Margaret Weis - Druhá generace

„Ale já z nich nechci sedřít kůži!“ kvílel. „Samozřejmě ano, nevadilo by mi dostat svůj ostrov zpět tak, jak býval. A deset panen, které by se chovaly jako panny a nestaly se z nich básnířky.“

Palin poplašeně hleděl na draka, na jeho horečnaté planoucí oči. Kyselina tryskala z rozeklaného jazyku, vypalujíc do lesklé podlahy kouřící díry; drápy se zaleskly. Roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu.

„Tanine! Sturme!“ vykřikl Palin, uchopil nejbližšího bratra a cloumal jím. Byl to Tanin. Mohutný muž sice obrátil oči k bratrovi, ale v jejich hloubce zela tupá prázdnota.

„Pomoz mi, čaroději!“ syčel Tanin. „Pomoz mi zabít trpaslíka! Povedu armády…“

„Dougane!“ Palin se rozběhl k trpaslíkovi. „Udělejte něco!“ křičel zběsile a mával rukama k drakovi.

„Dělám, chlapče, dělám,“ utrousil Dougan klidně, soustředěný na Šedokam.

Mladý mág postřehl, že drakovy oči ho hladově pozorují. Křídla sebou trhla.

Musím seslat kouzlo spánku, rozhodl se zoufale, zalovil mezi váčky pro ten s pískem. Ale jak vztáhl ruku, udeřilo ho náhlé poznání. Prsty mu ochably, písek se z nich řinul dolů na podlahu.

Jeho moc zmizela!

„Ne, prosím! Ne!“ úpěl, hledě na Šedokam, jenž vypadal, jako by se třpytil chaotickou zlovůlí.

Dřevěné dveře se rozletěly, až narazily do zdi.

„Přicházíme na tvůj rozkaz, Šedokame!“ zvolal hlas.

Hlas patřil černovlasé krasavici; za ní byla blondýnka a celý dav starých i mladých žen. Průsvitně svůdné oděvy zmizely stejně jako úsměvy. Byly oděné do tygřích kůží, ve vlasech pera a v rukou svíraly oštěpy s kamennými hroty.

Náhle zazněl Taninův hlas jako volání trubky: „Mé šiky! Ke mně!“ Zvedl ruku a vydal válečný ryk; ženy odpověděly divým křikem.

„Přineste víno!“ ječel Sturm a dal se do tance. „Nechť začne veselíce!“

Oči plavé dívky hořely vášní, upřeně ho pozorovala. Naneštěstí vášeň byla jiného druhu. Zvedla kopí, oči se stočily k vůdci, Taninovi, pro příkaz k útoku.

„Slibuješ?“ syčel drak dychtivě a rozeklaný jazyk mu švihal dovnitř a ven z uslintané tlamy. „Už nikdy tupý trpaslík? To ostatní mi tolik nevadí, ale už nikdy nechci být proměněn v tupého trpaslíka.“

„Všichni se nadobro zbláznili!“ Palin se svezl ke zdi. Cítil, že ho opouštějí síla i rozum jako písek, jenž mu vypadl z bezvládných prstů. Ztráta kouzelné moci a převládající chaos kolem mu zatemnily mysl. Zíral na Magiovu hůl a neviděl nic víc než tyčku s lesklým kamenem. Slyšel bratry. Jeden řadil šiky k bitvě, druhý volal na pištce, aby změnil píseň. Slyšel, jak drakova rozměrná křídla zašustila, a hluboký nádech, jenž uvolní proud kyseliny. Palin zavřel oči, odhodil neužitečnou hůl a otočil obličej ke zdi.

„Stát!“ zahřměl hlas. „Stát! To je rozkaz!“

Chaos se divoce točil ještě okamžik, pak zvolnil a utichal, až v místnosti, jež před krátkým časem vřela hlukem a pohybem, zavládl klid. Palin zvedl hlavu a ustrašeně se ohlédl. Dougan stál v pentagramu uprostřed komnaty, vousy naježené hněvem. Zvedl paži a zvolal: Reorx Drach Kalazar!“ – a v ruce se mu objevilo mohutné válečné kladivo. Obrovské kladivo sálalo lítým rudým žárem, odrážejícím se v Douganových bystrých tmavých očích.

„Ano!“ volal trpaslík se zrakem na Šedokamu. „Znám tvou moc. Nikdo ji nezná lépe! Vždyť jsem tě stvořil! Můžeš ten chaos tady držet navěky a víš, že tě nemohu zastavit! Ale ty sám jsi navždycky v pasti! Nikdy nebudeš volný!“

Zář Šedokamu blikala, jako by vážil Douganova slova. Nato začal pulzovat jasněji než kdy dřív a Palinovi se srdce sevřelo zoufalstvím.

„Počkej!“ rozkázal Dougan, zvedl ruku, druhou uchopil rukojeť hořícího rudého válečného kladiva. „Navrhuji, abychom všechno přenechali náhodě. Nabízím ti… sázku!“

Šedokam pohasl, pulzoval volněji, přemýšlivěji.

„Sázku?“ šeptaly ženy a mířily oštěpy.

„Sázku,“ sykl potěšené drak a usadil se na podlaze.

„Sázku!“ Palin si otřel rukávem zpocené čelo. „Můj bože, všechny ty potíže začaly právě sázkou!“

„My souhlasíme,“ prohlásila černovláska, pokročila vpřed a s každým krokem ratiště oštěpu udeřilo do podlahy. „Nuže, o co se chcete vsadit?“

Dougan si hladil vousy. „O tyto mladé muže,“ řekl konečně a ukázal na Tanina, Palina a Sturma, „pro vás. Svobodu pro Šedokam.“

„Cože!?“ oba se náhle probudili do přítomnosti a rozhlíželi se, jako kdyby komnatu nikdy předtím nespatřili.

„To nám nemůžeš udělat, trpaslíku!“ zařval Tanin, vrhl se vpřed, leč jasně planoucí klenot dal dvěma vysokým ženám dost síly, aby ho chytily a zápasícímu muži svázaly ruce za zády. Další dvě se postaraly o Sturma. S Palinem se nikdo neobtěžoval.

„Jestli prohraji,“ pokračoval nevzrušeně Dougan, „ti mladí muži zde zůstanou s vámi, budou vašimi otroky. Zlomím kouzlo, které vězní Šedokam, bude opět volný a může se zase prohánět po světě. Jestli sázku vyhraji, Šedokam je můj a muži budou propuštěni.“

„Souhlasíme s podmínkami,“ pronesla s pohledem na Šedokam černovlasá krasavice. „A teď, o co se v sázce jedná?“

Zdálo se, že Dougan hluboce přemýšlí; vousy si točil bez ustání kolem prstu. Jeho zrak se ustálil na Palinovi a Dougan se ušklíbl. „Že tento mladík,“ ukázal na Palina, „vyhodí mé kladivo do vzduchu, a to tam zůstane viset — nikdy nespadne na zem.“

Všichni mlčky hleděli na trpaslíka. Co zamýšlel?

„Dougane! Ne!“ vykřikl zoufale mladý mág a odpoutal se od stěny. Jedna z žen ho strčila nazpět.

„Tenhle mladík?“ došlo černovlasé dívce, „vždyť on je kouzelník!“

„Jenom mladý a nezkušený,“ dodal Dougan kvapně. „Ale teď své umění nepoužije; že ne, Paline?“ zeptal se, a když se ženy nedívaly, potají na něho mrkl.

„Dougane!“ Palin se ženě vykroutil a vydal se přes pokoj; kolena se mu podlamovala, že mohl sotva jít. „Nemohu! Moje magie…“

„Nikdy neříkej nemohu, hochu,“ pravil Dougan přísně. „To tě strýc nenaučil?“ Opět na Palina zamrkal.

Zdálo se, že mluvčí žen si uvědomila Palinovo vyčerpání a ochablost, rozhlédla se po svých družkách a potěšené se zasmála.

„Sázku přijímáme,“ řekla sebevědomě.

„Dougane!“ Palin zoufale chytil trpaslíka, který k němu vzhlížel s prohnaným úsměvem. „Dougane! Nemohu užít kouzla. Žádná nemám! Šedokam je ze mne vysál!“ šeptal naléhavě trpaslíkovi do ucha.

Douganův obličej pohasl. „Neříkej, hochu, to je škoda,“ bručel, ohlédl se po ženách a podrbal se na vousaté bradě. Smutně potřásl hlavou. „Vskutku škoda. Víš to jistě?“

„Ovšem že vím.“

„Nu, dělej, co umíš, hochu!“ Plácl Palina po paži. „Tady je máš!“ Strčil násadu válečného kladiva mladíkovi do rukou. To pocítilo neznámý dotek, jeho rudá zář vybledla, až dostalo ošklivou, ocelově šedou barvu.

Palin vyděšeně obrátil oči k bratrům. Tanin ho vážně pozoroval s chmurným výrazem. Sturm odvrátil hlavu, široká ramena pozvedl těžký vzdech.

Palin se olízl, polkl a sevřel násadu kladiva oběma rukama; vůbec nevěděl, jak se s ním má zacházet. Snažil se je zvednout. Ze rtů mu unikl sten. I oba bratři zasténali.

„U Paladina!“ Palin lapal po dechu. „Já s tou věcí mohu sotva pohnout, Dougane! Jak ji mám vyhodit?“ Sklonil se a zblízka pohlédl trpaslíkovi do očí. „Vy jste bůh… nepředpokládám…“