Margaret Weis - Druhá generace

„Ech! Primitivové!“ pronesl pohrdavě, ač Palinovi neušlo, že jeho obličej je poněkud bledý.

„Uvidí ocel, pokloní se a budou nás pokládat za bohy.“

Příchod bohů na břeh postrádal důstojnost. Tanin se Sturmem vyhlíželi majestátně, v oslnivém ozdobném ocelovém brnění — dar Portia a Alany ze Spojených elfích království. Hrudní pláty se ve slunečních paprscích třpytily, jejich přílby se blýskaly. Vystoupili ze člunu, zapadli skoro po kolena do písku a za pár minut v něm pevně uvízli.

Dougan v rudém sametovém obleku gnómům nařídil, aby ho vzali co nejblíže k břehu, aby si nezničil šaty. Ke svému úboru přidal klobouk se širokou střechou, ozdobený bílým peřím, jež se v mořském vánku třepotalo. Stál pyšně na přídi člunu se sekerou po boku, měřil si válečníky sevřené v bojovém šiku — byl na něho věru impozantní pohled. Gnómové splnili jeho příkaz do posledního písmene. Najeli člunem na písečný břeh tak prudce, že Dougan z něj vyletěl hlavou napřed a jen šťastnou náhodou se svou válečnou sekerou nerozťal.

Palin si často představoval svůj boj po boku obou bratrů a kombinoval ocel s kouzly. Cestou k pobřeží si vrýval těch pár formulí, které znal, pevně do paměti. Blížil se ke břehu; srdce mu zběsile bušilo. Ne strachem, přesvědčoval sám sebe, ale vzrušením. Byl takřka připravený na každou eventualitu… s výjimkou pomoci klejícímu, prskajícímu trpaslíkovi na nohy, snahy osvobodit bratry z písku a čelení armádě mlčících, napůl nahých mužů. „Proč nás nenapadnou?“ bručel Sturm, potáceje se ve vodě, aby udržel rovnováhu. „Mohli by nás rozsekat na cáry!“

„Možná mají zákon, který zakazuje, aby napadli idioty!“ štěkl Tanin podrážděně.

S Palinovou pomocí se Douganovi podařilo postavit se na nohy. Třepal pěstí a s kletbou poslal gnómy zpět na loď, nato se otočil, sebral všechnu důstojnost, jakou mohl, a kráčel hrdě přes písek k válečníkům. Tanin a Sturm ho pomalu následovali s dlaněmi na jílcích mečů. Za nimi se táhl ještě pomaleji Palin v promočeném bílém plášti, jehož lem ztěžkl nalepeným pískem.

Tiší válečníci se ani nehnuli, s bezvýraznými tvářemi sledovali příchod cizinců. Palin si všiml, že občas se některý z mužů podíval stísněně k blízké džungli. Zpozoroval, že to činí dost často, a upřel pozornost na stromy. Nastražil uši a za okamžik se přidružil k Taninovi.

„Něco je v džungli,“ upozornil ho tiše.

„O tom nepochybuji,“ zavrčel Tanin, „asi další padesátka bojovníků.“

„Nevím, ale je to něco, co muže znervózňuje. Možná i…“

„Ticho!“ rozkázal Tanin ostře. „Teď není čas na řeči. Drž se za mnou a za Sturmem, jak máš!“

„Ale…“

Tanin po něm zlostně bleskl okem, což mělo mladému muži připomenout, kdo velí. Palin se tedy s povzdechem držel v pozadí, ale zrak z džungle nespustil. Opět viděl, jak oči mužů sjely tím směrem.

„Sláva!“ vykřikl Dougan, a zamířil pískem k muži, který stál v popředí svých soukmenovců a vypadal na náčelníka. „My bozi!“ prohlásil trpaslík a ukázal na svou hruď. „Přicházím ze země Vycházejícího slunce, abych pozdravil obyvatele Gargathu.“

„Jste trpaslík,“ děl válečník nevlídně obecnou řečí. „Připlul jste z Ansalonu a jdete asi po Šedokamu.“

Dougan byl ohromený. „No… hm… jsme mírně zainteresováni… na Šedokamu. Mohl byste nám laskavě říct, kde bychom jej…“

„Nemůžete ho dostat,“ řekl válečník stále stejným tónem hlasu. Pozvedl oštěp. „Jsme tu, abychom vás zastavili.“

Muži za ním nerozhodně přikývli, zamávali nejistě zbraněmi a neochotně se přeřadili do jakési neurčité bojové formace. A Palin opět spatřil jejich nervózní, ustarané pohledy do džungle.

„No tak se do toho dáme!“ zuřivě zvolal Tanin se zřejmou snahou vymačkat ze sebe nějaké bojové nadšení. „Chcete-li nás zastavit, musíte nastavit zbraň.“

„Domnívám se, že chceme,“ zamumlal náčelník potěžkávaje svůj oštěp s jistou zmužilostí.

Tanin a Sturm byli poněkud zmatení, nicméně tasili meče a Dougan zvedl sekeru. Slova zpěvavé formule čekala na Palinových rtech, Magiova hůl se v jeho ruce chvěla dychtivostí. Leč Palin váhal. Ze všeho, co slyšel, bitvy by neměly vypadat takhle! Kde bylo vření krve, lítá nenávist, pevné rozhodnutí raději na místě zemřít než o píď ustoupit?

Válečníci se šourali vpřed, postrkovali vpravdě jeden druhého. Tanin s blýskajícím mečem se k nim blížil se Sturmem v zádech.

Vtom se z džungle ozval výkřik. Něco se tam hýbalo a šustilo, další křik plný bolesti. Malá postavička vyrazila z lesa a ze všech sil pádila přes písek.

„Počkejte!“ ječel Palin a utíkal, aby bratry zadržel. „Je to dítě!“

Válečníci se otočili po zvuku. „Hrome!“ utrousil náčelník a s hnusem odhodil oštěp a šíp na zem. Dítě – asi pětiletá holčička — doběhlo k bojovníkovi a objalo mu nohy. A další děcko, o něco starší, vyběhlo z lesa za ní.

„Myslím, že jsem ti řekl, abys ji držel u sebe!“ říkal náčelník chlapci, když k němu dorazil.

„Kousla mě,“ žaloval hošík a ukázal krvavé otisky na ruce.

„Přece tatínkovi neublížíte, že ne?“ ptalo se děvčátko Tanina a hledělo na něho tmavýma očima.

„N — ne,“ vykoktal zaraženě Tanin a potom sklonil meč. „My jen tak…“ pokrčil rameny a zrudl, „mluvíme. Víš, mezi muži.“

„Požehnaný vousy!“ vzkřikl trpaslík s úžasem.

Z lesa vyběhl houf dětí od batolat, která se sotva brodila pískem, po starší hochy a dívky kolem deseti, jedenácti roků. Vzduch byl plný jejich vzrušených hlasů.

„Mám dlouhou chvíli, můžeme jít domů?“

„Nech mě podržet kopí!“

„Ne, teď já. Tatínek mi slíbil…“

„Apu řekl ošklivé slovo!“

„Neřekl!“

„A řekl!“

„Tati, podívej. Ten malý tlustý muž s vlasy na obličeji. Zeje ošklivý?“

Válečníci hluboce zahanbeni pohlédli na cizince, porušili formaci a dohadovali se s dětmi.

„Podívej, Kvítku, tatínek se musí chvilku zdržet. Jdi zpátky, běž si hrát…“

„Apu, zaveď své bratry nazpět a ať neslyším jediné ošklivé slovo, nebo já…“

„Ne, má milá, tatínek zbraň potřebuje. Můžeš ji nést, až půjdeme domů.“

„Dost!“ zařval trpaslík. Douganův hlas prošlehl zmatkem, ztišil děti i bojovníky.

„Pohleďte!“ Tanin dal meč do pochvy a tvář měl rudou rozpaky.

„My s vámi nechceme bojovat, obzvlášť ne před vašimi dětmi…“

„Já vím,“ kvílel náčelník žalostně. „Pokaždé to dopadne stejně. Už jsme si pořádně nezabojovali aspoň dva roky! Zkoušel jste někdy,“ náčelník na Tanina vrhl bolestný pohled, „bojovat, když se vám pod nohama motá batole?“

Do hloubi duše z míry vyvedený Tanin zavrtěl hlavou.

„Zkazí to všechnu legraci,“ dodal jiný táta s jedním dítětem na zádech, zatímco druhé ho bouchalo štítem do holeně.

„Tak je nechtě doma u matek, kam patří,“ řekl Dougan rozzlobeně. Válečníkův výraz se zasmušil ještě víc. Při zmínce o matkách se několik dětí rozplakalo. Celá skupina se počínala odvracet od pobřeží. „Nemůžeme,“ pronesl bojovník. „Proč ne?“ žádal Dougan. „Protože jejich matky odešly…“

„Začalo to před dvěma roky,“ vyprávěl náčelník, kráčeje s Douganem a bratry do vesnice. „Lord Gargath vyslal posla a žádal deset panen jako daň, a hrozil, že jinak uvolní moc Šedokamu.“