Margaret Weis - Druhá generace

„Je to moje vina,“ pronesl Tanin přiškrceně a zasténal v návalu zvedající se nevolnosti. „Byl jsem blázen, že jsem neviděl, co přijde!“

„Neber si všechny zásluhy, drahý bratře,“ řekl Sturm. „Jel jsem v tom s tebou. Měli jsme naslouchat Palinovi…“

„Ne. Neměli,“ zamumlal Palin a zavřel oči před střídající se oblohou a mořem, jež se v okénku neustále promítaly. „Jak jste mi oba zdůraznili, choval jsem se jako nadřazený, sebevědomý karatel.“ Odmlčel se ve snaze uhodnout, jestli bude zvracet, či nikoliv. Konečně si pomyslel, že asi nebude, a dodal: „Teď jsme v tom stejně všichni. Ví někdo, kde jsme a co se děje?“

„Jsme v podpalubí lodi,“ řekl Tanin, jako by to nebylo dost patrné. „Podle zvuku tam mají v řetězech nějaké veliké zvíře.“

„Draka?“ pípl Palin.

„Mohlo by být. Vzpomínám si, jak Tanis popisoval černého draka, který je v Xak Sarotu napadl. Slyšel bublavý zvuk a syčení, jako když vaří voda v konvici…“

„Ale proč by někdo uvázal draka na loď,“ odporoval skomíravě Sturm.

„Z mnoha důvodů,“ dodal Palin. „Povětšinou velmi ohavných.“

„Asi drží otroky, jako jsme my, na uzdě,“ volal polohlasem Tanin. „Paline, můžeš něco udělat? Míním — osvobodit nás? Víš, magií.“

„Ne,“ odvětil kouzelník hořce. „Moje kouzelnické potřeby zmizely — a nemohl bych se k nim dostat, ani kdyby byly tady. Mám svázané ruce. Moje hůl, moje hůl!!“ vzpomněl si s bodnutím. Ustrašeně se zmítal, až se dokázal posadit, rozhlédl se a ulehčené si oddechl. Magiova hůl stála v rohu opřená o trup lodi. Z nějakého důvodu se při houpání lodi ani nehnula; zůstávala stát naprosto klidně, zřejmě nedotčená přírodními zákony. „Hůl by mi snad pomohla, ale jediná věc, co jsem se naučil, je žádat ji o světlo,“ připustil zahanbeně. „A mimo to,“ dodal a vyčerpaně si lehnul, „hlava mě tak bolí, že si stěží vzpomenu na své vlastní jméno, natož na formule kouzel.“

Mladí muži tiše přemýšleli. Tanin znovu bojoval s koženými pouty, pak to vzdal. Kůže byla promočená, a jak vysychala, smršťovala se, takže velkému muži bylo znemožněno, aby unikl. Sturm natočil tělo k mladšímu sourozenci a jemně hvízdl.

„Paline,“ šeptal, „vzpomínám si na příhodu strýce Raistlina, jak on a otec byli chyceni bandity a osvobodil se pomocí nože ukrytého na zápěstí. Máš…“

„Ano. Mám podobný nůž. Když jsem složil Zkoušku, Justarius mi jej podal. Mám ho upevněný na předloktí řemínkem.“ Odmlčel se a váhavě přiznal: „Ale ještě jsem nepřišel na způsob, jak ta hromská věc pracuje.“

Na počátku rozmluvy se oba bratři s nadějí posadili a při jejím zakončení si se zaúpěním zase lehli.

„Takže to vypadá, že jsme na téhle prokleté lodi uvěznění…“

„Uvěznění?“ zvolal bujarý hlas. „Spíš jako ti, co prohráli, nikdy však jako vězni!“

Padací dveře ve stropě se otevřely a dovnitř nakoukla hlava malé zavalité postavy v zářivě červeném sametu, s dlouhými černými vlasy. „Jste mými hosty!“ křikl vesele Dougan Kladivo, prohlížeje si své oběti. „A šťastnější než zbývající lidstvo, neboť jsem vybral právě vás, abyste mne doprovázeli na mé skvělé výpravě! Výpravě, která vás proslaví po celém světě! Výpravě, proti které se cesty vašich rodičů budou zdát jako šotčí hon za mršinou!“ Dougan se poklopem nahýbal tak hluboko, že mu obličej zrudl námahou a div nespadl hlavou dolů.

„My s vámi na žádnou výpravu nepůjdeme, vy trpaslíku!“ zapřísahal se Tanin — a pro jednou s ním Sturm a Palin naprosto souhlasili.

Dougan na ně shlížel poklopem a uchechtl se: „Chcete se vsadit?“

„Víte, mládenci, je to věc cti,“ dodal mírně. Hodil dolů provazový žebřík a poněkud rozkolísaně šplhal do podpalubí. Jeho sestup ztěžovala skutečnost, že přes čnící břicho neviděl, kam položit nohu. Konečně se po několika sklouznutích dostal dolů. Chvíli po enormní námaze odpočíval, z rukávu pláště vytáhl krajkový kapesníček a otíral si zpocený obličej.

„Řeknu vám, mládenci, taky se necítím zrovna nejlíp,“ pronesl vážně. „U Reorxe, vy ale umíte pít. Jak jste říkali.“ Lehce se zakymácel s pohybem lodi a ukázal na Sturma. „Vy obzvlášť! Přísahám při svém vousu,“ zálibně si jej pohladil, „že jsem vás viděl dvakrát a dopracoval jsem se ke čtyřem, když se vám oči obrátily v sloup a padl jste na zem. Fakt jste otřásl základy hostince a já jsem musel škodu uhradit.“

„Mluvil jste o tom, že nám odříznete pouta,“ vrčel Tanin.

„No jistě,“ broukl Dougan a z opasku vytáhl nůž. Obešel bedny a začal pilně pracovat na kožených řemenech, poutajících Taninovo zápěstí.

Palin chtěl vědět, proč, když nejsou vězni, jim svázali ruce a nohy.

„Ale chlapče,“ trpaslík se po něm ukřivděně ohlédl, „přece pro vaše vlastní bezpečí. Měl jsem strach o vaši bezpečnost! Byli jste tak nadšení, když jsme vás odnášeli na tuto krásnou loď, že jsme museli váš elán omezit!“

„Nadšení?“ utrousil Tanin. „Byli jsme bez sebe!“

„Ne, vskutku, nebyli jste. Ach, on byl,“ připustil Dougan a hodil hlavou k Palinovi. „Spal jako miminko v matčině náručí. Ale vy dva, jak jsem si myslel, sotva jsem vás spatřil, jste velcí bojovníci. Možná jste se divil, proč máte na čele tu malou modřinu.

Tanin si mlčky trpaslíka přeměřil. Sedl si a opatrně ohmatával čelo, kde měl bouli velikosti vejce.

„Nadšení!“ prohlásil trpaslík velebně a přešel ke Sturmovi, aby ho zbavil pout. „To byl ten důvod, proč jsem si vás vybral pro svoji výpravu.“

„Jediná výprava, kterou bych s vámi podnikl, by byla ta do Propasti!“ opáčil tvrdohlavě Tanin.

Palin vzdychl. „Drahý bratře,“ pronesl unaveně, „ještě ti nedošlo, že nemáme na vybranou? Jsme na lodi, daleko od pobřeží,“ viděl, že Dougan souhlasně kývl hlavou, „a zcela v moci tohoto trpaslíka a jeho vrahounské posádky. Myslíš, že by nás zbavil pout, kdyby byla sebemenší možnost úniku?“ Sturm už seděl a třel si zápěstí.

„Inteligentní hoch,“ pochvaloval si trpaslík a řezal Palmový řemeny. „Ale je přece čaroděj. A ti, jak jsem slyšel, jsou všichni inteligentní. Tak inteligentní,“ pokračoval mazaně, „že si pořádně rozmyslí, než aby začal kolem sebe vrhat kouzla, jaká mu přijdou na mysl. Například kouzlo spánku by mé posádce vrahounů poskytlo odpočinek, ale umíte vy tři řídit loď? Mimo to,“ dodal, vida Palinův chmurný výraz, Jak jsem se už zmínil, je to věc cti. Dokonale férově jste prohráli sázku! Splnil jsem svůj díl a dopravil vás na lože. A vy teď musíte dodržet svůj, zaplatit útratu.“ Douganův knír se zvedl úšklebkem a trpaslík si spokojeně pohladil vous. „Setsakra vám zaplatím,“ vrčel Tanin. „Vytrhám vám ty vaše vousy i s kořínky!“

Taninův hlas se chvěl vztekem a Palin se skrčil, pozoruje bezmocně svého prudkého bratra, jak se vrhá na rozšklebeného trpaslíka — a padá tváří do špíny a svinstva.

„No, no, chlapče,“ Dougan mu pomohl na nohy. „Než vytrháte mé vousy, musíte se na plovoucí lodi naučit chodit — jestli odmítáte ctít svůj závazek. Podle toho, co jsem slyšel o Karamonu Majereovi, byste mne pořádně zklamali; ze synů se stali podfukáři.“

„Podfukáři nejsme!“ ohradil se Tanin trucovitě. Opíral se unaveně o palandu a držel se jí křečovitě oběma rukama, jak se pod ním podlaha kymácela. „Sázku splatíme, i když by se dalo říct, že byla zmanipulovaná. Co od nás chcete?“