Margaret Weis - Druhá generace

Palin otočil hlavu a ze záhybů bílé kápě se zadíval na háj vysokých stromů. Nehýbaly se, přestože na tváři cítil silný vítr, který dul od moře. Říkalo se, že ani strašlivé hurikány Pohromy nepohnuly v Soikanově háji ani lístečkem, i když žádný jiný strom ve městě nezůstal stát. Mezi kmeny dubů vládla studená tma, která natahovala úponky ledové mlhy přes vydlážděné nádvoří před branami a obtáčela se příchozím kolem kotníků.

Palin se třásl chladem a strachem, který nedokázal ovládnout, strachem, který stromy živily. Zadíval se na otce s novou úctou. Karamon se z lásky k bratrovi odhodlal do Soikanova háje vstoupit a téměř za svoji lásku zaplatil životem.

Otcova tvář byla bledá a pochmurná a Palin si uvědomil, že asi myslí na totéž. Karamonovo čelo se orosilo potem. „Pojďme odsud,“ řekl Karamon drsně a pohledem se přitom pečlivě vyhýbal háji prokletých stromů. „Dovnitř, nebo někam…“

„Dobrá,“ odvětil Dalamar. Tvář temného elfa opět ukrývala kápě, ale Palin měl dojem, že se usmívá. „Ale nemusíme spěchat. Musíme počkat, až nastane noc a na nebi se spolu objeví Paladinův milovaný stříbrný Solinár, černý Nuitár, oblíbenec Temné královny, a Gileanův rudý Lunitár. Raistlin bude čerpat moc z černého měsíce. Jiní mohou využít Solinár, pokud budou potřebovat a rozhodnou se tak…“ Nepodíval se na Palina, ale mladý muž se stejně začervenal.

„Co tím myslíš, čerpat moc?“ zeptal se Karamon vztekle a popadl Dalamara. „Palin ještě není mág. Řekl jsi, že se o všechno postaráš…“

„Toho jsem si vědom,“ přerušil ho Dalamar. Nepromluvil ani se nepohnul, ale Karamon náhle ucukl a zalapal po dechu bolestí. „A já se vypořádám se vším… co bude potřeba. Ale dnes v noci se mohou stát podivné a nečekané věci. Raději bychom se měli připravit.“ Dalamar se na Karamona chladně zadíval. „A už nikdy na mě nesahej. Pojď, Paline. Možná budeš potřebovat při vstupu dovnitř moji pomoc.“

Dalamar natáhl ruku. Palin pohlédl na otce a uviděl, že na něj upírá zmučené oči, které žadonily, aby dovnitř nechodil. Pokud to uděláš, ztratím tě…

Palin sklopil zmateně oči, předstíral, že nepochopil výraz, který byl stejně jasný jako první slova, jež ho otec naučil, a zdráhavě položil ruku na paži temného elfa. Černý háv byl na dotyk sametově hebký. Pod rukávem cítil tvrdé svaly a jemné kosti, téměř křehké na dotyk, ale přesto silné, pevné a nepoddajné.

Neviditelná ruka otevřela bránu, která kdysi bývala stříbrná a zlatá, ale nyní byla černá a pokroucená a střežily ji stínové bytosti. Dalamar vykročil vpřed a táhl Palina za sebou.

Do mladíka se zařízla ostrá bolest. Palin se chytil za srdce, předklonil se a vykřikl.

Dalamar zastavil Karamona pohledem. „Nemůžeš mu pomoct,“ řekl temný elf. „Tak Temná královna trestá ty, kdo jí nejsou věrní a vstoupí na její posvátné území. Drž se mě, Paline. Pevně se mě drž a jdi dál. Uvnitř to pomine.“

Palin zatnul zuby a poslechl, vrávoravě kráčel vpřed a oběma rukama svíral Dalamarovu paži.

Bylo dobře, že ho temný elf vedl, jinak by Palin z tohoto temného místa Uprchl. Závojem bolesti slyšel šepot. „Proč jít dovnitř? Čeká na tebe jen smrt! Opravdu už se nemůžeš dočkat, až jí pohlédneš do rozšklebené tváře? Vrať se, blázne! Vrať se. Nic nestojí za…“ Palin zasténal. Jak mohl být tak slepý? Dalamar měl pravdu… cena byla příliš vysoká…

„Odvahu, Paline!“ Dalamarův hlas splynul se šeptanými slovy.

Věž drtila Palina tíhou temné magie a vymačkávala z něj život. Ale on šel dál, přestože přes krvavě rudý závoj před očima téměř neviděl na cestu. Tak se cítil on, když sem poprvé přišel? ptal se Palin sám sebe v bolestech. Ale ne, samozřejmě že ne. Když Raistlin poprvé vstoupil do Věže, byl už Černým pláštěm. Přišel sem jako mocný kouzelník a Pán minulosti a přítomnosti. Pro něj se brána otevřela… Všechny temné, stínové bytosti se mu klaněly. To říkala legenda…

Pro něj se brána otevřela…

Palin vzlykl a zhroutil se na práh věže.

„Už je ti líp?“ zeptal se Dalamar, když Palin vrávoravě vstal z pohovky, na níž ležel. „Tady, napij se vína. Je elfské, dobrý ročník. Nechal jsem si ho poslat ze Silvanestu, aniž by o tom Silvanesti samozřejmě věděli. Je to první víno, které vyrobili po zničení země. Má temnou, nahořklou příchuť, jako slzy. Někteří moji lidé ho prý nedokážou pít, aniž by plakali.“ Dalamar nalil víno do poháru a podal tmavě fialovou tekutinu Palinovi. „Dokonce i mně je smutno, když ho piju.“

„Stýská se ti po domově,“ nadhodil Karamon a zavrtěl hlavou, když mu Dalamar také nabídl sklenku. Palin podle tónu otcova hlasu poznal, že je Karamon rozrušený, nešťastný a bojí se o syna. Ale seděl pohodlně v křesle a snažil se vypadat bezstarostně. Palin mu věnoval vděčný pohled a napil se vína, jehož teplý vliv zahnal podivný chlad.

Bylo to zvláštní, ale víno ho skutečně nutilo myslet na domov. „Stesk po domově,“ řekl Karamon. Palin očekával, že se mu Dalamar vysměje nebo se ušklíbne. Temní elfové jsou koneckonců „vypovězeni ze světla“ elfské společnosti a je jim zakázáno vrátit se do staré domoviny. Dalamarovým hříchem bylo, že oblékl černý plášť a obrátil se k temné magii. Spoutali mu ruce a nohy, zavázali mu oči a na voze ho odvezli na hranice domoviny, kde ho vyhodili a nikdy mu už nedovolili se vrátit. Pro elfy, kteří žijí v milovaných lesích a zahradách dlouhá staletí, je takový osud horší než smrt.

Ale Dalamar vypadal a choval se tak chladně a necitelně, že Palina překvapilo, když uviděl, jak temnému elfovi přelétl po tváři výraz bolestné touhy a žalu. Pocity zmizely stejně rychle jako vlnky na hladině klidného rybníka, ale byly tam. Už nad temným elfem tolik nežasl. Přece jen se ho dokázalo něco dotknout.

Palin usrkával víno a vzpomínal na svůj domov, na nádherný dům, který otec vlastníma rukama postavil, na hostinec, na který byli rodiče tak hrdí. Vzpomínal na Útěšín, na městečko uhnízděné v listí obrovských řásníků, které opustil, jen když chodil spolu s ostatními mladými mágy do školy. Vzpomínal na matku a na dvě mladší sestry, které ho přiváděly k šílenství — kradly mu váčky, snažily se mu nakouknout pod háv, schovávaly mu knihy kouzel… Jaké by to bylo už nikdy je nespatřit?

Už nikdy je nespatřit…

Palinovi se roztřásla ruka. Opatrně postavil křehký pohár na stůl vedle židle, protože se bál, aby ho neupustil nebo nerozlil víno. Rychle se rozhlédl, aby zjistil, jestli si toho otec nebo Dalamar všimli. Ale ani jeden nic neviděl, protože spolu tiše a zaujatě hovořili u okna, které poskytovalo výhled na Palantas.

„Od té doby už jsi do laboratoře nevstoupil?“ zeptal se Karamon tichým hlasem.

Dalamar zavrtěl hlavou. Sundal si kápi a dlouhé, hedvábné vlasy mu nyní padaly na ramena. „Zašel jsem dovnitř ten týden, co jsi odešel,“ odvětil, „abych se ujistil, že je všechno v pořádku. A pak jsem ji zapečetil.“

„Takže všechno je pořád na místě,“ zamumlal Karamon. Palin viděl, jak otec obrátil pronikavý pohled k temnému elfovi, který hleděl ven z okna a tvář měl studenou a bezvýraznou. „Uvnitř je určitě spousta předmětů, které by daly kouzelníkovi velkou moc. Co tam vlastně je?“

Palin zadržel dech, vstal ze židle a připlížil se po krásném, hustém koberci blíž, aby si poslechl odpověď temného elfa.