Margaret Weis - Druhá generace

„Jistěže ne!“ Trpaslík byl šokován. „Je to věc cti! Chápeš…“

„No určitě,“ zavrčel Palin trpce.

„Podívej se, hochu,“ řekl Dougan a opravil Palinovo držení. „Není to tak obtížné. Uchop kladivo takhle… tak… Teď je pevně drž a začni se rychle otáčet na místě kolem své osy. Tvoje setrvačnost ti pomůže kladivo zvednout, a když se roztočíš, jenom jím vrhni, takhle. Příroda udělá ostatní.“

„Příroda?“ nechápavě se otázal mladý mág.

„Ano,“ Dougan si uhlazoval vousy. „Gnómové mi to vysvětlili — říká se tomu odstředivá síla nebo tak nějak.“

„Gnómové! Ach bože!“ zaúpěl Palin.

Zhluboka nabral dech a nadzvedl kladivo. Sten bolesti mu unikl z úst, čelo se perlilo potem námahy a slyšel, jak se pár žen pobaveně chichotá. Byl si jistý, že v něm něco prasklo, zaťal zuby a s kladivem v rukou se začal otáčet. Docela ho polekalo, když si uvědomil, že Dougan měl pravdu. Setrvačná síla jeho otáček kladivo nadlehčovala. Byl schopen je zvedat výš a výš, ale násada mu ve zpocených rukou začínala prokluzovat…

„Ztrácí je! Všichni k zemi!“ vykřikl Tanin a padl na obličej. Oštěpy rachotily, jak ženy rychle poslechly. Dokonce i černý drak se s kňučením tiskl k podlaze a pokoušel si přehodit křídla přes hlavu. Viděl, jak se Palin ve středu komnaty točí rychle a zcela bez kontroly. Kladivo opět začínalo rudě žhnout. Jenom trpaslík zůstal stát a tvář mu půlil široký úsměv.

„Už… je… nemohu… udržet!“ volal Palin a s nádechem nechal kladivo letět.

V hrozných bolestech a vyčerpání padl na kolena, ani se nezajímal, co se děje. Avšak všichni v komnatě, přilepení k podlaze, zvrátili hlavy, aby viděli, kam dopadlo. Svištělo kolem dokola, letělo nad hlavami žen, bzučelo nad Taninem a Sturmem, prohvízdlo nad schouleným drakem. Létalo kolem a kolem, a jak letělo, začínalo stoupat. Dougan je s rukama složenýma přes vystouplé břicho klidně pozoroval.

Záříc žhavou červení kroužilo čím dál výš, a jak stoupalo, světlo Šedokamu začalo strachem vynechávat. Kladivo mířilo přímo k němu!

„Ano, má krásko,“ mumlal Dougan, pozoruje spokojeně svůj nástroj. „Ty jsi jej vyrobila. Teď jej přines domů.“

Šedokam se zoufale rozhodl své světlo ztemnit. Snad si uvědomil, že jeho vlastní moc kladivo přitahuje. Příliš pozdě! Kladivo letělo ke klenotu, který pomáhalo stvořit, jako dívka letící do milencovy náruče. Následoval tříštivý zvuk a oslepující šleh rudého a šedého světla tak intenzivního, že i Dougan si musel zaclonit oči, a pro to oslnivé záření nikdo nic neviděl.

Zdálo se, jako by spolu zápasily dvě energie, rudé světlo a šedé, a pak šedé počalo tmavnout. Palin hleděl vzhůru, z oslněných očí mu stékaly proudy slz a měl dojem, že viděl záblesk šedého jiskřivého klenotu padat vzduchem a přistát v Douganově dlani. Nebyl si však jistý, protože v tom okamžiku padalo od stropu i rudě žhavé kladivo a vířivě letělo přímo na ně!

Palin si sepjal ruce nad hlavou; krčil se k zemi se živoucí jasnou vidinou své rozbité lebky a mozku stříkajícího na všechno kolem.

Uslyšel zvonivý třesk.

Bázlivě zvedl hlavu a viděl vítězně rudé, žhnoucí kladivo ležet na podlaze u Douganových nohou.

Třesoucí se Palin se pomalu zvedal stejně jako ostatní přítomní v komnatě. Byl naprosto vyčerpaný a rozbolavělý, Tanin ho musel podpírat, jinak by se zhroutil. Bratrovy paže ho objímaly a Palin se na něj usmál. „Moje kouzelná moc se mi vrátila!“ zasípěl. „Je nazpět!“

„Já jsem také nazpět,“ pronesl hlas. Palin otočil hlavu. Drak zmizel. Na jeho místě se na zemi s rukama nad hlavou choulil černě oděný hubený čaroděj ve středním věku. Posadil se a otočil krkem, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Já jsem nazpět!“ křičel radostně a poklepával si rukama na hlavu, krk, ramena, tělo. „Žádné králičí uši! Žádná dračí kyselina! Žádné minotauří svaly! Jsem zase sám sebou!“ a rozplakal se.

„Ovšem vy, trpaslíku, jste prohrál sázku!“ prohlásila mluvčí žen rezolutně a povstala. „Kladivo spadlo!“

„Ano!“ volaly ženy. „Prohrál jste sázku! Muži patří nám!“

„Dougane…“ zavrčel výhružně Tanin.

Ženy, s očima planoucíma ohněm lásky, a ne ohněm boje, je obstoupily.

Dougan zvedl kladivo nad hlavu. Tvář měl přísnou, černé oči svítily stejně rudě jako zářící kladivo. Hlas, jenž promluvil, nebyl hlasem trpaslíka ve výstředním obleku; hlas byl tak starý jako hory, které vytvořil, tak hluboký jako oceány, jež naplnil.

„Ženy!“ oslovil je bůh káravým tónem. „Poslouchejte mne pozorně! Moc, kterou vás Šedokam obloudil, je zlomená. Vzpomeňte si na své děti, na své muže. Vzpomeňte si na otce a bratry! Vzpomeňte si na své domovy a ty, jež vás milují a potřebují!“

Ženy se kolem sebe začaly omámeně rozhlížet; některé složily hlavy do dlaní, jiné zmateně naříkaly.

„Kde to jsme?“

„Proč jsme oblečené v tomhle…“ zíraly užasle na tygří kůži.

„Jak se opovažujete?“ Blondýnka uhodila Sturma přes tvář. Pouze černovlasá krasavice se tvářila smutně. Zavrtěla hlavou a vzdychla. „Stýská se mi po rodině a vzpomínám si, že jsem zamilovaná a mám před svatbou. Ale začne to zase, ty věčné války. Boje, krev, umírám…“

Obrátila se k bohovi, ale našla jen výstředně oblečeného trpaslíka s chápavým úsměvem.

„Děvče, přemýšlej chvilku,“ Dougan ji něžně popleskal po paži. „Četla jsi knihy, vzpomínáš? A ostatní též,“ ukázal na ně. „Jsi vzdělaná a máš vědomosti, které ti nikdo nemůže vzít. Užívej je moudře a nesmyslné války můžeš zastavit. Ty a tvé družky můžete s pomocí mužů stvořit z tohoto ostrova ráj.“

„Nevím, kdo jste,“ dívka hleděla na trpaslíka s obdivem, „ale jste moudrý. Uděláme, co jste řekl. A v našich srdcích a modlitbách na vás budeme vzpomínat s úctou.“ (Atak se ostrované modlí k trpasličímu bohu. Jak dalece je známo, jsou jedinými lidmi, kteří vzývají opět Reorxe, Kováře světa.)

Dívka se sklonila a políbila Dougana na tvář. Zarděl se jako jeho válečné kladivo.

„Tak a teď zmizte!“ řekl drsně.

Objímajíce se kolem pasu, ženy se smály, běžely dolů a bratři brzo slyšeli jejich radostné hlasy za hradní zdí.

„A vy,“ Dougan oslovil černě oděného kouzelníka.

„Nelajte mi!“ prosil pokorně Gargath. „Dostal jsem za vyučenou. Vážně. Co budu živ, nechci mít s klenoty nic společného. To mi můžete věřit!“ vzhlédl k prázdnému stropu a otřásl se.

„A my vás povoláme před konkláve,“ řekl přísně Palin a zvedl Magiovu hůl. „Přestanete-li být ovšem odpadlíkem.“

„Ani se nemohu dočkat příští schůze!“ zvolal Gargath dychtivě. „Mohu něco přinést? Nějaký zákusek? Umím skvělé ďábelské řezy…“

Dougan se s bratry vrátil na loď bez dalších nesnází. Válečníci byli tak šťastní, že se jim ženy vrátily a rodiny se opět spojily, že jim dali zpět i brnění a meče. (Náčelník se rozhodl, že v brnění mu stejně bylo moc horko, a myslel si, že meč ve srovnání s oštěpem je primitivní zbraní.)

Gnómové opravili poškozenou loď. Vpravdě objevili, že s jedním koncem rozbitým se dá ovládat nesrovnatelně snadněji, a nesmírně je vzrušilo radostné pomyšlení, že se vrátí domů a rozmlátí přídě (nebo zádě?) celé gnómské flotily.