Margaret Weis - Druhá generace

„Jsem pyšný, že to mohu potvrdit,“ pronesl Dougan vážně, pohladil vous a natočil kníry. „S jeho pomocí jsem po všech těch letech zjistil, kde se Šedokam nachází. Tihle chlapíci mi také pomáhají,“ plácl po rameni kolemjdoucího gnóma a drobného tvora dočista povalil. „Nu, a s přispěním tří dobrých mladých mužů jej získáme nazpět… a…“ vůčihledně zmatený Dougan se odmlčel.

„A?“

„A přirozeně jej vrátíme Reorxovi,“ dodal s pokrčením ramen.

„Přirozeně,“ opakoval Tanin pochybovačně. Ohlédl se po Sturmovi, který na palubě usnul, a přistihl jednoho gnóma při úprku s bratrovou helmou. „Hej!“ zařval mu do ucha a zvedl jej za límec.

„Jájsemsenanichtěljenompodívat!“ kňučel velice ustrašeně gnóm. „Bylbychjipřineslzpátkyčestně.“

„Víte,“ řekl pomaleji, když Tanin uvolnil stisk. „My jsme vyvinuli nový revoluční typ helmy. Máme s tím pár problémů, jako třeba jak ji sundat z hlavy, a já…“ gnóm šiji láskyplně prohlížel.

„Dík, mne to nezajímá,“ zavrčel Tanin a vytrhl mu ji z ruky. „Pojď, bratříčku,“ obrátil se na Palina, „pomoz mi s ním do postele.“

„Kde je postel?“ zeptal se mladík unaveně. „Ne, do té smradlavé díry už nepůjdu.“

„Já taky ne,“ souhlasil Tanin. Rozhlížel se po palubě a pak ukázal: „Tamhleten krám vypadá jako přístřešek; zdá se, že to bude asi nejlepší místo. Aspoň bude suchý.“

Prst ukazoval na několik desek, které byly složitě a vynalézavě spojeny do malého úkrytu. Opíral se o bok a stříška byla bezpečně pod letící hřmotnou plachtou; určitě chrání spáče před vodou a padajícími rybami.

„Je suchý,“ řekl Dougan spokojeně. „To je moje postel.“

„Byla,“ opáčil suše Tanin. Sklonil se a třásl Sturmem. „Vzbuď se! Nebudeme tě nosit! A pospěš si, než nám ta proklatá plachta srazí hlavy.“

„Co je?“ mrkal ospale Sturm a sedl si.

„To nemůžete udělat!“ ječel trpaslík.

„Hleďte, Dougane Kladivo!“ Tanin se sehnul a hrozivě zíral trpaslíkovi do očí. „Jsem po pitce, mám mořskou nemoc a celý den jsem nic nejedl. Pršela na mne voda, mlátily do mne ryby, třískla mě plachta a ty večerní pohádky pro děti mě k smrti nudily. Nevěřím vám a nevěřím vaší pitomé výpravě.“ Tanin se zalykal vztekem. Zvedl prst a třepal jím trpaslíkovi před nosem. „Budu spát, kde se mi zachce, a přísahám, že zítra, až se budu cítit lépe, přinutím ty malé parchanty loď obrátit a vzít nás zpátky domů.“

„A když vás zastavím?“ vyhrožoval Dougan s kosým pohledem.

Taninova zuřivost ho nevyvedla z míry.

„Pak loď bude mít místo panny na přídi, nebo kde má příď, novou figurínu!“ syčel Tanin sevřenými zuby. „A bude mít dlouhé vousy!“

Velký muž vztekle dusal k přístřešku a sehnul se. Sturm mu rozespale kráčel v patách.

„Dougane, být vámi, šel bych mu z cesty,“ radil Palin, spěchaje za nimi. „Je schopen udělat, co říká.“

„Ano? Budu to mít na paměti,“ trpaslík si zamyšleně potahoval černé vousy.

Přístřešek plnily trpaslíkovy věci — většina vypadala jako jeho výstřední oděvy. Palin je bezohledně vystrčil holínkou na palubu. Tanin se natáhl na podlahu, Sturm padl vedle něj a oba usnulí tak rychle, jako kdyby na ně mladší bratr seslal kouzlo. Palin se složil na malém zbylém místečku a doufal, že ho spánek také přemůže.

Ale nebyl válečník jako jeho bratři, jak si trpce uvědomil. Sturm dokázal spát v pouštním písku v plné zbroji a o Taninovi bylo známo, že spokojeně chrápal, když blesk zlomil strom stojící hned vedle. Promočený na kůži se chvěl zimou, ležel a poddal se své mizérii.

Měl hlad, ale pokaždé, když pomyslel na jídlo, žaludek mu poskočil. Svaly ho bolely od mořské nemoci, hořká chuť slané vody mu svírala ústa. Toužebně myslel na svou postel doma; na čisté, sladce vonící ložní prádlo; na hodiny poklidného studia pod ochrannými větvemi řásníku s knihou kouzel v klíně.

Zavřel oči a snažil se potlačit slzy touhy po domově, ale zalila ho jako vlna. Vztáhl ruku a dotkl se Magiovy hole. A náhle si připomněl strýčka. Proč? Palin neměl tušení — Raistlin zemřel dávno před tím, než se narodil. Možná to byla ta hůl… nebo si paměť v jeho oslabeném stavu vybavila polozapomenuté otcovo vyprávění. Ať byl důvod jakýkoli, Palin jasně viděl Raistlina, ležícího na zemi v ponurém, deštivém lese. Skrčený ve svém rudém plášti kašlal, kašlal, až se zdálo, že se snad nikdy už nenadechne. Palin viděl na popelavých rtech krev, viděl křehké tělo zmítané bolestí. Ale neslyšel jediné slovo stížnosti. Palin se měkce ke strýci přiblížil. Kašel ustal, křeče ustaly. Raistlin zvedl hlavu a pohlížel mu přímo do očí…

Zahanbeně sklonil hlavu, přitáhl si hůl blíž a spokojeně položil tvář k jejímu hladkému povrchu a usnul. Ale měl dojem, že v posledním okamžiku, než sklouzl přes okraj vědomí, zahlédl trpaslíkovu hlavu, nahlížející do přístřešku, a slyšel jeho hlas.

„Mám tu balíček karet, chlapci… Co říkáte? Nejvyšší karta spí dnes tady?“

Oba bratři věděli, že Tanin je schopen svou hrozbu splnit a loď převzít. Jak by přiměl gnómy, aby ji řídili, byla jiná věc. Gnómové byli pevně rozhodnutí v cestě pokračovat a během noci začali organizovat sbírku zbraní. Všechny nesly neomylné známky gnómské vynalézavosti a bylo pravděpodobné, že svému nositeli nadělají možná víc škody než zamýšlené oběti. Výsledek bitky dvou mužů a čaroděje proti početným gnómům a trpaslíkovi byl nejistý.

Otázka však naštěstí nevyžadovala odpověď. Příštího rána bratry vzbudil ohromný náraz, krev mrazící zvuk drceného dřeva a dost opožděný výkřik: „Země, ahoj!“

Vypotáceli se na nohy a vyšli z přístřešku na palubu, což byl nesnadný úkol, protože loď se silně nakláněla doprava.

„Co je? Co se stalo? Kde to jsme?“ vyptával se Tanin a protíral si oči.

„Dorazili jsme,“ oznámil Dougan, hladě si spokojeně vous. „Pohleďte!“ učinil veliké, široce rozmáchlé gesto k tomu, co v tomto okamžiku bylo přídí. „Gargathův ostrov.“

Bratři se dívali. Co mohli vidět nejdříve, byla zborcená masa roztržené plachty, spousty spletených provazů, zlomené ráhno a gnómové, kteří mávali rukama, zuřivě se hádali a postrkovali. Loď se zastavila o útes, do kterého narazila figurínou na přídi a částí kýlu. Plachta nevydržela.

Tanin se se zamračenou tváří protlačil změtí, následovaný oběma bratry, několika hašteřivými gnómy a trpaslíkem. Došel na příď, zachytil se zábradlí a přes útes hleděl na ostrov. Za zády jim vycházelo slunce a vrhalo jasné světlo na písčitý břeh. Ten se stáčel k severu a mizel v závoji mlhy. Za pláží rostly podivné cizí stromy s hladkými kmeny. Jejich koruna byla tvořena bohatou záplavu listů. Široký písečný pruh s útesem přecházel v úpatí mohutné hory. Kolem ní se vznášel rozsáhlý oblak kouře vrhající stín na pobřeží, vodu i loď.

„Gargathův ostrov,“ opakoval triumfálně Dougan.

„Gargath?“ Palin na něho civěl. „Chcete říct…“

„Ano, chlapče. Jestli si vzpomínáte, sám Gargath následoval Šedokam, když unikal. Postavil loď a plavil se za ním. Když zmizel za západním obzorem, bylo to naposled, co o něm kdo na Ansalonu slyšel. Jeho rodina usoudila, že spadl přes kraj světa. Jenže před pár lety jsem popíjel se skupinou minotaurů. Slovo dalo slovo, přišla hra, a jak si vzpomínám, tak jsem na nich vyhrál tuhle mapu.“ Dougan sáhl do kapsy červeného kabátu (nyní nošením a slanou vodou trochu zašlého), vytáhl kus pergamenu a podal jej Taninovi.