Margaret Weis - Druhá generace

Ale to byla budoucnost. V přítomnosti, uvažoval, se musí spokojit cestováním se svými bratry. Jeho otec Karamon, který byl se svým dvojčetem Raistlinem hrdinou Války kopí, byl v tomto bodě neústupný. Palin nikdy neviděl svět. Jestli se chtěl této cesty do Sankristu zúčastnit, musel se podřídit bratrovu vedení a jeho ochraně.

Musel se otci zavázat svatou přísahou, že bude bratry poslouchat, stejně jako Tanin a Sturm se zapřísáhli jeho ochranou. Karamon věděl, že synové k sobě cítí hlubokou náklonnost a lásku. Věděl, že přísahy jsou popravdě zbytečné. Ale mohutný muž byl zkušený, tušil, že první společný výlet bude klást na sourozenecké vztahy jisté nároky. Palin byl z těch tří nejinteligentnější, ale také se chtěl ukázat — a byl až k zbláznění dychtivý.

„Palin se musí naučit cenit si i jiných lidí, respektovat jejich vědomosti, i když jim to tak nemyslí jako jemu,“ přemýšlel Karamon a s lítostí si vzpomněl na bratra, který se tu lekci nikdy nenaučil. „A Sturm s Taninem ho budou muset respektovat, budou si muset uvědomit, že každý problém nelze řešit úderem meče. A nade vše se musí naučit spoléhat jeden na druhého!“ Vysoký muž zavrtěl hlavou. „Ať je bohové provázejí.“

O ironii této modlitby se neměl nikdy dozvědět.

Zpočátku se zdálo, že tyto lekce se nevstřebají nijak snadno. Oba starší synové se mezi sebou dohodli (ač se o tom otci nezmínili), že na téhle cestě udělají ze školometa pravého muže.

Ovšem jejich názor na mužnost se s Palinovým nekryl. Jak dalece se přesvědčil, být mužem znamenalo život s blechami, mizernou stravou, nechutným pivem a ženami pochybné pověsti. Přesně o tom chtěl s Taninem mluvit, když ten koutkem úst procedil: „Chovej se jako muž!“ a otevřel dveře. A Palin zavřel pusu. Teď tedy s bratry vstupoval do podivné hospody v pověstné divoké čtvrti Sankristu.

Mladý mág nebyl naivní, věděl, že sourozenci musí světu ukázat svou jednotu, mohly na tom záviset dokonce i jejich vlastní životy. A to se bratrům — i přes jejich rozličné povahy — docela dařilo. Tak dobře, že se při dlouhém putování z Útěšína na sever, nesetkali se žádnými obtížemi. Dva starší podědili po Karamonovi výšku, svalnatou rozložitost a sílu. Byli zkušenými válečníky, pyšnými na své jizvy z bitev, a meče nosili s vybroušenou lehkostí. Benjamínek Palin byl vysoký a dobře stavěný, ale měl štíhlé tělo člověka zvyklého víc na vysedávání u knih než mávání zbraněmi. Avšak každému, kdo by ho pokládal za snadnou kořist, by stačil pohled do mladistvého, hezkého, vážného obličeje a intenzivního, pronikavého jasu čistých očí a raději by vážil dvakrát, než by se s ním střetl.

Možná s tím měla co dělat i Magiova hůl, kterou nosil. Byla vyrobená z prostého dřeva, ozdobená broušeným křišťálem, který byl pevně sevřený ve zlatém dračím spáru; nenesla žádné viditelné známky kouzelné moci. Obklopovala ji však zcela temná, neviditelná aura – možná kvůli bývalému pánovi — kterou lidé neomylně vnímali s pocitem tísně. Palin držel hůl na dosah. Neustále. Jestliže ji právě nesvíral, hůl spočívala nedaleko a často natáhl ruku, aby se jí jemně dotkl.

Dnes jako jiné večery vstup Tanina s Palinem neučinil na přítomné žádný zvláštní dojem — kromě jedné skupiny. Byla usazena v červotočivém boxu v rohu a hned se dala do brebentění, šeptání a ukazování prstem. Brebentění ještě vzrostlo — vstoupil Sturm a připojil se k bratrům. Několik jich požďuchovalo osobu sedící až u zdi s obličejem ve stínu.

„Aj. Vidím, vidím!“ zabručel. „Myslíte, že budou vyhovovat?“ Všichni nadšeně přikývli. Byli menší než zastíněná postava, z hnědých hábitů jim koukaly jen oči, měli dokonce zahalené i ruce a nohy a nedalo se rozpoznat, kdo vlastně jsou.

Chlapík v rohu si mladé muže vychytrale dopodrobna prohlédl. Záhadní tvorové v hnědých hábitech nepřestávali brebentit. „Buďte tiše, hlupáci,“ napomenul je rozzlobeně. „Přivábíte na sebe jejich pozornost.“

Hnědé hábity okamžitě umlkly a najednou zavládlo takové ticho, jako by spadli do studny. Samozřejmě, neobvyklý klid přinutil každého, kdo tam seděl, aby se na ně překvapeně podíval — včetně tří mladíků.

„No tak jsme to dokázali!“ zavrčel chlapík ze stínu. Dva z jeho družiny svěsili hlavy, třetí měl chuť odporovat. „Ticho! Já budu jednat sám!“ a povstal.

Nahnul se dopředu do světla, z hloubi plného lesklého černého vousu vyslal k mladým mužům přívětivý úsměv, zvedl džbánek a vesele je oslovil: „Dougan Kladivo k vašim službám, mladí pánové. Připijete si se starým trpaslíkem?“

„Jistě, bude nás těšit,“ odpověděl zdvořile Tanin.

„Pusťte mne ven,“ nařídil hnědě oděným stvořením; byli v boxu tak namačkaní, že se nedalo říct, kolik se jich tam tísní. S brbláním i kletbami a „au, to je má noha“ a „pozor na mé vousy“ se trpaslík vynořil — udýchaný a poněkud brunátný — od zadní stěny boxu. Volal na hostinského, aby mu donesl jeho nápoj, a se džbánkem v ruce přistoupil k jejich stolu.

Ostatní hosté, námořníci a většinou lidé z okolí, se vrátili ke svým záležitostem a Palinovi připadalo, že musejí být pěkně nekalé, soudě podle temných zamračených výrazů jejich obličejů. Bratry nepřivítali a zdálo se, že ani trpaslík či jeho kumpáni je nezajímají. Někteří vrhli po Douganu Kladivovi zlý pohled. Podsaditý a nápadně oblečený — aspoň na trpaslíka — Dougan si přitáhl vysokou stolici, aby vynahrazovala jeho malou postavu, a pohodlně se u stolu bratří uvelebil.

„Co budete pít, pánové?“ zeptal se. „Pálenku mého národu? Ach, pánové mají zajisté vybrané chutě! Pak není nic lepšího než kvašené houbové pivo z Thorbardinu.“

Dougan se na bratry zeširoka usmál, když se hostinský doštrachal ke stolu se třemi džbánky v ruce. Postavil je na stůl a před trpaslíka přistavil vysokou kameninovou láhev s korkovou zátkou. Dougan korek vytáhl a čichal výpary s takovým gustem, že se Sturmovi v ústech sbíhaly sliny.

„Aj, je výtečné,“ ocenil nápoj. „Podejte mi džbánky, páni. Nešetřete. Je ho dost pro všechny a ještě mnohem víc tam, odkud přišla tato láhev. Nepiji však s cizinci, tak mi řekněte svá jména.“

„Tanin Majere a tohle jsou mí bratři Sturm a Palin.“ Tanin k němu ochotně přistrčil svůj džbánek, Sturmův už objímala trpaslíkova dlaň.

„Děkuji, já si dám víno,“ řekl škrobeně Palin a polohlasem dodal: „Víte, jak se otec o tomhle pití vyjádřil.“

Tanin reagoval ledovým pohledem a Sturm se smál a popichoval: „Ach, uvolni se, Paline! Jeden nebo dva džbánky trpasličí kořalky nikomu neublíží.“

„Pravda, chlapče!“ dodal Dougan hbitě. „Je dobrá na každou bolest, říkával můj otec. Tento skvělý elixír vyhojí prasklou hlavu i rozbité srdce. Ochutnejte trochu, mladý čaroději. Jestli je Hrdina kopí Karamon Majere vaším otcem, pak ve své době také zvedl jednu či dvě skleničky, pokud zvěsti, co jsem o něm slyšel, nelžou!“

„Já si dám víno,“ opakoval Palin. Chladně ignoroval bratrovo postrkování loktem a kopance pod stolem.

„Pro tak mladého hocha asi bude lepší,“ Dougan spiklenecky mrkl na Tanina. „Hospodo, tady víno pro toho chlapce!“

Palin zrudl studem. Viděl, že nemůže nic říct, už toho řekl i tak dost. Zahanbeně zvedl sklenku a skrčil se ve svém plášti, neschopen podívat se kolem. Měl pocit, že se mu v hostinci všichni smějí.