Margaret Weis - Druhá generace

Ozvalo se ostré cvaknutí. Palin se špičkami prstů dotkl dubových dveří a jemně zatlačil.

Pro něj se dveře otevřely.

Palin vstoupil do temné laboratoře pomalu a triumfálně a chvěl se přitom vzrušením. Ohlédl se, aby zjistil, jestli je Dalamar za ním (popravdě se mu toužil vysmát), ale dveře se náhle zabouchly. Ozvalo se cvaknutí. Palina zachvátil strach, protože se ocitl sám a uvězněný v temnotě. Zběsile nahmátl stříbrnou kliku a zoufale se snažil vsunout do zámku klíč, který mu znenadání zmizel z ruky.

„Paline!“ vykřikl otec nešťastně na opačné straně dveří, ale jeho hlas zněl tlumeně a doléhal z velké dálky. Za dveřmi se ozval rámus, pak tlumený hlas pronesl zaklínadlo a nakonec se ozvalo zadunění, jako by do dveří narazilo něco těžkého.

Dubové dveře se otřásly a škvírou pod nimi proniklo do místnosti světlo.

„Dalamar použil zaklínadlo,“ řekl si Palin a ustoupil od dveří. A o dveře asi zadunělo otcovo statné rameno. Nic se však nestalo. Někde za Palinem se rozzářilo slabé světlo. Jeho strach zmizel. Mladík pokrčil rameny a otočil se. Ať už udělají cokoli, dveře neotevřou. Nějak to věděl a usmál se. Poprvé v životě dělal něco sám, aniž by mu otec, bratři nebo mistr „pomáhali“. Ta představa ho nadchla. Potěšené vydechl, uvolnil se a rozhlédl se po komnatě. Zachvěl se radostí.

Tuto komnatu mu popsali jen dvakrát, jednou otec a podruhé Tanis Půlelf. Karamon nikdy nemluvil o tom, co se v laboratoři stalo toho dne, kdy jeho dvojče zemřelo. Palin musel moc prosit a žadonit, aby mu otec řekl alespoň něco, a i pak mluvil jen stručně a zdráhavě. Karamonův nejlepší přítel Tanis byl sdílnější, ale i on se jistým částem hořkosladkého příběhu o ctižádosti, lásce a sebeobětování vyhnul, protože o nich nedokázal hovořit. Ale jejich popis laboratoře odpovídal skutečnosti. Vypadala přesně tak, jak si ji Palin ve snech představoval.

Palin vešel hlouběji do místnosti, zvědavě se rozhlížel a zadržoval dech úžasem.

Nikdo a nic do této komnaty za posledních dvacet pět let nevstoupilo. Jak říkal Dalamar, žádná živá bytost se neodvážila vejít. Na podlaze ležela šedá vrstva prachu, hladká jako čerstvě napadaný sníh, kterou neporušily ani stopy myší. Prach se sypal z okenní římsy, kde žádný pavouk neupředl pavučinu, a žádný netopýr neplácal nad nečekaným probuzením vztekle koženými křídly.

Bylo obtížné určit, jak velká komnata je. Palin si napřed myslel, že je malá, protože mu logika tvrdila, že moc velká být nemůže, když se nachází v nejvyšším patře věže. Ale čím déle v ní pobýval, tím větší vypadala.

„Nebo se snad já zmenšuji?“ zašeptal Palin. „Ještě nejsem mág. Nepatřím sem,“ říkal si v duchu. Ale srdce mu odpovídalo: Nikam jinam nepatříš…

Vzduch byl těžký plísní a prachem. Stále se v něm však vznášela slabá kořeněná vůně, kterou mladík moc dobře znal. Palin viděl, jak se ujedná ze stěn lesknou ve světle řady nádob se sušenými lístky, růžovými plátky a dalšími bylinami a kořením. Byly to přísady kouzel. Ale byl tady ještě jeden pach, nepříjemný zápach hniloby a smrti. V několika velkých nádobách na zemi nebo na obrovském kamenném stole ležely kostry podivných, neznámých tvorů. Palin si vzpomněl na pověsti o strýcových pokusech se stvořením života, věnoval jim krátký pohled a rychle se odvrátil.

Prostudoval kamenný stůl, jeho hladkou desku pokrytou runami. Opravdu ho sem přenesli ze dna moře? přemýšlel Palin, láskyplně přejížděl prsty po hladkém povrchu a zanechával v prachu tenké stopy. Dotkl se vysoké stoličky vedle stolu. Dokázal si představit, jak na ní strýc sedí, pracuje, čte…

Palin zalétl pohledem k řadám polic s knihami zaklínadel, které zaujímaly celou jednu stěnu komnaty. Srdce se mu rozbušilo, když se k nim přiblížil, protože je poznával z otcova popisu. Ty s půlnočně modrým přebalem a stříbrnými runami patřily velkému arcimágovi Fistandantilovi. Táhl z nich chlad. Palin se zastavil a otřásl se, bál se k nim přiblížit, i když mu ruce cukaly a toužily se jich dotknout.

Ale neodvážil se. Jen nejvýše postavení mágové směli tyto knihy otevřít a přečíst si jejich obsah. Kdyby se o to pokusil on, desky by mu spálily prsty a slova mysl, až by nakonec zešílel. Palin si povzdechl hořkým zklamáním a obrátil pohled k další řadě knih zaklínadel. Tyto byly černé, popsané stříbrnými runami, a patřily strýci.

Přemýšlel, jestli by se mohl pokusit do nich nahlédnout, a co by se stalo, kdyby to udělal. Zrovna si je začal prohlížet zblízka, když si uvědomil, z čeho vychází světlo, které laboratoř ozařuje.

„Jeho hůl…“ zašeptal.

Stála v koutě, opřená o stěnu. Magiova hůl. Palin si pomyslel, že její magický krystal hoří studeným, bledým světlem jako Solinár. Do očí mu vyhrkly slzy touhy a bezostyšně mu stékaly po tvářích. Zamrkal, aby opět zaostřil, a sotva se odvažoval dýchat, protože se bál, aby světlo najednou nezhaslo. Přiblížil se k holi.

Hůl dal Raistlinovi kouzelník Par-Salian, když mladý mág úspěšně složil Zkoušku. Hůl prý ukrývala obrovskou magickou moc. Palin si vzpomínal, že na rozkaz dokázala vyzařovat světlo. Ale podle legendy se jí nesměl dotknout nikdo jiný než strýc, jinak světlo zhasne.

„Ale otec ji držel,“ řekl Palin tiše. „S pomocí mého umírajícího strýce ji použil, aby zavřel bránu a zabránil Temné královně vstoupit do tohoto světa. Pak světlo zhaslo a žádné kouzlo už ho nedokázalo znovu zažehnout.“

Ale nyní svítilo…

Palinovi vyschlo v krku, hrdlo ho bolelo a srdce mu bušilo tak rychle, že sotva lapal po dechu. Natáhl chvějící se ruku po holi. Pokud světlo zhasne, zůstane uvězněný v dusivé tmě.

Špičkami prstů se dotkl dřeva.

Světlo zářilo dál.

Palinovy studené prsty se pevně sevřely kolem hole. Křišťál zářil ještě jasněji a osvětloval ho čistým svitem. Jeho bílý háv jiskřil jako roztavené stříbro. Palin vytáhl hůl z kouta, a jak s ní pohnul a v úžasu na ni hleděl, všiml si, že se světlo soustředí a osvětluje vzdálený kout laboratoře — kout, který předtím zahalovala neproniknutelná tma.

Mladík se přiblížil a viděl, že světlo ozařuje těžký závěs z fialového sametu. Palinovi zmrzly slzy na tváři a tělo mu prostoupil chlad. Nemusel zatáhnout za hedvábnou zlatou šňůru, která visela vedle sametu, nepotřeboval odsunout závěs stranou, aby věděl, co se za ním nachází.

Portál.

Brány kdysi stvořili kouzelníci, kteří nenasytně toužili po vědění, a portály je přivedly do záhuby, přímo do říší bohů. Kouzelníci věděli, jak strašlivé následky může mít jejich použití pro nezkušené mágy, proto se moudří všech tří řádů sešli, uzavřeli je, jak nejlépe mohli, a rozhodli, že se portál otevře jen tehdy, když budou spolupracovat mocný arcimág Černých plášťů a Paladinova svatá kněžka. Byli přesvědčeni, že k tak nepravděpodobné spolupráci nikdy nedojde. Ale nepočítali s láskou.

A tak se Raistlinovi podařilo přesvědčit Crysanii, Paladinovu Ctěnou dceru, aby s ním bránu otevřela. Prošel jí a vyzval na souboj Temnou královnu, protože toužil vládnout místo ní. Ale jeho ctižádost měla pro svět nedozírné následky a znamenala jeho zkázu. Karamon, jeho bratr dvojče, to věděl, proto riskoval vše, vstoupil do Propasti a pokusil se Raistlina zastavit. Podařilo se mu to, ale jen proto, že mu dvojče pomohlo. Legenda říkala, že když si Raistlin uvědomil, jak strašlivou chybu udělal, obětoval se, aby zachránil svět. Zavřel portál, aby královně zabránil projít, ale strašlivě za to zaplatil. Sám zůstal uvězněný na opačné straně děsivé brány.