muset vypořádat s tím, co se stalo.“ Karamon zvedl hlavu a zpříma na Justaria pohlédl. „Musel jsem pochopit, co Raistlin byl, co udělal. Musel jsem se smířit s tím, že byl zlý, opravdu zlý, že ve své touze po moci ohrozil celý svět, že kvůli němu trpěli a umírali nevinní lidé.“

„A proto byl samozřejmě spasen,“ zavrčel Dalamar.

„Počkej!“ Karamon zvedl ruku a zrudl. „Ale uvědomil jsem si ještě něco. Měl jsem Raistlina rád. Byl to můj bratr, moje dvojče. Byli jsme si blízcí, nikdo ani netuší, jak moc.“ Velký muž nedokázal pokračovat. Zahleděl se na meč, mračil se, ale nakonec se roztřeseně nadechl a opět zvedl hlavu. „Raistlin udělal v životě i dobré věci. Bez něj bychom neporazili dračí armádu. Staral se o ty, kdo… kdo byli slabí a nemocní… jako on sám. Ale já vím, že ani to by ho na konci nezachránilo.“ Karamon stiskl pevně rty a zamrkal, aby potlačil slzy. „Když jsem se s ním setkal v Propasti, měl vítězství na dosah, jak sami víte. Stačilo, aby znovu vstoupil do brány a protáhl jí Temnou královnu, pak by ji dokázal porazit a zaujal její místo. Splnil by si sen a stal se bohem. Ale zároveň by zničil svět. Odhalila mi to cesta do budoucnosti a já ukázal tuto budoucnost jemu. Raistlin by se stal bohem, ale vládl by mrtvému světu. Věděl, že se nemůže vrátit. Odsoudil sám sebe k záhubě. Ale když vstoupil do Propasti, věděl, co riskuje.“

„Ano,“ řekl Justarius tiše. „A ve své ctižádosti si zvolil toto riziko dobrovolně. Co se nám snažíte říct?“

„Jen tohle,“ pokračoval Karamon. „Raistlin udělal chybu, strašlivou, tragickou chybu. Ale udělal to, čeho je schopný jen málokdo: Měl odvahu si ji přiznat a udělat vše, aby ji napravil, i když to znamenalo obětovat sám sebe.“

„Za ta léta jste zmoudřel, Karamone Majere. Mluvíte přesvědčivě.“ Justarius hleděl na Karamona s novou úctou, i když zároveň vrtěl smutně hlavou. „Ale přesto je tato záležitost věcí pro filozofy. Není to důkaz. Promiňte, že tak naléhám, Karamone, ale…“

„Než jsem se vrátil domů, strávil jsem měsíc u Tanise,“ pokračoval Karamon, jako by ho nepřerušili. „V jeho tichém, mírumilovném domě jsem si všechno rozmyslel. Tam jsem se smířil se skutečností, že můj bratr, který byl mým společníkem už od narození a kterého jsem miloval víc než cokoli jiného na světě, je pryč. Ztracený. Možná zažívá strašlivá muka. Víc… víc než jednou mě lákalo utišit bolest trpasličí kořalkou.“ Karamon zavřel oči a otřásl se. „Jednoho dne, když jsem měl pocit, že už nedokážu dál žít, aniž bych se zbláznil, jsem vešel do svého pokoje a zamknul za sebou dveře. Vytáhl jsem meč z pochvy, zadíval se na něj a přemýšlel, jak snadné by bylo… uniknout. Ležel jsem na lůžku a byl jsem odhodlaný zabít se. Místo toho jsem vyčerpaně usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byla noc. Všude bylo ticho, oknem pronikalo do pokoje stříbrné světlo Solináru a mě naplnil nepopsatelný mír. Přemýšlel jsem proč… a pak jsem ho uviděl.“

„Uviděl koho?“ zeptal se Justarius a s Dalamarem rychle pohlédli jeden na druhého. „Raistlina?“

„Ano.“

Tváře kouzelníků se zachmuřily.

„Viděl jsem ho,“ řekl Karamon něžným hlasem. „Ležel vedle mě a spal, jako když… jako když jsme byli děti. Občas měl strašné noční můry. Když se probudil, plakal. Já ho pak vždycky utěšil… a rozesmál. Nakonec si povzdechl, položil mi hlavu na paži a usnul. Tak jsem ho viděl…“

„Sen!“ odfrkl si Dalamar.

„Ne.“ Karamon zavrtěl rozhodně hlavou. „Bylo to příliš živé. Viděl jsem jeho tvář stejně jasně, jako teď vidím ty vaše, jak jsem ji zahlédl naposledy v Propasti. Ale strašlivé vrásky bolesti, zkroucený výraz chamtivosti a zloby byly pryč a jeho tvář byla plná klidu a… míru, přesně jak říkala Crysanie. Byla to tvář mého bratra, mého dvojčete… ne cizince, kterým se stal.“ Karamon si opět utřel oči. „Příštího dne jsem byl schopen vrátit se domů, protože jsem věděl, že všechno jev pořádku… Poprvé v životě jsem skutečně uvěřil v Paladina. Věděl jsem, že Raistlina pochopil a soudil ho milosrdně, že přijal jeho oběť.“

„Dostal tě, Justarie,“ zaduněl hlas ze stínů. „Co řekneš na takovou víru?“

Karamon se rychle rozhlédl a uviděl čtyři postavy, které se zhmotnily ze stínů obrovské komnaty. Tři z nich poznal, a dokonce i na tomto pochmurném místě plném vzpomínek mu při pohledu na syny vyhrkly do očí slzy hrdosti. Všiml si, že starší dva, kteří tu stáli v rachotící zbroji a s mečem po boku, vypadají téměř krotce. Není divu, pomyslel si ponuře, když vzal úvahu, co o Věži věděli, a to nejen z legend, ale také z rodinné historie. Měli na magii stejný názor jako on, neměli ji rádi a nevěřili jí. Jako obvykle stáli ochranitelsky po boku Karamonova třetího syna a svého nejmladšího bratra.

Právě na něj se Karamon s úzkostí zadíval, když vstoupili. Palin v bílém hávu předstoupil s hlavou skloněnou a s očima upřenýma na podlahu, jak vyžadovalo jeho nízké postavení, před hlavu konkláve. Teprve nedávno mu bylo dvacet let a nebyl ještě ani učedníkem, a také jím pravděpodobně ještě alespoň dalších pět let nebude. Ve dvaceti pěti letech mohli krynnští mágové složit Zkoušku — byl to strašlivý test jejich dovedností a talentů, kterým museli projít všichni, aby mohli získat pokročilejší a nebezpečnější znalosti. Mágové ovládají velkou moc, proto je Zkouška navržena tak, aby vyloučila všechny, kdo nejsou nadaní nebo neberou magii dostatečně vážně. Zkouška je velmi účinná, protože selhání znamená smrt. Neexistuje cesta zpátky. Když mladý muž nebo žena z jakéhokoli národa — elf, člověk, zlobr — vstoupí do Věže Vysoké magie s úmyslem složit Zkoušku, oddá se tělem i duší magii.

Palin vypadal neobvykle ustaraně a vážně, tak jako během cesty k věži, jako by se sám chystal na Zkoušku. Ale to je směšné, pokáral se Karamon přísně. Chlapec je příliš mladý. Ano, Raistlin sice složil Zkoušku ve stejném věku, ale jen proto, že ho konkláve potřebovala. Raistlin byl mocný mág a výtečně ovládal své umění, ale i přesto ho Zkouška málem zabila. Karamon stále viděl své dvojče, jak leží na zakrvácené kamenné podlaze ve věži… Sevřel ruku v pěst. Ne! Palin je inteligentní, vzdělaný, ale není připravený. Je příliš mladý.

„A kromě toho,“ zamumlal si Karamon pro sebe, Ještě pár let a možná se celého tohohle bláznovství vzdá…“

Palin zvedl hlavu, jako by cítil otcův ustaraný pohled, a věnoval mu uklidňující úsměv. Karamon mu ho oplatil a hned mu bylo lépe. Tohle divné místo možná synovi otevřelo oči.

Čtveřice přistoupila k půlkruhu židlí, na nichž seděli Justarius s Dalamarem, a Karamon je po celou dobu pozorně sledoval. Když se ujistil, že se chlapci chovají jako obvykle (dva starší měli občas sklony jednat poněkud nespoutané), konečně se uvolnil a zadíval se na čtvrtou postavu, která promluvila k Justariovi o víře.

Muž vypadal velmi zvláštně. Karamon si nevzpomínal, že by někdy spatřil podivnějšího tvora, a to procestoval skoro celou ansalonskou pevninu. Karamon podle mužovy černé pleti poznal, že pochází ze Severního Ergotu, z národa mořeplavců. Byl oblečený jako námořník, až na váčky u opasku a bílou šerpu, kterou měl ovázaný pas. Měl hlas muže, který je zvyklý křičet rozkazy přes dunění vln a řev větru. Tento dojem byl tak silný, že se Karamon poněkud nejistě rozhlédl. Vůbec by se nedivil, kdyby se za ním zhmotnila loď s vykasanými plachtami.