Margaret Weis - Druhá generace

„Chudáčku,“ řekl Raistlin. Položil Palinovi ruku na hlavu, něžně šíji přitáhl do klína a začal ji laskavě hladit.

Palinem otřásaly vzlyky. Cítil se opuštěný a sám. Lži, všechno to byly lži! Všichni mu lhali — otec, mágové, svět! A záleželo na tom vůbec? Magie. Nic jiného než magie mu nezůstalo. Strýc měl pravdu. Pálící dotyk štíhlých prstů, měkký černý samet, zvlhlý slzami, pod lící, vůně růžových okvětních plátků a koření… To by byl jeho život… To a hořká prázdnota uvnitř, kterou by ani celý svět nedokázal zaplnit…

„Plakej, Paline,“ řekl Raistlin tiše. „Plakej, jako já plakal tehdy před lety. Nakonec si však uvědomíš, jako jsem si uvědomil já, že ti to nijak nepomůže. Nikdo tě neslyší, když pláčeš ve tmě sám.“

Palin náhle zvedl uplakanou tvář a zadíval se Raistlinovi zpříma do očí.

„Konečně jsi pochopil,“ usmál se Raistlin. Odhrnul Palinovi vlhké vlasy z očí. „Vzchop se, chlapče. Musíme jít, dřív než se objeví Temná královna. Musíme toho hodně udělat…“

Palin na Raistlina klidně hleděl, přestože se jeho tělo ještě stále otřásalo vzlyky a strýce viděl přes závoj slz jen rozmazaně. „Ano,“ řekl. „Konečně jsem pochopil. Ale zdá se, že je příliš pozdě. Ale chápu. A ty se mýlíš, strýčku,“ zamumlal zlomeně. „Někdo slyšel, jak ve tmě pláčeš. Otec.“

Palin se postavil, utřel si oči, ale neodtrhl je přitom od strýce. „Zavřu bránu.“

„Nebuď hlupák!“ zavrčel Raistlin. „Nedovolím ti to! To přece víš!“

„Vím,“ řekl Palin a rozechvěle se nadechl. „Zastavíš mě…“

„Zabiju tě!“

„Zabiješ… mě…“ pokračoval Palin a jeho hlas přitom zakolísal jen nepatrně. Obrátil se a natáhl se pro Magiovu hůl, která stála opřená vedle Raistlinova křesla. Když ji sevřel v ruce, krystal zaplál bílým, studeným světlem.

„Jak zbytečná ztráta!“ zasyčel Raistlin a zprudka vstal. „Proč chceš zemřít kvůli takovému nesmyslu? Můžu tě ujistit, že tvá snaha bude zbytečná, drahý synovce. Udělám všechno, co jsem si naplánoval. Svět bude můj! Ty zemřeš, a kdo se to dozví? Koho to bude zajímat?“

„Tebe,“ řekl Palin tiše.

Palin se obrátil ke strýci zády, pevným, vyrovnaným krokem se vydal k portálu a postavil se před něj. Stín byl tak hluboký a tmavý, že v něm zeď v Propasti ohyzdně vynikala. Palin teď cítil zlo, které vtékalo branou do světa jako voda do děravé lodí. Pomyslel na Temnou královnu, které se konečně podaří projít portálem. Zemi opět zachvátí válka, jak síly dobra povstanou, aby ji zastavily. Viděl, jak otec s matkou umírají strýcovou rukou, jak bratři padají za oběť strýcově magii. Viděl je oděné ve zbroji z dračích šupin, viděl, jak letí na zlých dracích do bitvy a vedou jednotky odporných bytostí, které se zrodily z temnoty.

Ne! S boží pomocí tomu snad dokáže zabránit. Ale když Palin zvedl hůl, bezmocně si uvědomil, že netuší, jak bránu zavřít. Cítil v holi moc, ale neuměl ji ovládat. Raistlin měl pravdu, bylo to hloupé, zbytečné gesto.

Palin slyšel, jak se strýc rozesmál. Ale tentokrát to nebyl posměšný smích. Zněl zmateně a téměř rozzlobeně.

„Nedělej hlouposti, Paline! Nech toho! Nenuť mě k tomu!“

Palin se zhluboka nadechl a snažil se soustředit energii a myšlenky na hůl. „Zavři portál,“ zašeptal a přinutil se nemyslet na nic jiného, přestože se třásl strachy. S tichou hrdostí poznal, že se nebojí smrti. Uvědomil si, že nikdy nemiloval život tak jako v tuto chvíli. Ale dokázal by ho opustit bez lítosti, i když ho naplnil smutek nad žalem, jaký jeho smrt způsobí těm, které miloval. Ale matka s otcem se dozví, co udělal. Pochopí to bez ohledu na to, co strýc tvrdil.

A budou s tebou bojovat, řekl si Palin v duchu. Budou bojovat s tebou i s tvojí Temnou královnou, jako to udělali už jednou. Nezvítězíš.

Bude smrt… moc bolet?

Mladík zavrtěl rozzlobeně hlavou, vynadal si do zbabělců a upřeně se zadíval na portál. Musel se soustředit! Musel z mysli vytěsnit myšlenky na smrt. Musel využít strach ve svůj prospěch! Nesměl dovolit, aby ho ovládl. Pořád existovala naděje, že zavře bránu dřív, než strýc… než…

„Paladine, pomoz mi,“ řekl Palin a zadíval se do stříbřitě zářícího krystalu na vrcholku hole, jehož svit nepohasl ani v temných stínech.

„Paline!“ vykřikl Raistlin drsně. „Varuji tě…“

Na špičkách Raistlinových prstů se roztančily blesky. Palin však upíral oči na hůl. Rozzářila se tak ostře, nádherně a jasně, že Palinovy poslední obavy zmizely.

„Paladine,“ zamumlal.

Jméno boha milosrdně přehlušilo magické zaklínání, které za Palinem sílilo.

Bolest přišla rychle, znenadání… a brzy bylo po všem.

Raistlin zůstal v laboratoři sám. Opíral se o Magiovu hůl, ale její zář pohasla. Arcimág stál ve tmě, která byla stejně neproniknutelná jako neporušená vrstva prachu, která ležela na kamenné podlaze, na knihách zaklínadel, na židli i na těžkém, zataženém závěsu z fialového sametu.

A ticho, které v komnatě panovalo, bylo skoro stejně hluboké jako tma.

Raistlin zadržel dech a zaposlouchal se. Ticho neprolomily žádné zvuky, protože žádný živý tvor — myš, netopýr ani pavouk — se neodvážil vstoupit do laboratoře, již střežily bytosti, jejichž bdělost nepoleví až do konce světa a možná i déle. Raistlinovi se zdálo, jako by jeden zvuk přece jen slyšel, zvuk sedajícího prachu, pomíjejícího času…

Arcimág si unaveně povzdechl, zvedl hlavu, zadíval se do tmy a prolomil dlouholeté ticho. „Udělal jsem, co jsi po mně chtěl,“ vykřikl. „Jsi spokojený?“

Nedostal žádnou odpověď, jen prach dál padal do nekonečné noci.

„Ne,“ zamumlal Raistlin. „Neslyšíš mě. A to je možná dobře. Ani tě nenapadlo, Dalamare, že když vykouzlíš moji iluzi, vyvoláš tím z hrobu mě samotného! Ach ne, učedníku, nebuď tak domýšlivý.“ Raistlin se hořce zasmál. „Jsi dobrý, ale ne tak dobrý. Z dlouhého spánku mě neprobudila tvoje magie. Ne, bylo to něco jiného…“ Odmlčel se a snažil si vzpomenout. „Co jsem to tomu mladému muži řekl? ,Stín v mé mysli’? Ano, to je ono.

Ach, Dalamare, máš takové štěstí.“ Arcimág zavrtěl hlavou v kápi. Ve tmě na okamžik zahořely zlaté oči, které rozpaloval horečnatý vnitřní žár. „Kdyby byl takový, jako jsem býval já, nastaly by ti krušné časy, temný elfe. Skrz něj jsem se mohl vrátit. Ale i když mě jeho soucit a láska vysvobodily z temnoty, do které jsem se odsoudil, zároveň mě v ní také uvěznily.“

Ze zlatých očí se vytratila zář a komnatu opět ovládla tma.

Raistlin si povzdychl. „Ale to nevadí,“ zašeptal a opřel si hlavu o hůl, která ho podpírala. „Jsem unavený, tak unavený. Chci znovu usnout.“ Přešel přes komnatu, černý plášť mu šustil kolem kotníků a jeho tiché, neslyšné kroky nezanechaly v silné vrstvě prachu žádnou stopu. Arcimág se zastavil před sametovým závěsem. Dotkl se ho rukou, zastavil se a rozhlédl se po temné laboratoři, kterou viděl jen ve vzpomínkách, ve své mysli.

„Jenom chci, abyste věděli, že jsem to neudělal pro vás, mágové!“ zakřičel Raistlin. „Neudělal jsem to pro konkláve. Neudělal jsem to ani pro bratra! Zůstal mi jeden dluh a ten jsem teď splatil. Konečně můžu klidně spát.“

Raistlin neviděl ve tmě hůl, o niž se opíral, ale ani ji vidět nepotřeboval. Znal každou její oblinu, každou nedokonalost. Zamilovaně ji pohladil, jemnými prsty přejel po zlatém dračím spáru a po každé fazetě studeného, tvrdého krystalu, který svíral. Raistlin hleděl do tmy, hleděl do budoucnosti, kterou ve světle černého měsíce zahlédl.