Margaret Weis - Druhá generace

„Paline, posviť sem!“ žádal Sturm; díval se někam dopředu.

Mága nohy tak bolely, že si myslel, že už s nimi nikdy nepohne. Přinutil se učinit další krok a osvítil krystalem roh schodiště.

„Jsou tu dveře!“ zvolal Sturm triumfálně. „Došli jsme na vrchol!“

„Chtěl bych vědět, co se nachází za nimi!“ zasmušil se Tanin.

Neočekávaně je přerušilo chichotání. „Proč je neotevřete a nepodíváte se?!“ zvolal veselý hlas za dveřmi. „Nejsou zamčené!“

Bratři se po sobě podívali. Trpaslík stáhl obočí, Palin přestal litovat svých bolavých údů a soustředil se na kouzlo. Taninova tvář se napjala, svaly na čelistech vystoupily. Stiskl oštěp, protlačil se kolem Palina a trpaslíka a postavil se vedle Sturma.

Oba válečníci tiše přiložili ruce na dveře.

„Jedna. Dvě. Tři,“ odpočítával Sturm šeptem.

Při počtu tři se oba zapřeli celou vahou proti dveřím, rozrazili je, oštěpy připravené a vskočili dovnitř; Palin se zvednutými pažemi a kouzlem blesku na rtech běžel za nimi. Za sebou slyšel trpaslíkův hněvivý řev.

Uvítal je zvonivý smích.

„Už jste někdy viděly,“ ozval se rozjařený hlas, „takové hezké nohy?“

Bitevní horečka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Palin se kolem sebe díval skelným zrakem. Obklopovaly ho stovky žen. Slyšel, jak se Sturm sykavě nadechl, a matně zahlédl, jak Tanin ve zmatku sklonil oštěp. Odkudsi z podlahy pod nohama slyšel Douganovo klení; trpaslík zakopl o práh a vlétl do místnosti vleže. Palin se nemohl probrat z šoku a nevěnoval mu žádnou pozornost.

K Taninovi přistoupila neuvěřitelně krásná, tmavovlasá, tmavooká dívka, položila ruku na jeho oštěp a jemně ho odsunula stranou. Její oči obdivně přejížděly po mužově statném těle, které — mimo bederní roušku — bylo vystaveno na odiv.

„Ach, ach,“ ozvala se vášnivě, „vy jste věděl, že mám narozeniny?“

Ohromnou kamennou síní se rozlehl zvonkový smích.

„Vy! Nepřibližujte se,“ nařídil popuzeně Tanin, zvedl oštěp a zamířil jej na ženu.

„Ano, ovšem,“ zvedla ruce v napodobení gestu hrůzy, „když to opravdu chcete.“

Tanin s očima na černovlasé krásce ustoupil o krok k Palinovi.

„Bratříčku,“ zašeptal, krůpěje potu mu vyrazily nad horním rtem a stékaly z čela, „jsou tyto ženy očarované? Pod nějakým vlivem kouzel?“

„N — ne,“ vykoktal Palin, zkoumaje nejbližší tváře, „nevypadají na to. Necítím žádné kouzlo kromě moci Šedokamu. Je zde mnohem silnější, protože je blízko.“

„Chlapci,“ trpaslík se vyškrábal na nohy a vecpal se mezi ně, Jsme v děsné bryndě.“

„Ano?“ ozval se pochybovačně Tanin s oštěpem před sebou a všiml si, že Sturm zaujal stejný postoj. „Co o těch ženách víte? Vyjádřete se! Jako vězni nevypadají! Jsou to upíři? Co?“

„Je to daleko horší!“ zalykal se trpaslík, otřel si vousem tváře a oči mu divoce bloudily po rozesmátých ženách. „Uvažte! Jsme první, kdo vstoupil do hradu! Tyto ženy pravděpodobně dva roky neviděly muže!“

Obklopeni stovkami žen, jež s obdivem vztahovaly ruce, aby se jich dotkly a pohladily je, byli zmatení a zahanbení zachránci polapeni něhou. Ženy se usmívaly, popichovaly je a pak je vedly z prostorné vstupní síně do menší hradní místnosti, plné hedvábných závěsů a pohodlných hedvábných lehátek. Než si plně uvědomili, co se děje, hebké ruce je postrčily do polštářů a ženy jim nabídly víno, skvělá jídla a pochoutky všeho druhu… všech druhů.

„Jak milé, že jste vážili tak dlouhou cestu, abyste nás zachránili,“ předla dívka opřená o Sturma a přejela mu dlaní po rameni. Dlouhé zlaté vlasy jí padaly na holé paže. Její oděv, vyrobený z tenoučké průsvitné látky, nechával představám jen málo prostoru.

„To patří k našemu povolání,“ usmál se Sturm. „Chceme se stát Solamnijskými rytíři,“ dodal pyšně. „Možná právě pro tento hrdinský čin.“

„Opravdu? Povídej dál.“

Blondýnku rytíři nezajímali, ani co by se za nehet vešlo. Ani Sturma neposlouchala, uvědomil si Palin, a pozoroval bratra s rostoucím podrážděním. Mohutný válečník mlel poněkud nesouvisle o Přísaze a Instrukci a celou dobu hladil hedvábné zlaté vlasy a hleděl do modrých očí.

Palin se necítil dobře. Cítil žár v krvi, což ve společnosti tak půvabných, žádoucích žen nebylo nic neobvyklého. Avšak nijak po nich netoužil, podivně ho odpuzovaly. Byla to magie, co v něm hořelo. Chtěl se na ni soustředit, na ten pocit rostoucí moci. Odstrčil dívku s očima jako laň, jež ho chtěla krmit hrozny, a posunul se mezi polštáři ke Sturmovi. Velký muž zplna vychutnával něžnosti půvabné blondýnky.

„Sturme, co to děláš? Tohle může být nastražená past!“ řekl mu potichu.

„Pro jednou se uvolni, bratříčku,“ odvětil Sturm měkce, položil ruku dívce kolem ramen a přitáhl ji k sobě. „Pohleď, uklidním tvé starosti. Řekni sama,“ políbil děvče na růžové rty, „je tohle nastražená past nebo uskok?“

„Och, ano?“ chichotala se a přisunula se blíž. „Právě teď jste pod útokem.“

„Tak vidíš, Paline. Nedá se nic dělat. Jsme obklíčeni.“ Sturm políbil hebké hrdlo. „Bezpodmínečně se vzdávám,“ zašeptal.

„Tanine!“ Palin se obrátil na staršího bratra pro pomoc a s úlevou viděl vážného mladíka vstávat přes úsilí tmavovlásky, jež se ho pokoušela stáhnout k sobě. Trpaslík se také snažil vymanit.

„Běž pryč! Nech mě, ženská!“ zahromoval a plácl štíhlé děvče přes natažené ruce. Vymotal se z polštářů a otočil se s brunátným obličejem k ženám.

„Co je s lordem Gargathem? Kde je?“ žádal okamžitou odpověď. „Užívá ženy, aby nás svedly, aby nás pak mohl chytit?!“

„Lord Gargath? To sotva.“ Černovlasá krasavice, co tak obdivovala Tanina, se zasmála a s ní i ostatní. Pokrčila oblými rameny a pohlédla ke stropu. „Je tam někde…“ pronesla bez zájmu a pohladila Taninovu hruď. Velký muž jí ruku odstrčil a nervózně se rozhlížel pokojem.

„Tvá řeč dává poprvé smysl, trpaslíku. Měli bychom raději najít Gargatha dřív, než najde on nás. Jdeme.“

Tanin vykročil ve světle svící ke dveřím na konci provoněného pokoje. Tmavovláska ho chytila za paži.

„Uklidni se, válečníku,“ zašeptala. „Lorda Gargatha se není třeba obávat. Nikoho nebude obtěžovat.“ Prsty mu obdivně projela rusé, husté kadeře.

„Chci se o tom přesvědčit,“ opáčil mírněji Tanin. „Dobře, když musíš.“ Žena vzdychla a přitiskla se k Taninovi.

„Je to však promarněný čas — čas, který se dá strávit mnohem příjemněji. Ten vyschlý starý kouzelník je naším vězněm už dva roky.“

„On je vaším vězněm?“ Taninovi spadla brada.

„Ach, ovšem,“ blondýnka přestala laskat Sturmovo ucho a vzhlédla. „Byl to takový starý otrava. Pořád mluvil o pentagramech a chtěl vědět, která z nás je panna, a vyptával se na řadu jiných osobních věcí. Tak jsme ho zavřely do věže i s jeho pitomým kamenem.“

Políbila Sturmovo rameno.

„Tak kdo vás zde celou dobu držel jako rukojmí?“ ozval se Palin.

„My samy, samozřejmě,“ dala mu odpověď černovlasá kráska.

„Vy!“ Palin strnul. Položil si ruku na hořící čelo. Hlava se mu točila a bolela ho. Celá místnost se mu před očima míhala.

„Tohle je nádherný život!“ usmála se blondýnka, posadila se a jemně odstrkovala Sturma, jenž ji chtěl stáhnout dolů. „Šedokam nám dává všechno, oč požádáme. Žijeme v přepychu. Žádná práce, žádné vaření a zašívání.“