Margaret Weis - Druhá generace

Usazen na měkkých polštářích židle učinil ladné, ač zoufalé gesto tlapkou ježek!

„Můžete přistoupit blíž,“ Gargath si třesoucí se tlapkou uhladil rozcuchané vousky. „Jen se vyhněte kruhu, jak radil mladý mág.“

Drželi se obezřetně z okruhu blikajících olejových lamp a kráčeli opatrně podél stěny. Nad nimi měkce zářil Šedokam a jeho světlo zvolna sílilo.

„Lorde Gargathe,“ koktal váhavě Palin a pokročil k ježkově židli. Vtom poplašeně vyjekl, klopýtl nazad a vrazil do Tanina.

„Sturme, k mému boku!“ zvolal Tanin, postrčil Palina za sebe a zvedl oštěp.

Židle úplně zmizela pod tělem obrovitého černého draka! Netvor z nich nespustil rudé, líté oči, rozevřel křídla ode zdi ke zdi a ocas uhodil na podlahu, až zaduněla. Avšak když promluvil, jeho hlas zněl stejně smutně jako ježkův.

„Jste vyděšení,“ řekl drak lítostivě. „Dík za takovou poklonu, ale nemusíte se bát. V době, kdy bych vás mohl napadnout, budu asi myší nebo švábem.“

„Ach, nyní vidíte, jak to je,“ pokračoval lord Gargath v podobě krásné mladé dívky, která vložila hlavu do rukou a usedavě plakala. „Bez ustání se měním, neustále v pohybu. Nikdy nevím,“ vrčel lítý minotaurus, zuřivě frkaje, „čím budu.“

„To vám udělal Šedokam?“

„Sss, ano, sss,“ syčel had a v agónii obtáčel do klíček sám sebe. „Sss, kdyssi jssem byl čarodějem jako vy, mladíku. Tenhle ostrov mi náležel i s jeho obyvateli,“ pokračoval vyšňořený mladý muž, držící elegantně stopku poháru. „Máte chuť? Je to výtažek z tropického ovoce. Není špatný, to vás mohu ujistit. Kde jsem to byl?“

„U Šedokamu,“ odvážil se Palin. Bratři němě zírali

„Ach, ano,“ kvákala nešťastně žába. „Můj pra– pra– pra– no víte, co myslím — praděd tu věc před několika staletími pronásledoval s nadějí, že se jí zmocní. Na čas se mu to podařilo. Jenže když zestárl, jeho moc slábla a Šedokam unikl. Nevím, kudy se toulal, ale všude šířil chaos. Vždycky jsem věděl, že… jednoho dne… bude na dosah. A byl jsem na něj připravený.“ Králík, panáčkující na zadních nohách, s pevným pohledem zaťal rezolutně tlapku.

„Dlouhé roky studia,“ pravil tupý trpaslík a zvedl svraštělou ruku. „Dva roky. Dva roky, myslím.“ Zamračil se. „Dělám na podlahu pěknou kresbu. Čekám. Dva roky. Ne víc než dva. Velký kámen přijde. Já chytit…

A já jsem jej uvěznil!“ skučel starý, vyschlý muž a skřípavě se rozchechtal. „Nemohl uniknout! Konečně jsem měl všechna kouzla světa na dosah! A tak to bylo, tak to bylo,“ pištěl rudooký potkan a hryzal se do ocasu. „Mohl jsem mít všechno, co jsem chtěl. Chtěl jsem deset panen. Víte, cítil jsem se opuštěný,“ řekl pavouk, stáčeje pod sebe nohy v obraně. „Jste-li zlým čarodějem, nemáte možnost seznámit se s pěknými dívkami.“

„A Šedokam ženy ovládl,“ vložil se do toho Palin, jemuž se zase vracela závrať z rychlých proměn kouzelníka. „A použil je proti vám!“

„Ano,“ řehtal kůň a neklidně přecházel před židlí sem a tam. „Vzdělal je a dal jim tento palác. Můj hrad! Dává jim všechno! Nikdy nemusejí pracovat. Pokrmy se objeví, když mají hlad. Víno, všechno, nač si vzpomenou… Nedělají nic, jenom se celé dny povalují, čtou elfí poezii a vedou filozofické rozpravy. Bože, jak já nenávidím elfí poezii!“ sténal holohlavý muž středního věku. „Snažil jsem se jim domluvit, aby se svými životy něco udělaly! A co učinily? Zavřely mne tady! S tímhle!“ Neutěšeně mávl ke kamenu.

„Ženy začínají být neklidné,“ Palinovi se srovnaly myšlenky.

„Nikdo nesnese věčně číst elfí básně,“ poznamenal zadumaně mrož, mávaje ploutví. „Chtějí změnu…“

„Chtějí muže, ale ne své manžely. Ne, to by se Šedokamu vůbec nehodilo. Potřebuje, aby válečníci hlídali venku, zatímco ženy hlídají uvnitř hradu. Takže, aby ženy byly šťastné, přivedl…“

„Nás!“ Tanin zuřivě pokročil k trpaslíkovi.

„Neukvapujte se,“ Dougan se lišácky usmál a úkosem pohlédl na Palina. „Jsi velmi chytrý, hochu. Jsi po svém strýci, to teda jsi. Když jsi tak chytrý, pověz, před kým se klenot tak pečlivě ukrýval? Čeho se mohl bát?“

„Jediné osoby, která ho hledala tisíce a tisíce let,“ odvětil měkce Palin. Všechno do sebe zapadalo, vše bylo naprosto jasné. „Toho, kdo jej stvořil a prohrál. Celá staletí se před vámi ukrýval, zůstával na jednom místě. Když jste se dostal blízko, znovu zmizel. Ale teď jej uvěznil čaroděj a kámen nemohl uniknout. Rozestavěl si tedy kolem sebe stráže. Vy jste dobře věděl, že ženy jsou nešťastné. Věděl jste, že Šedokam jim musí dát, co chtějí…“

„Hezké muže. Nikoho jiného by do hradu nepustily,“ Dougan si nakroutil knír. „A splnili jsme požadavek do puntíku,“ nafoukl se pyšně.

„Kdo to je?“ Sturm hleděl z Palina na trpaslíka, zmatek ve tváři. „Soudím, že ne Dougan Kladivo…“

„Já vím! Já to vím!“ volal lord Gargath, nyní šotek, jenž poskakoval po polstrované židli. „Nechtě mě, ať to řeknu! Prosím, prosím!“

Šotek seskočil dolů, běžel k trpaslíkovi a objal ho.

„Velký Reorx!“ zahřměl Dougan, uchopiv svůj měšec s penězi.

„Vy jste jim to prozradil!“ naježil se šotek.

„U bohů,“ šeptl Tanin.

„Pěknější to shrnul,“ uzavřel Palin.

„Ano,“ hřímal Dougan Kladivo. „Já jsem Reorx, Kovář světa, a přišel jsem si pro to, co je moje!“

Pojednou si Šedokam uvědomil přítomnost boha, uvědomil si nebezpečí, které mu hrozí, a rozzářil se oslnivým šedým světlem. Byl polapen kouzlem čarodějova znaku pentagramu na podlaze a nemohl uniknout, ale začal se divoce točit a měnit tvar tak rychle, že se oku jevil pouze jako rozmazaná oslnivá šmouha pohybu.

Vzhled čaroděje se také proměnil. Křeslo opět zmizelo pod gigantickým černým drakem, jehož obrovská křídla plnila kuželovitý prostor.

Palin po něm nezúčastněně přeletěl očima, pohlcen mnohem víc vlastním vnitřním bojem. Šedokam na svou obranu vysílal veškerou energii. Nabízel Palinovi cokoliv, všechno, co jen chtěl. Představy se míhaly hlavou. Viděl se jako Představený Rádu bílých mágů, viděl se, jak předsedá Konkláve čarodějů. On zatlačoval draky nazpět do Propasti. On bojoval s Královnou Temnot! Všechno co měl učinit, bylo zabít trpaslíka…

Zabít boha? ptal se nevěřícně.

Dám ti tu moc! odpověděl Šedokam.

Rozhlédl se kolem sebe a viděl Sturmovo tělo zalité potem, divoké oči, zatnuté pěsti. I Tanin, tak silný a neoblomný, hleděl nevidomě před sebe s bledou tváří, sevřenými rty, hledící na nějakou vidinu slávy, již vnímal jen on sám.

Dougan stál ve středu pentagramu, mlčky je pozoroval.

Palin k sobě tiskl hůl, utýraný vnitřním svárem až k pláči. Přiložil tvář na chladivé dřevo a slyšel slova, jež se mu utvářela v mysli. Celý život jsem byl sám sebou. Své volby jsem činil ze své vlastní vůle. Nikdy jsem nikomu a ničemu nebyl povinován závazkem, ani samotné Královně Temnot! Pokloň se druhým ve vážnosti a úctě, ale nikdy v otroctví, synovce!

Palin měl pocit, že se budí ze snu. Nebyl si vědom, že slyšel ta slova, ale byla v jeho srdci a měl potřebnou sílu, aby poznal jejich neocenitelnou hodnotu. „Ne!“ byl schopen odvětit Šedokamu pevně a nyní si uvědomil, že černý drak za ním prochází tímtéž utrpením.