Margaret Weis - Druhá generace

„Výborně, chlapče,“ řekl Raistlin tiše.

Palin překvapeně zamrkal. Brána byla přímo tam, kde si ji představil, jen krok nebo dva od něj.

„Neváhej,“ radil Raistlin, jako by mu četl myšlenky. „Cesta zpátky je snadnější než ta sem. Jdi. Já dokážu stát bez pomoci. Budu hned za tebou…“

Palin vstoupil do brány a na okamžik ho zachvátila mdloba, na chvíli nic neviděl, ale brzy bylo po všem. Rozhlédl se a zhluboka vydechl úlevou a vděkem. Byl zpátky v laboratoři. Brána byla za ním, i když si nepamatoval, jak jí prošel, a vedle portálu viděl stát strýce. Ale Raistlin se na něj nedíval. Hleděl na portál a na tenkých rtech mu pohrával zvláštní úsměv.

„Máš pravdu! Musíme portál zavřít!“ řekl Palin náhle a myslel si, že uhádl strýcovy myšlenky. „Královna se vrátí do tohoto světa…“

Mladík zvedl hůl a postoupil vpřed. Paži mu sevřela štíhlá, zlatá ruka. Její stisk bolel a dotyk pálil. Palin zalapal po dechu, kousl se do rtu bolestí a pohlédl zmateně na strýce.

„Ještě ne, drahý synovce,“ zašeptal Raistlin. „Ještě ne…“

Raistlin si přitáhl mladíka blíž a pousmál se, když viděl, jak sebou Palin trhnul, když spatřil výraz bolesti v jeho zelených očích. Ale Raistlin ho nepustil, pátravě na něj hleděl, studoval jeho rysy, zkoumal jeho duši.

„Je v tobě mnoho ze mě, mladíku,“ řekl Raistlin a natáhl se, aby z Palinovy bledé tváře odhrnul pramen vlasů. „Více ze mě než z tvého otce. A proto tě má nejradši, že? Ano, je hrdý na tvé bratry.“ Raistlin pokrčil rameny, když mladík začal protestovat. „Ale tebe opatruje a chrání.

Palin zrudl a pokusil se vytrhnout z Raistlinova sevření. Ale mohl si ušetřit námahu. Arcimág ho držel pevně, očima, ne rukama.

„Zadusí tě!“ syčel Raistlin. „Zadusí tě jako mě! Zabrání ti složit Zkoušku. To přece víš, ne?“

„On… to nechápe,“ namítl Palin chabě. „Jenom se snaží dělat to, co si myslí, že je nejlepší…“

„Nelži mi, Paline,“ řekl Raistlin tiše a přitiskl štíhlé prsty mladíkovi na rty. „Nelži sám sobě. Přiznej pravdu, kterou v hloubi duše znáš. Jasněji v tobě vidím! Nenávist, žárlivost! Použij je, Paline! Využij je a dají ti sílu, jako ji daly mně!“

Zlatá ruka se dotýkala Palinovy tváře — pevné, silné brady, sevřených čelistí, hladkých, vysokých lícních kostí. Palin se pod dotykem chvěl, ale ještě víc ho roztřásl pohled v hořících očích ve tvaru přesýpacích hodin. „Měl jsi být můj\ Můj syn!“ mumlal Raistlin. „Vychoval bych tě k velké moci! Ukázal bych ti takové zázraky, Paline. Na křídlech magie bychom obletěli svět — oslavovali bychom vítěze nástupnických bojů mezi minotaury, plavali s mořskými elfy, bojovali s obry, dívali se, jak se rodí zlatý drak… To všechno mohlo být tvoje, Paline, mělo to být tvoje, jen kdyby…“

Arcimága zachvátil kašel. Raistlin lapal po dechu, držel se za hruď a potácel se. Palin strýce zachytil a odvedl ho k zaprášené polstrované židli nedaleko brány. Pod vrstvou prachu rozeznal Palin na látce tmavé skvrny. Vypadalo to, jako by židli někdo kdysi dávno potřísnil krví. Palin si dělal o strýce takové starosti, že se nad tím ani nepozastavil. Raistlin klesl na židli, dávil se a kašlal do měkkého bílého kapesníku, který Palin vytáhl z hávu a podal mu ho. Mladík opřel hůl opatrně o stěnu a poklekl vedle strýce.

„Mohu pro tebe něco udělat? Něco ti podat? Lektvar, který jsi pil.“

Zadíval se na sklenice s bylinkami na polici. „Když mi řekneš, jak ho namíchat…“

Raistlin zavrtěl hlavou. „Později…“ zašeptal, když křeč pominula. „Později, Paline.“ Unaveně se usmál a položil mladému muži ruku na hlavu. „Později. Naučím tě to… a mnohem víc! Jak plýtvali tvým talentem! Co ti řekli, mladíku? Proč tě sem přivedli?“

Palin sklopil hlavu. Dotyk štíhlých prstů ho nadchl, ale zároveň před pálícím dotykem ucukával, svíjel se. „Přišel jsem… Říkali, že… že se pokusíš… převzít…“ Polkl a nebyl schopen pokračovat.

„Ach, ano. Samozřejmě. To si ti blázni mysleli. Že převezmu tvé tělo, jako se to Fistandantilus pokusil udělat se mnou. Hlupáci! Jako bych mohl připravit svět o tuto mladou mysl, o tuto moc. My dva… Teď budeme spolu. Udělám z tebe svého učedníka, Paline.“ Pálící prsty hladily kaštanové vlasy.

Palin zvedl hlavu. „Ale,“ řekl užasle, „mám nízké postavení. Nesložil jsem Zkoušku…“

„Složíš, chlapče,“ zamumlal Raistlin a na tváři se mu usadil vyčerpaný výraz. „Složíš. A s mojí pomocí jí projdeš bez problémů, jako jsem jí prošel já s pomocí jiného… Tiše. Už nemluv. Musím si odpočinout.“ Raistlin se třásl a ke křehkému tělu si pevně tiskl rozervaný háv. „Přines mi víno a nějaké šaty, jinak tady zmrznu. Zapomněl jsem, jak je tu vlhko.“ Raistlin si opřel hlavu o Polstrování, zavřel oči a dech mu rachotil v plicích.

Palin pomalu vstal a neklidně se ohlédl.

Pět dračích hlav kolem brány dál zářilo, ale jen tlumeně. Tlamy měly otevřené, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Ale Palinovi se zdálo, jako by čekaly. Jejich oči se třpytily tajemstvím, pozorovaly ho, jako by věděly něco, co on ne. Zadíval se do portálu. Narudlá krajina se táhla až k obzoru. V dálce uviděl zeď s krvavým jezírkem, ale sotva ji dokázal rozeznat. A nad ní temný, okřídlený stín…

„Strýčku,“ řekl Palin, „brána. Neměli bychom.

„Paline,“ řekl Raistlin tiše. „Dal jsem ti rozkaz. Naučíš se mě poslouchat, učedníku. Udělej, co jsem řekl.“

Palin se díval, jak stín tmavne. Jako když slunce zajde za mraky, křídla vnesla do jeho duše studený strach. Opět se chystal promluvit, ale ohlédl se po strýci.

Vypadalo to, jako by měl Raistlin zavřené oči, ale Palin pod víčky zahlédl zlatou štěrbinu, jako by na něj hleděl ještěr. Mladík se kousl do rtu a rychle se odvrátil. Sebral hůl a využil její světlo k tomu, aby v laboratoři našel to, o co strýc požádal.

Opět oblečen do měkkého černého sametového hávu Raistlin stál před portá­lem a popíjel elfské víno, které Palin objevil v karate vzadu v koutě laborato­ře. Stín nad pouští nyní tak potemněl, že to vypadalo, jako by v Propasti na­stala noc. Ale hrozivou tmu neprosvětlovaly hvězdy ani měsíce. Byla vidět jen zeď, která vydávala vlastní strašlivou zář. Raistlin na ni hleděl, ve tváři měl pochmurný výraz a v očích uštvaný pohled plný agónie.

„Připomíná mi, co se mnou udělá, pokud sejí znovu dostanu do rukou, Paline," řekl. „Ale ne, já se tam nevrátím." Arcimág se rozhlédl a zadíval se na mladého muže. Raistlinovy oči se ve stínech kápě leskly. „Měl jsem dva­cet pět let na to, abych zvážil chyby, kterých jsem se dopustil. Dvacet pět let nesnesitelné agónie, nekonečných muk… Mojí jedinou radostí byl tvůj stín v mé mysli, ten jediný mi dodával sílu čelit každé ráno mučení. Ano, Paline." Raistlin se usmál a přitáhl si mladíka blíž. „Celé roky jsem tě sledo­val. Udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Je v tobě síla, vnitřní síla, která po­chází ode mě! Žhavá touha a láska k magii! Věděl jsem, že mě jednoho dne vyhledáš, abys zjistil, jak ji použít. Věděl jsem, že se tě oni pokusí zastavit. Ale nedokázali to. Všechno, co udělali, aby ti zabránili přijít, tě jen přived­lo blíž. Věděl jsem, že jakmile se dostaneš sem, uslyšíš můj hlas. Osvobodíš mě. A tak jsem vymyslel plán.