Margaret Weis - Druhá generace

„Zkouška,“ řekl váhavě. „Bylo to… bylo to tak skutečné! Ale přesto jsem tady… Raistlin mě nezabil…“

„Raistlin!“ Karamon se vyplašeně rozhlédl a tvář mu zbledla.

„Klid, příteli,“ řekl Dalamar a zvedl štíhlou ruku. „Pro každého je Zkouška jiná, Paline. Pro některé je velmi skutečná a může mít velmi skutečné a katastrofální následky. Tvůj strýc například jen taktak přežil. Justarius při Zkoušce zchroml na jednu nohu. Ale pro jiné se Zkouška odehraje jen v jejich mysli.“ Dalamarova tvář se napjala a hlas se mu chvěl vzpomínkou na bolest. „To také může mít své následky a někdy jsou horší než ty ostatní…“

„Takže… to všechno se odehrálo jen v mé mysli? Nevstoupil jsem do Propasti? Můj strýc tam ve skutečnosti nebyl?“

„Ne, Paline,“ řekl Dalamar a ovládl se. „Raistlin je mrtvý. Nemáme důvod myslet si cokoli jiného, a to bez ohledu na to, co jsme ti řekli. Samozřejmě si tím nemůžeme být jistí, ale věříme, že vidina tvého otce byla skutečná, že mu ji seslal Paladin, aby ulevil jeho žalu. Když jsme řekli, že jsme narazili na znamení, která naznačují, že by Raistlin mohl ještě žít, bylo to součástí léčky, protože jsme tě potřebovali přivést sem. Žádná taková znamení se neobjevila. Pokud Raistlin ještě žije, tak už jen v legendách…“

„A ve vzpomínkách,“ zamumlal Karamon u okna.

„Ale připadal mi tak skutečný!“ protestoval Palin. Stále cítil měkký černý samet, horoucí dotyk zlatých rukou a chladné, hladké dřevo Magiovy hole. Slyšel šeptat hlas, viděl zlaté oči ve tvaru přesýpacích hodin, cítil vůni růžových okvětních lístků, koření, krve…

Sklonil hlavu a zachvěl se.

„Já vím,“ řekl Dalamar a tiše si povzdychl. „Ale byla to jen iluze. Strážce stojí přede dveřmi, které jsou stále zamčené. A také navěky zůstanou. Nikdy jsi nevstoupil ani do laboratoře, natož do Propasti.“

„Ale já ho viděl vejít…“ namítl Karamon.

„Byla to součást iluze. Jen já ji prohlédl. Vlastně jsem ji pomohl vytvořit. Vykouzlili jsme ji tak, aby ti připadala velmi skutečná, Paline. Nikdy na to nezapomeneš. Zkouška nemá ověřit jen tvé magické schopnosti, ale také tě naučit něco o sobě. Musel jsi odhalit dvě věci: pravdu o strýci a pravdu o sobě.“

Přiznej sám sobě pravdu… V mysli se mu rozlehl Raistlinův hlas.

Palin si rukama uhladil látku bílého hávu. „Vím, komu jsem věrný,“ řekl tiše a vzpomněl si na hořký okamžik, kdy stál před bránou. „Jak řekl námořní čaroděj. Budu sloužit světu a tím sám sobě.“

Dalamar se usmál a vstal. „Tak, vím, že už se nemůžeš dočkat, až se vrátíš domů k rodině, mladý mágu. Už vás nebudu déle zdržovat. Skoro lituji, že ses nerozhodl jinak, Paline,“ řekl temný elf a pokrčil rameny. „Líbilo by se mi mít tě za učedníka. Ale budeš důstojným protivníkem. Jsem poctěn, že jsem se mohl podílet na tvém úspěchu.“ Dalamar napřáhl ruku.

„Děkuji,“ řekl Palin a začervenal se. Uchopil Dalamarovu ruku do své a vděčně ji stiskl. „Děkuji… za všechno.“

„Jo,“ zamumlal Karamon, odstoupil od okna a postavil se vedle syna. Také sevřel Dalamarovi ruku a elfovy štíhlé prsty se v jeho mohutné dlani úplně ztratily. „Já… no, asi ti dovolím, abys… použil tu svoji magii… a poslal nás zpátky do Útěšína. Tika si určitě dělá starosti…“

„Dobrá,“ řekl Dalamar a vyměnil si s Palinem úsměv. „Postavte se blíž k sobě. Sbohem, Paline. Uvidíme se ve Věži ve Žďárském lese.“

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

Dalamar se zamračil. „Co je?“ zeptal se podrážděně. „Dal jsem jasné příkazy, aby nás nikdo nerušil!“

Zdálo se, že se dveře samy od sebe otevřely. Ve tmě svítily dvě bílé oči. „Odpusťte, mistře,“ řekl přízrak, „ale dostal jsem příkaz, abych dal mladému mágovi dárek na rozloučenou.“

„Příkaz? Od koho?“ Dalamarovy oči se zablýskly. „Od Justaria? Odvážil se vstoupit do mé Věže bez dovolení…“

„Ne, mistře,“ řekl přízrak, vplul do komnaty a obrátil studený pohled k Palinovi. Pomalu se přiblížil k mladému mágovi a natáhl nehmotnou ruku. Karamon se rychle pohnul a postavil se před syna.

„Ne, otče,“ řekl Palin pevným hlasem a položil otci ruku na paži. „Ustup stranou. Nechce mi ublížit. Co pro mě máš?“ zeptal se mladý mág přízraku, který se zastavil jen několik palců před ním.

Nehmotná ruka v odpověď načrtla do vzduchu magický symbol. V kostnatých prstech se objevila Magiova hůl.

Karamon zalapal po dechu a o krok ustoupil. Dalamar se na přízrak chladně zadíval. „Nesplnil jsi svoji povinnost!“ řekl temný elfa hlas mu sílil vztekem. „U Temné královny, za tohle budeš navždy trpět v Propasti!“

„Neselhal jsem,“ odvětil Strážce a jeho dutý hlas Palinovi hrozivě připomněl říši, do níž vstoupil, i když jen v iluzi. „Dveře laboratoře zůstávají zamčené klíčem i kouzlem. Klíč mám tady, jak vidíte.“ Strážce zvedl druhou ruku a ukázal stříbrný klíč, který mu ležel na kostnaté dlani. „Vše zůstává jako dřív, netknuté. Žádná živá bytost dovnitř nevstoupila.“

„Tak kdo…“ začal Dalamar vztekle. Náhle zmlkl a tvář mu zpopelavěla. „Žádná živá bytost…“ Otřesený elf klesl zpět do křesla a vytřeštěnýma očima se zahleděl na hůl.

„Patří vám, Paline, tak jak slíbil,“ řekl přízrak a podal hůl mladému mágovi.

Palin natáhl chvějící se ruku a uchopil hůl. Sotva se jí dotkl, krystal na vrcholu se chladně rozzářil a zalil tmavou místnost jasným, stříbřitým světlem.

„Dar od pravého Mistra Věže,“ řekl přízrak a chladně dodal, „a s ním také požehnání.“

Bílé oči se uctivě sklopily a zmizely.

Palin držel hůl v ruce a užasle hleděl na otce.

Karamon rychle zamrkal a uslzeně se usmál. „Pojďme domů,“ řekl tiše a objal syna kolem ramen.

„Co ty jsi za čaroděje, bratříčku!“ bručel Tanin. Stál na molu a pozoroval odplouvající loď. „Měl jsi přece vědět, že s tím trpaslíkem není něco v pořádku!“