Margaret Weis - Druhá generace

„Velký bratře, podívej se na to takhle,“ brumlal Sturm, „třeba rovnou padne mrtvý smíchem.“

„Jak teď můžeš žertovat?“ řval Tanin. „Nejsem si vůbec jistý, že odtud hned tak odejdu.“

„Tiše, bratři,“ řekl Palin uklidňujícím hlasem. „Jestli všechno, co jsme na této bláznivé výpravě ztratili, je brnění a meče, myslím, že jsme vyvázli dost šťastně. Souhlasím se Sturmem, Tanine! Vraťme se na loď, než se zas udělá vedro.“

„Tobě se to řekne!“ opáčil trpce Tanin. „Máš přece pořád svoji drahocennou hůl!“ Díval se k náčelníkově chatrči, kde se stařík šťastně pokrýval brněním, většinou vzhůru nohama. Pak vrhl temný pohled na kajícného Dougana. „Palin má asi pravdu,“ vrčel Tanin s očima na trpaslíkovi. „Měli bychom se počítat mezi šťastlivce. Trpaslíku, téhle bláznivé cesty už mám až po krk. Odcházíme, než ztratíme i to poslední, své životy!“

Tanin se obrátil a opět čelil kruhu ostří a teď i svému vlastnímu meči, který držel šťastně se šklebící válečník.

„Chcete se vsadit?“ Dougan si vesele nakrucoval knír.

„To se dalo čekat,“ poznamenal Palin.

„Ty vždycky víš všechno dopředu, když už je pozdě něco učinit!“ štěkl Tanin.

„Pozdě bylo, když naše oči spočinuly na tom trpaslíkovi,“ dodal Palin přidušeně.

Ti tři plus Dougan pochodovali lesní stezkou s oštěpy za zády a Gargathovým hradem, tyčícím se vpředu. Teď jej mohli jasně vidět. Byla to obrovská neforemná stavba ze třpytícího se šedého mramoru. Všichni tři sourozenci navštívili Věž Vysoké magie ve Žďárské cestě a magická aura, která ji obklopovala, v nich vyvolala hluboký dojem a úctu. Blížíce se k podivnému hradu, cítili něco podobného, jenže nyní se úcta prolínala s divokou touhou vybuchnout v hysterický smích.

Žádný z nich později hrad nemohl popsat, protože jeho vzhled se neustále měnil. Napřed to byla masivní pevnost se čtyřmi vysokými strážními věžemi ukončenými cimbuřím. V úžasu viděli, že věže se naduly a spirálovitě se stočily do půvabných minaretů. Nato se spojily, utvořily jednu gigantickou kopuli, která se opět rozdělila do čtyř čtvercových věží. Za zdí rašily vížky jako houby, okna bleskla otevíraným křídlem a zas se zavřela a padací most se stal obloukem šedých růží nad tichým šedým rybníkem.

„Moc Šedokamu,“ poznamenal Dougan.

„Moc Šedokamu,“ napodobil ho ironicky Tanin. Pohrozil trpaslíkovi pěstí. „Z poslouchání o tom hromském kusu skály se mi dělá špatně.“

„Myslím, že jsem přišel na to, o co tu jde!“ přerušil ho Palin.

„O co!“ ozval se popudlivě Sturm. „Zřejmě si nepřejí, abychom tam šli. A přesto by nás zabili, kdybychom se obrátili nazpět. Vezmou nám šaty…“ Ke ztrátě jejich výzbroje se přidala i ztráta šatstva; náčelník objevil, že brnění mu bez spodního oblečení odírá kůži. Oba bratry tedy svlékli a teď pochodovali k hradu oděni v bederních rouškách (stroze odmítli nabízené hradní pláty, vyrobené z kostí).

Palin s Douganem byli šťastnější. Mágovi zůstal jeho bílý šat, trpaslíkovi rudý kabát a kalhoty (bez klobouku). Palin choval podezření, že důvod náčelníkovy shovívavosti spočíval v informacích, které mu dodal Dougan a které se týkaly Magiovy hole. Oproti tomu, co trpaslík zamýšlel, skutečnost, že hůl patřívala Raistlinovi, roztáhla náčelníkovy oči hrůzou. Palin se domýšlel, že trpaslík se neustále snažil zlákat staříka ke hře (chtěje získat svůj milovaný klobouk), ale náčelník očividně s takovým předmětem ďábelských kouzel nechtěl mít nic společného. Od té chvíle se členové kmene drželi od Palina dál, a když si mysleli, že se nedívá, mávali někteří za jeho zády kuřecími nožkami.

Avšak ani to válečníkům nezabránilo, aby ho nenutili pochodovat s bratry a Douganem k hradu. „Představte si sebe na místě těch mužů,“ řekl Palin, takřka uvařený ve svém dlouhém plášti, který se neodvažoval svléknout ze strachu, že mu jej muži seberou. „Jste pod vlivem Šedokamu, který je zosobněním chaosu. Nenávidíte Šedokam víc než cokoliv jiného na světě, a přece dostanete rozkaz, abyste jej hlídali vlastním životem.

Kvůli Šedokamu ztratíte všechny ženy, které svým zachráncům budou jistě velice vděčné. Nechcete, aby vám ženy zachraňovali cizinci, ale dali byste všechno za to, aby se k vám zase vrátily. Musíte Šedokam hlídat, ale nejraději byste se ho zbavili. Sledujete mne?“

„Jakž takž,“ řekl opatrně Tanin. „Pokračuj.“

„Takže vezmete cizince,“ končil mág, „pošlete je do hradu nahé a neozbrojené. Víte, že musí prohrát, ale v srdce doufáte, že zvítězí.“

„Jakýmsi bláznivým, zvrhlým způsobem to dává smysl,“ připustil Sturm a pohlédl na Palina s neskrývaným obdivem. „Takže co uděláme?“

„Víš, Paline,“ pronesl Tanin s vážností, „já mohu bojovat s minotaury a drakoniány… raději bych bojoval s těmi stvůrami,“ dodal udýchaně, vedro a vlhko si na statném muži bralo svou daň, „ale tady jsem naprosto ztracen. Nemohu bojovat s chaosem. Vůbec nechápu, co se děje. Máme-li se z toho dostat, bude to záviset na tobě a tvých kouzlech, bratříčku.“

Palinovy oči se zaleskly slzami. Stálo to za to, pomyslel si. Celé toto šílené dobrodružství stálo za vědomí, že konečně získal u svých bratří úctu, obdiv a důvěru. To bylo něco, za co muž rád obětuje život, aby toho dosáhl.

Podíval se na trpaslíka, který ho pozoroval s vlčí lstivostí v černě zarostlé tváři. Neřekl nic nahlas, ale zformoval slova svými rty: „Chcete se vsadit?“

Blížil se již večer, když se začali přibližovat k vnějším hradbám Gargathu. Stejně jako hrad i zdi měnily svůj vzhled. Zdály se být postavené z cihel, ale když se podívali znovu, stál místo zdi živý plot a při jiném pohledu zase železné mříže.

Došli k jejich základům a bojovníci je opustili navzdory dalšímu Taninovu povzbuzujícímu projevu. Jeho řeč byla ale nepřesvědčivá. Skutečnost, že byl vlastně nahý, nepodpořila jeho nadšení. Nepřidalo jí ani to, že si Tanin byl celkem jist její zbytečností.

„Pojďte s námi! Ukažte tomu ďábelskému Gargathovi, že jste muži! Že se mu dokážete vzepřít a bojovat. Ukažte mu, že za ochranu svých domovů jste ochotni riskovat životy!“

Tak, jak si myslel, řeč neměla žádný účinek. V okamžiku, kdy na ně dopadl stín proměnlivých zdí, muži ustoupili. Hleděli na ně s hrůzou, kroutili hlavami, cosi mumlali a utekli pod ochranu džungle.

„Dejte nám alespoň své zbraně,“ přemlouval je Sturm.

Ani to nezabralo.

„Potřebují je, aby měli jistotu, že je nebudeme následovat a nevrátíme se na loď,“ podotkl Tanin.

„Aj, máte pravdu, chlapče,“ Dougan se díval mezi stromy. „Jsou tam a pozorují nás. A zůstanou tam, až…“ náhle zmlkl.

„Až co?“ dorážel ledově Palin. Stále měl před očima trpaslíkův úsměšek, slyšel nevyřčená slova a v horku džungle se zachvěl.

„Až si budou jistí, že nejdeme zpátky?“ zeptal se Sturm. „Ano?“

„Nu, chlapče, my se vrátíme,“ uklidňoval je Dougan, „jsem přece s vámi a jsme kamarádi…“ pohladil si vous.

„Co se dělí o všechno,“ dodali bratři hněvivě.

„Musíme co nejdřív najít nějaké zbraně,“ dodal Tanin. Rozhlížel se, všude kolem nich bujela hustá tropická flóra. Neznámé, různorodé stromy obtáčely šlahouny popínavých rostlin a krásně zbarvené květy rostly přesně na stopu od zdi, která teď byla houštinou růží. A tam se zastavily. „Ani džungle se k tomu místu nechce přiblížit,“ řekl tiše. Neslyšel ani zvířecí zvuky. „Paline, dej mi svůj nůž.“