Margaret Weis - Druhá generace

Dalamar si jemně odkašlal. „Prozrazuješ naše tajemství, mladíku,“ řekl uhlazeně. „Pojď, probereme tvé otázky v soukromí.“ Položil jemnou ruku Palinovi na paži a odvedl ho stranou od otce a bratrů.

„Tajemství?“ zeptal se Palin zmateně. „Co tím myslíte? Nezáleží na tom, jestli uslyší…“

„Byla to výmluva,“ řekl Dalamar chladně. Zastavil se před mladíkem a upřeně se na Palina zadíval tmavýma, vážnýma očima. „Paline, nedělej to. Vrať se s otcem a s bratry domů.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Palin a nechápavě se na Dalamara zadíval. „To nemůžu udělat. Slyšel jste Justaria. Nedovolí mi složit Zkoušku ani pokračovat ve studiu, dokud se neujistí, že je Raistlin… že je…“

„Nepodstupuj Zkoušku,“ řekl Dalamar rychle. „Vzdej se studia. Jdi domů. Spokoj se s tím, co máš.“

„Ne!“ řekl Palin vztekle. „Za co mě máte? Myslíte si, že se spokojím s bavením lidí na tržištích, s vytahováním králíků z klobouku a mincí z uší nějakých tlusťochů? Chci něco víc!“

„Cena takové ctižádosti je vysoká, to zjistil i tvůj strýc.“

„Ale odměna taky!“ odsekl Palin. „Rozhodl jsem se…“

„Mladíku.“ Dalamar se naklonil blíž a položil Palinovi studenou ruku na paži. Promluvil tak tiše, že si Palin nebyl jistý, jestli slyší jeho slova ušima nebo v mysli. „Proč si myslíš, že tě tam doopravdy posílají?“ Zadíval se na Justaria a Dunbara, kteří stáli o kousek dál a hovořili spolu. „Abys vstoupil do brány a našel strýce nebo alespoň to, co z něj zbylo? Ne,“ Dalamar zavrtěl hlavou, „to není možné. Komnata je zamčená. Před dveřmi stojí jeden ze Strážců a má rozkaz zabít každého, kdo by se pokusil vstoupit. Ví to, stejně jako ví, že Raistlin žije! Posílají tě do Věže, do jeho Věže, jen z jediného důvodu. Vzpomínáš si na starou legendu o drakovi, který se nechal chytit na mladého kozla?“

Palin se na Dalamara nevěřícně zahleděl a z tváře mu vyprchala všechna barva. Olízl si popelavě šedé rty a pokusil se promluvit, ale v ústech mu vyschlo a stáhlo se mu hrdlo.

„Vidím, že chápeš,“ řekl Dalamar chladně a založil si ruce do rukávů černého pláště. „Lovec přivázal mladého kozla před dračí doupě. Zatímco drak žral, lovci ho obklíčili se sítěmi a kopími. Chytili ho. Ale pro kozla už bylo naneštěstí pozdě… Pořád trváš na tom, že půjdeš?“

Palin před sebou náhle viděl strýce, jak o něm slýchával v legendách, když se postavil Fistandantilovi, když ucítil na hrudi dotyk kamene, který se mu pokusil vysát duši a život. Mladík se chvěl a tělo mu smáčel pot. „Jsem silný,“ řekl, ale hlas se mu zlomil. „Dokážu bojovat, stejně jako bojoval on…“

„Bojovat s ním? S největším kouzelníkem, jaký kdy žil? S arcimágem, který vyzval na souboj samotnou Královnu temnot a skoro zvítězil?“ Dalamar se nevesele zasmál. „Pcha! Jsi ztracený, mladíku. Nepomůže ti ani modlitba. A víš, co budu muset udělat, pokud Raistlin uspěje!“ Dalamar přiblížil hlavu v kápi natolik, že Palin ucítil na tváři jeho dech. „Musím ho zničit a taky to udělám. Nezajímá mě, v jakém těle v tu chvíli bude. Proto tě dali mně. Oni na to nemají žaludek.“

Palin od temného elfa neklidně odstoupil. Pak se ovládl a zastavil se.

„Já… rozumím,“ řekl, a jak pokračoval, hlas mu sílil. „Už jednou jsem vám to řekl. A kromě toho nevěřím, že by mi strýc ublížil… jak si myslíte.“

„Opravdu?“ Dalamar vypadal pobaveně. Přitiskl si raku na hruď. „Chceš vidět, jak dokáže tvůj strýc ublížit?“

„Ne!“ Palin odvrátil oči, začervenal se a chabě dodal: „Vím o tom. Slyšel jsem ten příběh. Zradil jste ho…“

„A to byl můj trest.“ Temný elf pokrčil rameny. „Dobrá. Pokud jsi odhodlaný…“

„Jsem.“

„Pak bych ti doporučil, aby ses rozloučil s bratry. Navždy, pokud mě chápeš. Protože považuji za nepravděpodobné, že by ses s nimi v tomto životě ještě někdy setkal.“

Temný elf se choval věcně. V očích neměl ani lítost, ani smutek. Palinovi zacukaly ruce, zaryl nehty do dlaní, ale podařilo se mu odhodlaně kývnout.

„Dávej si pozor na to, co řekneš.“ Dalamar se významně podíval na Karamona, který mířil k Justariovi. „Tví bratři nesmí nic tušit. On nesmí nic tušit. Pokud se něco dozví, nedovolí ti jít.“ Dalamar mladého muže zastavil. „Počkej, napřed se vzchop.“

Palin polkl a pokusil se zvlhčit si vyschlé a rozbolavělé hrdlo. Pak se štípnul do tváří, aby se mu do nich vrátila barva, a utřel si rukávem pot z čela. Pak se kousl do rtů, aby se mu netřásly, odvrátil se od Dalamara a vydal se k bratrům.

Jak se k nim blížil, bílý plášť mu šustil kolem kotníků. „No, bratři,“ začal a přinutil se usmát. „Vždycky stávám na verandě hostince a mávám vám na rozloučenou, když se vydáváte do boje. Vypadá to, že teď jsem na řadě já.“

Palin uviděl, jak si Tanin se Sturmem vyměnili rychlé, vyplašené pohledy a zajíkl se. Byli si blízcí a moc dobře se znali. Jak je mohu oklamat? pomyslel si hořce. Podle výrazů jejich tváří pochopil, že se mu to nepodařilo.

„Bratři,“ řekl Palin tiše a napřáhl ruce. Oba je objal a přitáhl si je blíž. „Nic neříkejte,“ zašeptal. „Jen mě nechtě jít! Otec by to nepochopil. Už tak to pro něj bude těžké.“

„Nejsem si jistý, jestli to chápu já,“ začal Tanin hrozivě.

„Sklapni!“ zabručel Sturm. „Tak to nechápeme. Záleží na tom? Vyváděl bráška, když jsi poprvé vyrazil do bitvy?“ Objal Palina pevně velkými pažemi. „Sbohem, kluku,“ řekl. „Dávej na sebe pozor a… a… brzo se vrať…“ Sturm zavrtěl hlavou, odvrátil se a rychle se vydal pryč. Celou dobu si přitom utíral oči a bručel něco o zatracených kouzelných přísadách, které ho nutí kýchat!

Ale Tanin zůstal stát vedle bratra a dál na něj přísně hleděl. Palin k němu prosebně vzhlédl, ale Tanin se ještě víc zachmuřil. „Ne, bráško,“ řekl. „Poslechneš si, co ti chci říct.“

Dalamar bratry pozorně sledoval a viděl, jak mladý válečník položil Palinovi ruku na rameno. Tušil, co si říkají. Temný elf viděl, jak Palin ucouvl a tvrdohlavě zavrtěl hlavou, viděl, jak se mladíkův obličej stáhl do necitlivé masky, kterou Dalamar tak dobře znal. Kouzelník se dotkl ran na hrudi. Mladík se tolik podobal Raistlinovi! Podobal se mu, ale zároveň byl tak jiný, přesně jak Karamon řekl, jako bílý měsíc a černý… Temný elf se vytrhl ze zamyšlení, když uviděl, jak Karamon, který rozmluvu synů rovněž pozoroval, udělal krok jejich směrem. Dalamar rychle zasáhl. Přistoupil ke Karamonovi a položil velkému muži štíhlou ruku na paži.

„Neřekl jsi dětem pravdu o jejich strýci,“ řekl Dalamar, když na něj Karamon pohlédl.

„Řekl jsem jim to, co jsem považoval za nutné,“ namítl Karamon a začervenal se. „Snažil jsem se, aby poznaly obě jeho tváře…“

„Ale tím jsi jim ublížil, a obzvláště jednomu z nich,“ odvětil Dalamar studeně a zadíval se na Palina.

„Co jsem měl dělat?“ zeptal se Karamon rozzlobeně. „Když se rozšířily legendy o tom, že se obětoval pro svět, že vstoupil do Propasti, aby zachránil lady Crysanii ze spárů Temné královny, co jsem měl říct? Pověděl jsem jim pravdu. Skutečný příběh. Pověděl jsem jim, že Crysanii lhal, že svedl jejího ducha, když už ne její tělo, a že ji vlákal do Propasti. A řekl jsem jim, že ji nakonec, když už ji nepotřeboval, opustil a nechal ji zemřít o samotě. Já jim to řekl. Tanis jim to řekl. Ale věří tomu, čemu chtějí… V tom jsme asi všichni stejní,“ dodal a zadíval se obviňujícím pohledem na Dalamara. „Všiml jsem si, že vy mágové se taky zrovna nepřetrhnete, abyste legendy uvedli na pravou míru!“