Margaret Weis - Druhá generace

Palin se blížil k závěsu, byl k němu proti své vůli přitahován. Opravdu? Zpomaloval jeho krok strach… nebo vzrušení?

A pak opět uslyšel šepot. Paline… pomoc…

Vycházel zpoza závěsu!

Palin zavřel oči a ochable se opřel o hůl. Ne! To není možné! Otec si byl tak jistý…

Mladík i přes zavřená víčka viděl, že se před ním rozzářilo další světlo. Vylekaně otevřel oči a uviděl, že zář vychází zpoza závěsu. Pestré barvy vytvářely strašidelnou duhu.

Paline… pomoz mi…

Palinova ruka sama od sebe sevřela zlatou šňůru. Neuvědomoval si, že se pohnul, ale náhle zjistil, že ji drží. Zaváhal, zadíval se na hůl v ruce, pak se ohlédl po zavřených dveřích laboratoře. Dunění utichlo a neobjevovaly se už ani záblesky. Možná to Dalamar s otcem vzdali. Nebo na ně zaútočili Strážci.

Palin se zachvěl. Měl by se vrátit, nechat toho. Bylo to příliš nebezpečné. Nebyl mág! Ale sotva mu tato myšlenka prolétla myslí, krystal na vrcholku hole pohasl — nebo mu to tak alespoň připadalo.

Ne, pomyslel si odhodlaně. Musím pokračovat. Musím znát pravdu!

Sevřel zpocenou rukou šňůru, silně za ni zatáhl a se zatajeným dechem sledoval, jak se závěs zvedá a ve třpytivých záhybech stoupá vzhůru.

Světlo sílilo, oslepovalo ho. Palin zvedl ruku, zastínil si oči a v úžasu hleděl na velkolepou, děsuplnou podívanou před sebou. Portál tvořila černá prázdnota, obklopená pěti kovovými dračími hlavami. Magie jim dala podobu Královny temnot Takhisis, tlamy měly otevřené v tichém, vítězoslavném zařvání a zářily zeleně, modře, rudě, bíle nebo černě.

Světlo Palina oslepovalo. Mrkal bolestí a mnul si pálící oči. Dračí hlavy svítily stále ostřeji a on teď slyšel, jak začínají pronášet zaklínadlo.

První: Ze tmy do tmy, můj hlas se nese prázdnotou.

Druhá: Z tohoto světa do příštího, můj hlas naříká životem.

Třetí: Ze tmy do tmy, křičím. Pod nohama mně všechno tuhne.

Čtvrtá: Čas plyne, řiď ho správným směrem.

A nakonec poslední: Protože osud srazí k zemi bohy, plačte se mnou.

Kouzlo, uvědomil si Palin. Zrak se mu zamlžil a po tvářích mu tekly slzy, jak se snažil hledět do oslepující záře brány. Pestrobarevná světla se začala zběsile točit a kroužit před obrovskou, vířící prázdnotou ve středu portálu.

Palinovi se točila hlava, ale dál svíral hůl a hleděl do středu víru. Temnota se pohnula! Začala se otáčet kolem ještě černějšího středu jako nehmotný, beztvarý vír. Dokola… a dokola… a dokola… Vír do sebe vtahoval vzduch z laboratoře, prach, světlo hole…

„Ne!“ vykřikl Palin, když si s hrůzou uvědomil, že vtahuje dovnitř také jeho! Bojoval, ale síle víru nemohl vzdorovat. Byl bezmocný jako dítě, které se snaží zabránit vlastnímu porodu. Palin byl vtažen do oslepujícího světla, do vířící tmy. Dračí hlavy řvaly oslavný chorál na Temnou královnu. Jejich tíha drtila Palinovo tělo, spáry ho rvaly úd po údu na kusy. Hořel a plameny mu spalovaly maso z kostí. Kolem vířila voda a on se topil. Křičel, a přestože nevydával ani hlásku, slyšel se. Umíral a byl rád, protože věděl, že bolest tím skončí.

Puklo mu srdce.

Všechno ustalo. Světlo, bolest… Všechno ztichlo.

Palin ležel tváří k zemi a v ruce stále svíral Magiovu hůl. Otevřel oči a uviděl, že hůl ještě pořád vydává studené, stříbřité světlo. Necítil žádnou bolest, dýchal normálně a uvolněně, srdce mu bušilo klidně, tělo měl celé a nezraněné. Ale neležel na podlaze laboratoře. Ležel na písku! Alespoň tak mu to připadalo. Pomalu vstal, rozhlédl se a uviděl, že se ocitl v cizí zemi, která se podobala nekonečné, rovné poušti. Byla úplně prázdná a holá a táhla se všemi směry od obzoru k obzoru. Zmateně se rozhlédl. Nikdy předtím tady nebyl, a přesto mu to tu připadalo známé. Půda měla podivnou barvu, byla narůžovělá stejně jako nebe. Vzpomněl si na otcova slova: Jako by někde v dálce zapadalo slunce nebo hořelo…

Palin zavřel oči, protože s hrůzou pochopil, a jako dusivá vlna ho zalil strach, který ho připravil o dech, a dokonce i o sílu. Podlomila se mu kolena.

„Propast,“ zamumlal a roztřesenou rukou se opřel o hůl.

„Paline…“ vykřikl hlas a zajíkl se.

Palin vytřeštil oči, protože ho překvapilo, že slyší své jméno, a vylekalo ho zoufalství v hlase.

Mladík zavrávoral, obrátil se směrem, odkud strašlivý zvuk přišel, a uviděl kamennou zeď na místě, kde ještě před několika vteřinami nebyla. Ke stěně se blížily dvě nemrtvé postavy a táhly něco mezi sebou. Palin viděl, že to „něco“ je člověk a žije! Bojoval s vězniteli a pokoušel se uniknout, ale bylo zbytečné vzpírat se tvorům, kteří čerpali sílu ze záhrobí.

Trojice se blížila ke stěně. Byla zjevně jejich cílem, protože jeden z nich na ni ukázal a zasmál se. Člověk se na okamžik přestal bránit. Zvedl hlavu a podíval se přímo na Palina.

Zlatá kůže, zorničky ve tvaru přesýpacích hodin…

„Strýčku?“ vydechl Palin a chystal se udělat krok vpřed.

Ale postava zavrtěla hlavou a téměř neznatelně pohnula štíhlou rukou, jako by chtěla říct: „Teď ne!“

Palin si náhle uvědomil, že stojí na otevřeném prostranství v Propasti a na svoji ochranu má jen Magiovu hůl, jejíž magii neuměl použít. Nemrtví se soustředili na vzpírajícího se zajatce, proto si ho ještě nevšimli, ale byla to jen otázka času. Vyděšený, bezmocný Palin zoufale pátral po úkrytu. K jeho úžasu vyrostl zničehonic ze země hustý keř, jako by ho vykouzlil.

Mladík nepřemýšlel, odkud se keř vzal. Vrhl se za něj a zakryl krystal na holi rukou, aby ho zář neprozradila. Pak opatrně vyhlédl ven a zadíval se na růžovou, hořící zemi.

Nemrtví odtáhli zajatce ke zdi uprostřed pouště. Na jejich rozkaz se na zdi objevily okovy. Nemrtví zvedli Raistlina obrovskou silou ze země a pověsili ho za zápěstí. Pak se mu posměšně uklonili, odešli a nechali ho tam viset v horkém větru, který mu čechral černý háv.

Palin vstal a vyrazil vpřed, ale v tu chvílí na něj padl temný stín. Oslepil ho dokonaleji než jasné světlo a naplnil mu mysl, duši i tělo takovou hrůzou a strachem, že se nedokázal pohnout. Přestože byla tma hustá a všeobjímající, Palin v ní viděl tvary. Viděl ženu, která byla krásnější a žádoucnější než jakákoli jiná žena, již kdy potkal. Viděl, jak se blíží ke strýci, jak strýc svírá ruce v okovech v pěst. Všechno to viděl, i když ho obklopovala černočerná tma, jaká se dá najít jen na dně toho nejhlubšího oceánu. Pak Palin pochopil. Temnota se mu rozhostila v mysli, protože se díval na Takhisis, samotnou Královnu temnot.

Palin zíral. Úžas a hrůza ho přikovaly k zemi a naplnila ho taková úcta, že před ní toužil padnout na kolena. Ale zatímco se Palin díval, žena změnila podobu. Ze tmy, z písku hořící země vystoupil drak. Obrovská křídla zastřela zemi stínem a pět hlav se kroutilo na pěti krcích a pět tlam se otevřelo a vřeštělo smíchy a krutým potěšením.

Palin viděl, jak Raistlin mimoděk odvrátil hlavu a zavřel zlaté oči, jako by nedokázal netvorovi před sebou čelit. Ale přesto arcimág bojoval dál, snažil se vyprostit z okovů a paže měl z marné snahy rozedřené do krve.

Dračice pomalu a ladně zvedla spár. Jediným rychlým seknutím roztrhla Raistlinovi háv. Pak stejně opatrně rozervala arcimágovo tělo.