Margaret Weis - Druhá generace

„Abyste mne doprovázeli. Tam, kam míříme, číhá extrémní nebezpečí! Potřebuji dva statné, zkušené bojovníky a čaroděj se může vždycky hodit.“

„Co vaše posádka?“ zeptal se Sturm. Pomalu se svezl z palandy a dopadl na podlahu, právě když se loď naklonila; sjel pozpátku, až narazil do boku lodi.

Douganův rozesmátý obličej najednou vystřízlivěl. Pohlédl nahoru, odkud se zase ozýval ten podivný řev, tentokrát smíšený s ječením a výkřiky. „Ach, moje… eh… posádka,“ potřásl smutně hlavou. „Oni jsou… no, nejlíp bude, když půjdete se mnou a uvidíte sami.“

Obrátil se na podpatku svých módních bot. Vydal se k žebříku a neobratně klopýtl, když loď poskočila jiným směrem. „Au! To mi připomíná,“ třel si holeň, kde do ní narazila jedna z putujících beden, a jadrně zaklel. „Uskladnili jsme vaše věci tady,“ bouchl do víka. „Meče, štíty, brnění a tak. Tam, kam jedeme, je budete potřebovat,“ dodal vesele.

Zachytil rozkývaný provazový žebřík, vyškrábal se nahoru a protáhl se poklopem. „Přijďte brzo!“ zaslechli z paluby.

„Co teď uděláme?“ Sturm se postavil opatrně na nohy a hned zase spadl dopředu, když mu podlaha podklouzla pod nohama. Obličej mu definitivně zezelenal a na čele vyrazily krůpěje potu.

„Vezmeme si meče,“ rozhodl temně Tanin a klopýtal k bednám.

„A vypadneme z téhle páchnoucí díry,“ řekl Palin. Zakrýval si cípem rukávu nos a ústa. „Potřebujeme čerstvý vzduch a chci vidět, co se nahoře vlastně děje.“

„Chceš se vsadit?“ posmíval se Tanin.

Palin se žalostně usmál a podařilo se mu dojít k Magiově holi, jež stále nehybně stála opřená o lodní stěnu. Zda to byla její kouzelná vlastnost, nebo jestli mu pouhé držení hladkého dřeva dodalo sebedůvěru — mladý mág se cítil lépe hned, jak ji jeho ruka objala.

„Mysli na nebezpečí, jež tato hůl viděla a provedla jimi své pány, šeptal si tiše pro sebe. „Magius ji držel, když bojoval Humovi po boku. Můj strýc ji držel, když vstoupil do Propasti a čelil Královně Temnot. Tahle situace s ní ani nehne.“

Svíraje hůl, začal lézt po žebříku. Tanin ho chytil za rukáv. „Bratříčku, nevíš, co je tam nahoře, a sám jsi připustil, že se na nějaké kouzlení necítíš. Co kdybychom se Sturmem šli první?“

Palin se zastavil a zadíval se s radostným úžasem do bratrovy tváře. Jeho starší bratr mu neporučil, jak měl dřív ve zvyku. Téměř slyšel jeho slova: „Paline, ty blázne! Počkej dole. Sturm a já půjdeme první.“ Tanin ho oslovil s respektem, přednesl logickou námitku a nechal rozhodnutí na Palinovi.

„Máš pravdu.“ Palin odstoupil od žebříku — jen to bylo o kus dál, než zamýšlel, jak ho kolísavá loď opět vyvedla z rovnováhy. Sturm ho zachytil a všichni tři stáli a čekali, až se loď srovná. Potom jeden za druhým šplhali nahoru.

Sturmova silná ruka vytáhla Palina na palubu. Vděčně nasál čerstvý vzduch, v prudkém slunečním jasu mžoural a potlačil bolestivé bušení v hlavě. Sotva se mu oči přizpůsobily, zaslechl za sebou řev — děsivý zvuk, kombinaci vytí, ječeni, vrzání a syčení. Paluba se pod nohama chvěla a bubnovala. Začínal se vyděšeně obracet, aby čelil hroznému, útočícímu zvířeti, když slyšel Taninův výkřik: „Pozor, Paline!“

Celá bratrova váha jej srazila a přitiskla na prkna, právě když se mu něco temného a strašného s hřměním a divokým plácáním přehnalo nad hlavou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tanin s obavou. Vstal a vztáhl k Palinovi ruku. „Nechtěl jsem do tebe vrazit tak tvrdě.“

„Myslím, že jsi mi v těle přelámal všechny kosti,“ sípěl Palin, lapaje po dechu. Zíral na záď lodě, kde ta věc mizela přes okraj.

„U všech bohů, co to bylo?“ oslovil Dougana. Trpaslík se také poněkud zahanbeně zvedal z podlahy.

S obličejem rudým jako jeho sametové kalhoty si oprašoval kousky dřeva, vlákna provazu a mořskou pěnu a vtom ho obklopila brebentící horda malých stvoření, aby mu pomohla.

„Ahoj, vy tam!“ podrážděně zařval Dougan a mával kolem sebe pažemi. „Nepřibližujte se! Vraťte se ke svým povinnostem!“

Poslušně se rozprchli, pokradmu si prohlížejíce tři bratry, a jeden se dokonce přiblížil k Palinovi a dychtivě se natáhl, aby se dotkl Magiovy hole.

„Zpátky!“ křičel mladý mág a přitiskl hůl k sobě. Tvor zavětřil a ustoupil, ač jeho živá očka hladově setrvala na holi. Pak odběhl ke své práci.

„Gnómové!“ žasl Sturm a sklonil meč.

„Uch, ano,“ mumlal rozpačitě Dougan. „Moje… um… posádka vrahounů.“

„Bohové, pomozte!“ modlil se náruživě Tanin. „Jsme na plavidle gnómů!“

„A ta věc…?“ Palinovi selhal hlas, nemohl dokončit otázku.

„To je… uch… plachta,“ mumlal Dougan a ždímal si z vousů vodu. Rukou učinil neurčité gesto. „Asi za deset minut bude zpátky, tak… um… buďte připraveni.“

„Co, u všech hromů, dělá trpaslík na gnómské lodi?“ štěkl Tanin.

Douganovy rozpaky vzrůstaly. „Ach, no, já,“ bručel, obtáčeje si vous kolem ukazováčku. „To je dlouhá historie. Až budu mít čas, tak vám ji možná povím…“

Palin s pomocí hole balancoval na vrzající palubě a hleděl na moře. Hlavou mu bleskl nápad a srdce mu začalo padat tak rychle, jak se skláněla příď plavidla. Slunce měli za zády, loď uháněla k západu a byli na gnómském plavidle s trpasličím kapitánem.

„Šedokam!“ šeptl Palin.

„Aj, chlapče!“ jásal Dougan, plácaje mladého mága po zádech. „Uhodil jste hřebík na hlavičku, jak se říká. Tohle je ten důvod, proč jsem na této… och… trochu jedinečné lodi a ten,“ Dougan se kolébal dopředu a dozadu na chodidlech a s pyšně vystrčeným břichem, „je cílem mé výpravy!“

„Co?“ zeptal se podezřívavě Tanin.

„Moji bratři,“ oslovil je Palin, „vypadá to, že jsme upoutáni k výpravě, jež hledá ztracený legendární Šedokam z Gargathu.“

„Nic nehledám,“ opravil ho Dougan. „Já jsem jej našel! Jsme na výpravě, jíž končí všechny výpravy! Získáme zpět Šedokam a — ahoj, chlapci, pozor.“ Dougan za sebe vrhl stísněný pohled a složil se na palubu.

„Přijíždí plachta,“ zabručel.

Gnómská plachetnice byla vskutku pravým technickým unikátem. (Sturm tvrdil, že celá jedinečnost spočívá ve faktu, že se vůbec udrží na vodě, natož aby plachtila vpřed!) Roky plánování (více let v komisích) a stovky let řemeslné práce učinily z gnómského plavidla postrach moří. (Tohle byla skutečně pravda. Většina lodí prchala při spatření její vlajky — nesla zlatý šroub v hnědočerveném poli — avšak důvodem úprku byly její nepředvídatelně vybuchující parní kotle. Gnómové prohlašovali, že jednou napadli a potopili pirátskou loď minotaurů. Jenže pravda byla jiná. Minotauři se tak bezmocně chechtali, že nechali svoji loď neopatrně vplout do blízkosti gnómů, kteří v panice ze sudů uvolnili stlačený vzduch, užívaný k řízení lodi. Následný náraz loď minotaurů smetl z hladiny a gnómy odhodil z kurzu o dvacet mil.)

Ať se jiné rasy posmívaly, jak chtěly, gnómové věděli, že jejich loď předčila svou dobu v praktičnosti, ekonomice i vzhledu. Fakt, že byla pomalejší než cokoliv na hladině — v dobrém počasí se silným větrem měla průměrnou rychlost kolem půl uzlu — jim nevadilo. Chápali, že nic není perfektní. (Komise na tomto problému neustále pracuje a s důvěrou se očekává, že v příštím tisíciletí přijde s řešením.)