Margaret Weis - Druhá generace

„Co jste nám naznačoval tvrzením, že jedině vy máte na ten kámen právo?“ vyzvídal potichu Palin.

„To že jsem řekl?“ Trpaslík se na něho lstivě podíval. „To musel promluvit Šedokam…“

„Prosím, neodcházejte!“ naříkaly ženy.

„Ať si jdou. Brzo přijdou zpět,“ předvídala tmavovláska.

„Až se vrátíte, třeba nám ukážete další triky,“ volalo za nimi zdvořile plavovlasé děvče.

Dougan měl pravdu. Vchod vedl k úzkému schodišti, vytesanému do kamenných stěn hradu. Byla tu tma jako v pytli, jediné osvětlení poskytovala Magiova hůl. Po vyčerpávajícím výstupu došli k velkým dřevěným dveřím.

„Pohleďte na tohle!“ Sturm vytřeštil oči.

„U všech bohů, co je to?“ mručel Tanin.

Před dveřmi byl položený fantastický mechanismus, ve stínu sotva viditelný. Byl vyrobený ze železa, měl všechny možné druhy železných pák, tažných lan a kladek, sahajících od země až ke stropu.

„Přisuň světlo blíž, Paline,“ Tanin se naklonil. „Ve středu něco je, obklopuje to několik… zrcadel.“

Palin obezřetně přiblížil světlo ke stroji a místnost se náhle rozzářila jako od sta sluncí. Tanin zaječel a přitiskl si ruce na oči. „Nevidím vůbec nic!“ vykřikl a klopýtal ke zdi. „Dej hůl pryč! Dej ji stranou!“

„Jsou to sluneční hodiny!“ hlásil udivený Palin, stáhl hůl a hleděl na složitý výtvor.

„Ach,“ pronesl Dougan vševědoucně, „gnómský časový zámek!“

„Časový zámek?“

„Tak, hochu. Čekáte, až ručička vrhne stín slunce v určenou dobu, a zámek se otevře.“

Palin byl s logikou nadobro v koncích. „Ale podle úhlu nastavených zrcadel se stín nemůže nikdy objevit! Vždycky bude poledne!“

Tanin si třel oslněné oči. „Nehledě k faktu,“ řekl posměšně, „že je tu černočerná tma. Nejsou tu okna! Jak tedy na něj má dopadat slunce!“

„Malá chyba v plánech,“ ironicky poznamenal Sturm. „Jsem si jist, že komise na tom pracuje.“

„Jak ale dveře otevřeme?“ Tanin se sklesle opíral o zeď.

„Škoda, že tu není Tas,“ uchechtl se Palin.

„Tas?“ zahučel Dougan a otočil se. „Míníte Tase Bosonožku? Toho šotka?“

„Ano, znáte ho?“

„Ne,“ bručel trpaslík, „ale můj přítel ho zná, ten bláznivý trpaslík, co bydlí nedaleko mé… Nedaleko od místa, kde pracuji; ve dne v noci něco vyřezává ze dřeva a bručí cosi o tvrdohlavém šotkovi.“

„To zní jako příběh, který nám vyprávěl otec o Flintoví,“ řekl zaujatě Palin.

„Nestarejte se! A přestaňte mluvit o šotkovi!“ odsekl rozzlobeně Dougan. „Jak to vypadá, máme i tak dost potíží. Brrr.“ Otřepal se. „Naskočila mi husí kůže…“

Někde na dně Palinovy mysli bliklo světélko pochopení a z temnot se začínala jevit pravda. Avšak myšlenky měl v takovém zmatku, že je nemohl roztřídit ani rozhodnout, jestli má cítit úlevu či obavy.

„Možná bychom mohli zrcadla rozbít,“ navrhl Tanin. Osleple mrkal a snažil se vidět mořem jasných modrých skvrn, které mu vířily před očima.

„To bych nedělal,“ varoval ho Dougan. „Mohlo by to vybuchnout.“

„Myslíte, že skrývá nějakou nástrahu?“ Sturm nervózně ustoupil.

„Ne,“ štěkl Dougan. „Mám na mysli fakt, že to vyrobili gnómové, proto to asi nevybuchne.“

„Kdyby to vybuchlo,“ Tanin se přemýšlivě poškrábal na bradě, „vyrazilo by to pravděpodobně díru do dveří.“

„A do nás taky,“ podotkl Palin.

„Jenom do tebe, bratříčku,“ hlesl Sturm. „Počkali bychom dole na schodech.“

„Paline, budeme to muset zkusit,“ rozhodl Tanin. „Nevíme, kdy nás moc Šedoklenotu opět zasáhne. Asi to nebude velká exploze. Ta věc přece není tak velká,“ dodal na uklidnění.

„Ne, není velká, zabírá jenom celá vrata! Och, tak dobře,“ zabručel.

„Ustupte.“

Varování bylo zbytečné. Dougan už dusal ze schodů se Sturmem v patách. Tanin obešel roh, kde se zastavil, aby na Palina viděl.

Palin opatrně postupoval bokem k přístroji a zvedl křišťál nad nejbližší zrcadlo, odvrátil obličej a stiskl pevně víčka.

Vtom se z druhé strany dveří ozval hlas.

„Věřím, že bude úplně stačit, když zmáčknete kliku.“

Palin nechal hůl trčet ve vzduchu. „Kdo to řekl?“ křikl a ustoupil.

„Já,“ zvolal opět pokorný hlas. „Stiskněte jenom kliku.“

„Chcete naznačit, že dveře nejsou zamčené?“ žasl Palin.

„Nikdo není dokonalý,“ bránil se hlas.

Palin odstranil několik součástek a odvázal pár provazů gnómského časového zámku, který nic nezamykal, opatrně vztáhl ruku a zmáčkl kliku. Ozvalo se cvaknutí a dveře se s vrzáním pantů otevřely.

Palin měl potíže překročit práh, neboť jeho plášť se zachytil na ozubených kolech. Vyprostil jej, vstoupil do místnosti, a když se rozhlédl, strnul.

Byl v komnatě ve tvaru kuželu. Na obvodu byla kruhová a vysoko u stropu se sbíhala do špice. Kolem středu byly rozestavěné v pravidelných vzdálenostech olejové lampy, jejichž blikavé plameny ji ozařovaly jako ve dne. Tanin se chystal projít kolem bratra, ale Palin ho zadržel.

„Počkej!“ varoval ho Palin. „Pohleď! Na podlaze!“

„Co je to? Nějaký kruh, kresby…“

„Je to pentagram, magický symbol,“ vysvětloval tiše Palin. „Nevstupuj do kruhu lamp!“

„Na co tam je?“ Sturm nakukoval přes Taninova široká ramena a za zády mu vyskakoval stejně zvědavý trpaslík.

„Myslím… Ano!“ Palin zíral k samému vrcholku špičatého stropu. „Drží Šedokam. Podívej!“ Vztáhl ruku.

Zaklonili hlavy, zírajíce vzhůru, mimo trpaslíka, jenž burácel kletby, protože nic neviděl. Nakonec se svezl na kolena, prostrčil hlavu mezi Taninovýma a Sturmovýma nohama a hleděl vzhůru; vousy se mu rozložily po vyleštěné kamenné podlaze.

„Aj, chlapci,“ vzdychl toužebně. „To je on, Šedokam z Gargathu.“

Šedě zbarvený kámen se vznášel ve vzduchu přímo pod špicí stropu.

Jeho velikost či tvar nebylo možné určit, neboť se jim před očima měnil; napřed byl kulatý, velikosti mužské pěsti; pak se stal kostkou, drobnou jako korálek náhrdelníku; nato se zaoblil… Když do komnaty vstoupili, byl tmavý, ani neodrážel spodní záři lamp. Nyní však vysílal vlastní šedé paprsky měkkého světla.

Palin v sobě cítil magické chvění. Slova formulí neuvěřitelně mocných kouzel mu zaplavila mysl. Ve srovnání s ním byl strýc jen ubohý diletant. Ovládne svět, nebesa, Propast –

„Klid, bratříčku,“ dolehlo k němu vzdáleně.

„Drž mne, Tanine!“ vzlykl Palin a uchopil bratrovu ruku. „Pomoz mi v mém boji!“

„To nepomůže,“ ozval se znovu hlas, který slyšeli skrz dveře, tentokrát zněl smutně a rezignovaně. „S tím nelze bojovat. Nakonec vás pohltí jako mne.“

Palin násilím odtrhl zrak od šedého světla, jež ho začínalo svojí září oslňovat, a rozhlédl se kruhovou komnatou. Na druhé straně stála židle s vysokým opěradlem, před níž visel ohromný goblén. Opěradlo zdobily vyřezávané runy a magické znaky, které měly zřejmě chránit mága, jenž do ní usedl, před jakýmikoli bytostmi, které si zavolal, aby plnily jeho rozkazy. Zdálo se, že hlas vychází ze židle, ale Palin neviděl, že by v ní někdo seděl.

„Paladine, slituj se,“ vykřikl náhle mladý mág hrůzou.

„Příliš pozdě! Příliš pozdě!“ skřípal hlas. „Ano, já jsem lord Gargath. Ubohý lord Gargath! Vítejte v mém domě.“