Margaret Weis - Druhá generace

„Vy musíte být Karamon Majere,“ řekl muž a přistoupil ke Karamonovi, který se nemotorně postavil. Sevřel Karamonovi ruku tak pevně, až velký muž vytřeštil oči, pak se usmál a představil se. „Dunbar Lodivod ze Severního Ergotu, hlava řádu Bílých plášťů.“

Karamonovi poklesla čelist. „Mág?“ pronesl s úžasem a potřásl mu rukou.

Dunbar se zasmál. „Vaši synové zareagovali úplně stejně. Ano, obávám se, že jsem raději navštívil vaše syny, než abych se tady s vámi věnoval povinnostem. Jsou to správní chlapci. Jestli jsem to pochopil dobře, dva starší bojovali spolu s rytíři proti minotaurům poblíž Kalamanu. Skoro jsme se tam potkali. Proto jsem se tak zdržel.“ Omluvně pohlédl na Justaria. „Moje loď musela zakotvit v Palantasu a opravit škody, které jsme utržili v boji s těmi samými piráty. Jsem námořní kouzelník,“ vysvětlil Dunbar, když si všiml Karamonova mírně zmateného pohledu. „U všech bohů, vaši synové se vám tak podobají!“ Zasmál se a znovu potřásl Karamonovi rukou.

Karamon se zazubil. Všechno bude v pořádku, když teď kouzelníci věděli, co se stalo s Raistlinem. Může se s chlapci vrátit domů.

Karamon si náhle uvědomil, že na něj Dunbar pozorně hledí, jako by mu četl myšlenky. Kouzelník zvážněl. Dunbar potřásl mírně hlavou, pak rychlými, ráznými kroky přešel přes místnost, jako by kráčel po palubě lodi, a posadil se po Justariově pravici.

„No,“ řekl Karamon a sevřel v ruce nešikovně jílec meče. Výraz kouzelníkovy tváře otřásl jeho sebejistotou. Všichni tři mágové teď na něj vážně hleděli. Karamonova tvář ztvrdla odhodláním. „Takže to bychom měli. Řekl jsem vám všechno o… o Raistlinovi…“

„Ano,“ řekl Dunbar. „Všichni jsme to slyšeli a myslím, že někteří z nás poprvé.“ Námořní kouzelník pohlédl významně na Palina, který upíral oči na podlahu.

Karamon si nervózně odkašlal a pokračoval: „Takže už asi půjdeme.“

Kouzelníci si vyměnili pohledy. Justarius vypadal neklidně, Dalamar přísně a Dunbar smutně. Ale nikdo z nich nic neřekl. Karamon se uklonil, obrátil se k odchodu a zrovna pokynul synům, když se Dalamar podrážděně postavil.

„Ještě nemůžeš jít, Karamone,“ řekl temný elf. „Musíme si promluvit o spoustě věcí.“

„Tak mluv!“ prohlásil Karamon vztekle a otočil se zpět k mágům.

„Řeknu ti to já, protože tihle,“ střelil sžíravým pohledem po zbývajících dvou kouzelnících, Jsou příliš choulostiví, než aby se odvážili napadnout tvoji víru. Možná zapomněli na vážné nebezpečí, kterému jsme před dvaceti pěti lety čelili. Já nezapomněl.“ Ruka mu vylétla k roztrženému hávu. „Nikdy nezapomenu. Nějaká ,vidina’, ať už jakkoli dojemná, moje obavy nerozptýlí.“ Pohrdavě ohrnul ret. „Posaď se, Karamone. Posaď se a vyslechni si pravdu, kterou se tihle dva bojí pronést nahlas.“

„Nebojím se, Dalamare,“ odmítl Justarius káravě. „Přemýšlel jsem o příběhu, který nám Karamon vyprávěl, o jeho názoru na tuto věc…“

Temný elf si odfrkl, ale Justarius po něm střelil tak pronikavým pohledem, že se posadil a zahalil se do černého pláště. Ale Karamon zůstal stát, mračil se a jeho pohled přeskakoval z jednoho kouzelníka na druhého. Za sebou uslyšel rachocení zbroje, jak synové neklidně přešlápli. Toto místo je znervózňovalo stejně jako jeho. Toužil se otočit, odejít a už nikdy se nevrátit do věže, v níž zažil tolik bolesti a zklamání.

U všech bohů, udělá to! Ať ho zkusí zastavit! Karamon sevřel jílec meče, udělal krok zpátky a ohlédl se po synech. Dva starší byli připraveni odejít. Jen Palin zůstal nehybně stát a na tváři měl vážný, zamyšlený výraz, který Karamon nedokázal přečíst. Ale někoho mu tím připomenul. Karamon téměř slyšel Raistlinův šepot. „Jdi, pokud chceš, můj drahý bratře. Ztrať se v magickém Žďárském lese, protože beze mě jím neprojdeš. Já zůstávám…“

Ne. Jeho syn tato slova neřekne. Karamon zrudl a srdce se mu bolestivě stáhlo. Ztěžka usedl zpět na židli. „Mluvte,“ zopakoval.

„Téměř před třiceti lety přišel Raistlin Majere do této věže, aby složil Zkoušku,“ začal Justarius. „Během Zkoušky se s ním spojil…“

„To už víme,“ zavrčel Karamon.

„Někteří ano,“ odvětil Justarius. „Někteří ne.“ Zadíval se na Palina. „Nebo alespoň neznají celý příběh. Zkouška byla pro Raistlina velmi těžká. Je taková pro všechny, že ano?“

Dalamar nepromluvil, ale jeho bledá tvář zpopelavěla a zkosené oči potemněly. Z Dunbarovy tváře zmizelo všechno veselí. Pohledem zalétl k Palinovi a téměř neznatelně zavrtěl hlavou.

„Ano,“ pokračoval Justarius tiše a nevědomky si mnul nohu, jako by ho bolela. „Zkouška je těžká, ale není nemožné ji složit. Par-Salian a hlavy řádů by Raistlinovi nedovolili ji podstoupit, kdyby si nemysleli, že i přes svůj mladý věk dokáže uspět. A složil by ji vlastníma silama! Ano, Karamone! Ani já, ani nikdo z těch, kdo tady toho dne byli a vše viděli, o tom nepochybují. Vaše dvojče bylo dost silné a zkušené, aby obstálo. Ale zvolilo si snadnou a jistou cestu a přijalo pomoc zlého kouzelníka, největšího, jaký kdy žil — Fistandantila.

Fistandantilus,“ řekl Justarius a upřel zrak na Palina. „Jeho magie selhala a on zemřel na hoře Lebka. Ale byl natolik mocný, že porazil i samotnou smrt. Jeho duch přežil v jiné sféře a čekal na tělo, které by mohl ovládnout. A našel ho…“

Karamon seděl tiše, upíral oči na Justaria, tvář měl rudou a čelisti pevně sevřené. Ucítil na rameni ruku, a když vzhlédl, uviděl, že vedle něj stojí

Palin. Sehnul se a zašeptal: „Můžeme jít, otče. Omlouvám se. Nebylo ode mě správné, že jsem tě přinutil sem jít. Nemusíme poslouchat…“

Justarius si povzdychl. „Ano, mladý mágu. Obávám se, že musíte. Musíte slyšet pravdu!“

Palin sebou trhl a zrudl, když uslyšel, jak kouzelník zopakoval jeho slova. Karamon sevřel synovi ruku, aby ho uklidnil. „My známe pravdu,“ zavrčel. „Zlý kouzelník uloupil bratrovi duši! A vy mágové jste ho nechali!“

„Ne, Karamone!“ Justarius sevřel ruku v pěst a stáhl stříbrné obočí. „Raistlin se rozhodl sám. Obrátil se zády ke světlu a objal temnotu. Fistandantilus mu dal sílu uspět ve Zkoušce a Raistlin na oplátku dal Fistandantilovi část své životní síly, aby duch mohl přežít. To zničilo jeho tělo, ne Zkouška. Sám Raistlin to řekl, Karamone! ,To je oběť, kterou jsem přinesl magii!’ Kolikrát jste od něj tato slova slyšel?“

„Dost!“ Karamon zamračeně vstal. „Byla to Par-Salianova vina. Ať už bratr napáchal jakékoli škody, byli jste to vy, kdo mu ukázal cestu.“ Karamon pokynul synům, obrátil se, rychle vyrazil z místnosti a doufal, že zamířil k východu z tohoto podivného místa.

„Ne!“ Justarius se vrávoravě postavil, protože nedokázal přenést váhu na zchromlou levou nohu. „Poslouchejte a pochopte, Karamone Majere! Musíte, jinak toho budete hořce litovat!“

Karamon se zastavil. Pomalu se otočil napůl zpátky. „Vyhrožujete mi?“ zeptal se a zlobně se na Justaria zahleděl.

„Není to výhrůžka, alespoň ne naše,“ řekl Justarius. „Přemýšlejte, Karamone! Copak to nebezpečí nevidíte? Už jednou k tomu došlo. Může se to stát znovu!“

„Nerozumím,“ řekl Karamon tvrdohlavě. Ruka mu stále spočívala na meči, stále zvažoval, co dál.