Margaret Weis - Druhá generace

„Slyšte, slyšte!“ vykřikli Tanin se Sturmem a zvedli své nápoje. „Připíjíme bratrovi, našemu čaroději!“ A také vypili do dna, i když ne tak rychle jako Dougan, leč lok nepřerušili, ani aby se nadechli.

„Děkuji,“ Palin byl hluboce dojatý. Opatrně upil. Podruhé účinek nebyl tak strašný. Spíš byl příjemný. Usrkl další hlt a další a konečně džbánek dorazil. Za veselého fandění bratrů i Dougana jej postavil na stůl. Mladý muž se cítil ohromně, bylo mu teplo, krev v žilách zurčela. Tanin se na něho díval s hřejivou pýchou a Sturm mu znovu nalil. Dougan vyzunkl dva džbánky za sebou, Sturm s Taninem do sebe obrátili svoje nápoje a pak přišla řada na Palina. Zvedl jej k ústům…

Palin se smál a nemohl přestat. Vykládal Taninovi a Sturmovi, jak je miluje, miluje je nejvíc na světě, až ho dojetí tak zdolalo, že se musel na Sturmově široké hrudi vyplakat. Ale ne! Byl zde ještě někdo, koho miloval — byl to trpaslík. Vypotácel se na nohy a obešel stůl, aby mu potřásl rukou. Dokonce pronesl i řeč. Rychlí přátelé… dobří přátelé, jako otec a otcovi přátelé… starý Flint — trpaslík… Vrátil se zpátky ke své židli, jenže teď viděl čtyři místo jedné. Vybral si tu nejbližší a usedl, minul, a kdyby ho Tanin nezachytil, byl by skončil na zemi. Popíjel další dávku a pozoroval bratry a nového přítele skrze láskyplné slzy, stékající po jeho mladé tváři.

„Řeknu vám chlapci,“ k Palinovi doléhal Douganův hlas z velké dálky, „miluju vás jako vlastní syny. A musím říct, že jste vypili trošku víc, než kolik snesete.“

„Né!“ křikl rozhorleně Sturm a bouchl pěstí do stolu.

„My na vás stačíme,“ bručel Tanin, těžce dýchaje, tváře rudé.

„Setsakra prafta,“ podpořil bratra Palin, bouchnul do stolu — nu, byl to jeho úmysl, kdyby stůl náhle nevysvětlitelně neuskočil stranou. A potom ležel na podlaze. Zdála se být docela zajímavá, určitě bezpečnější než ty čtyři židle nahoře či uskakující stůl… Rozmazaným pohledem se rozhlížel kolem sebe a vedle na podlaze našel hůl. Natáhl se a zamilovaně ji pohladil.

„ Širák!“ zabreptal a křišťál na vrcholu vybuchl světlem. Přitom zaslechl jakýsi hluk: vysoké, vřískavé hlasy brebentily a žvatlaly kdesi v pozadí. Palin se zachichotal, nemohl přestat.

Odněkud z výšky k němu připlouval Douganův hlas. „Tak do postele a zdravý noční spánek!“ Byla-li v tónu jeho hlasu temná vyhrůžka či nepokrytý triumfální smích, Palin to přehlédl. Trpaslík byl jeho přítel, něco jako bratr. Miloval ho jako bratra, jeho drazí bratři…

Palin složil hlavu na podlahu, tvář si opřel o chladivé dřevo hole. Zavřel oči a vklouzl do jiného světa — světa malých tvorů v hnědých hábitech, kteří ho zvedli a běželi s ním pryč…

Svět se houpal a chvěl a Palmoví se zvedal žaludek a chvěla kůže s každým pohybem — mizérie není ráda samotná. Otočil se na bok a zvracel, a jak ležel na čemkoliv, na čem ležel, uvažoval, jak dlouho to bude trvat, než umře a skončí tak jeho trápení. Oči měl jaksi slepené, nemohl je otevřít, aby se podíval.

Když už nebylo co zvracet a zdálo se, že se jeho vnitřnosti doopravdy rozhodly zůstat uvnitř, obrátil se se sténáním na záda. Hlava se mu poněkud vyjasnila a vtom si uvědomil, že se může stěží pohnout, že má ruce svázané za zády. Strach projel omámeným mozkem, jeho ledová vlna odvála mlhu trpasličí kořalky. Necítil chodidla a došlo mu, že provazy utažené kolem kotníků mu omezily krevní oběh. Skřípaje zuby trochu změnil polohu a v měkkých holínkách vrtěl prsty, až cítil brnění navracející se krve.

Všiml si, že leží na dřevěné pryčně, nahmatal ji pod sebou rukama. A pryčna se zvláštně pohybovala, houpala se nahoru a dolů způsobem, jenž nijak nepomáhal Palinově bolavé hlavě a bouřícímu se žaludku. Byly to divné pachy a zvuky — dřevo vrzalo, něco divně svištělo a bublalo a každou chvíli nad hlavou slyšel ohlušující řvaní, bouchání a plácání, jež znělo jako stádo splašených koní, či — Palinovi se stáhlo hrdlo — jako otcův popis útočících draků. Mladý mág opatrně otevřel oči.

A hned je zase zavřel. Proud slunečních paprsků z kulatého okénka ho bodl v mozku jako šíp a vyslal do bělá rozžhavenou bolest do pozadí jeho očních důlků. Pryčna se houpala jedním směrem, hned nato zase jiným, a žaludek se mu opět zvedl.

Odpočíval, až se natolik vzpamatoval, že se přestal obávat smrti v nejbližších deseti vteřinách; obrnil se, otevřel oči a nechal je otevřené.

Podařilo se, ale za cenu dalšího záchvatu nevolnosti. Naštěstí, či naneštěstí, vevnitř už nezbylo nic, co by mohl zvrátit, a zanedlouho tak byl schopen se rozhlédnout. Ležel na dřevěné pryčně, jak prve usoudil.

Pryčna byla zabudovaná do prohnuté dřevěné stěny malé místnosti a zřejmě měla sloužit za hrubé lůžko. Neobvykle tvarovaný pokoj lemovalo několik dalších lůžek a Palin na nich viděl své bratry, bezvědomé, s rukama a nohama svázanýma tak jako on sám. Žádný jiný nábytek tu nebyl, pouze pár dřevěných beden klouzalo po podlaze sem a tam.

Palinovi stačilo dívat se ven malým kulatým oknem, aby se potvrdily jeho nejhorší obavy. Napřed spatřil pouze modrou oblohu, bílé mraky a jasný sluneční svit. Potom se prkno, na něž ho uložili, jako by propadlo do strže. Dřevěné bedny se skřípavě sunuly kolem něho. Obloha i mraky zmizely, nahradila je zelená voda.

Znovu zavřel oči, překulil se, aby ulevil svalům staženým křečí a položil bolavou hlavu na chladné dřevo palandy.

Raději by měl říct „kajuty“, to je správný námořnický výraz, že ano, řekl si trpce. Tak se nazývají lůžka na lodi. A jakpak asi nazvou na lodi nás? ptal se sám sebe beznadějně. Galejními otroky? Přikovanými k veslům, vydanými napospas dozorci s jeho bičem, mrskajícím maso z jejich zad…

Pohyb lodi se změnil, bedny rachotily po podlaze do opačného kouta, obloha s mračny skočila zpátky do okna a Palin věděl, že bude zase zvracet.

„Paline… Paline, jsi v pořádku?“

V hlase bylo tolik úzkosti, že přivedl Palina k vědomí. Bolestně znovu otevřel oči. Uvědomil si, že musel usnout, ale neměl ponětí, jak se mu to s bolavou hlavou a protestujícími útrobami mohlo podařit.

„Paline!“ naléhal hlas.

„Ano,“ zachroptěl. Hovor ho stál nadlidskou námahu, v ústech a na jazyku měl pocit, jako by se mu tam nastěhovali nějací jeskynní tvorové. Při té myšlence mu žaludek poskočil, a tak ji rychle opustil. „Ano,“ opakoval, Jsem… v pořádku…“

„Díky Paladinovi,“ úpěl hlas patřící Taninovi. „U bohů, ležel jsi tam docela tichý a bledý, že jsem myslel, že jsi mrtvý!“

„Přál bych si, abych byl,“ řekl hoch procítěně.

„Víme, co tím míníš,“ ozval se Sturm, velmi mírný, pokořený Sturm, jak se dalo podle tónu usoudit.

Palin se stočil, aby na bratry viděl. Jestli vypadám tak zle jako oni, není divu, že Tanin věřil, že jsem mrtvý. Oba mladí muži byli pod opálenou pletí bledí s nádechem do zelena a na podlaze byly očividné známky toho, že oběma bylo dost špatně. Jejich rezavé kadeře byly rozcuchané, mokré a slepené, oděvy promáčené. Oba leželi na zádech s rukama a nohama svázanýma hrubými koženými pásky. Tanin měl na čele velkou podlitinu, a navíc měl odřené a krvácející zápěstí. Asi se chtěl osvobodit a nešlo to.