Margaret Weis - Druhá generace

„Žádní manželé, vracející se z bitvy špinaví a celí od krve…“

„Žádné praní v řece den po dni…“

„Žádné žvásty o válce a velkých činech.

„Hodně čteme,“ dodala jedna dívka. „Čaroděj má rozsáhlou knihovnu. Vzdělaly jsme se a došlo nám, že takový způsob života nemusíme trpět. Chtěly jsme, aby naše matky a sestry s námi to pohodlí sdílely, a tak jsme pokračovaly ve vymáhání rukojmí, až jsme se tu všechny sešly.“

„Žehnej mý vousy!“ zvolal trpaslík užasle.

„Jediné, co nám chybí, jsou nějací hezcí muži, aby nám v noci nebylo smutno,“ blondýnka se zářivě usmála na Sturma. „A nyní, díky Šedokamu, je postaráno i o to.“

„Půjdu hledat Gargatha,“ Palin se prudce postavil. Zatočila se mu hlava, zapotácel se a shodil několik polštářů na podlahu. „Půjdete se mnou?“ bojoval se zvláštní slabostí a nechápal, proč jeho bratry nepostihlo totéž.

„Ano,“ souhlasil Tanin a s obtížemi se vymanil z objetí černovlasé dívčiny.

„Počítej se mnou, hochu,“ přidal se Dougan zachmuřeně.

„Sturme?“

„Jen mne nechtě tady, budu vaše… zadní stráž.“

Ženy se vesele rozesmály.

„Sturme!“ opakoval Tanin podrážděně.

Sturm mávl rukou. „Jen jděte, když jste tak dychtiví hovořit s nějakým plesnivým starým čarodějem. Mohli jste zůstat tady a…“

Tanin se staženým obočím opět otevřel ústa, ale Palin ho zastavil. „Nech to na mně,“ řekl s křivým úsměvem. Pečlivě uložil hůl do polštářů, vztáhl ruku ke Sturmovi a začal zpěvavě recitovat.

„Hej! Co to děláš? Přestaň!“ Sturm lapí po dechu.

Palin pokračoval s formulí kouzla a zvolna paže zvedal. Sturmovo natažené tělo se také zvedalo vzhůru a za chvíli se mladý muž vznášel dobrých šest stop nad podlahou.

„Skvělý trik! Ukažte nám víc!“ Ženy tleskaly.

Palin zase promluvil, luskl prsty a odnikud se vynořily provazy, vlnily se od země jako hadi a obtočily se kolem Sturmových paží a nohou. Ženy radostí pištěly a mnoho obdivných očí se stočilo od svalnatého Sturma — pěkně svázaného — k mladému mágovi, který dovedl předvést takový výkon.

„D — dobrý trik, Paline! Teď mě pusť dolů!“ Sturm si olízl rty a nervózně se podíval pod sebe. Mezi ním a podlahou byl jen vzduch.

Potěšen sám sebou se Palin otočil k Taninovi, nechávaje Sturma viset v prázdnotě. „Mám ho vzít s sebou?“ zeptal se suše a předpokládal, že Taninovy oči budou zírat obdivem.

Místo toho byla bratrova tvář zbrázděná starostí. „Paline,“ otázal se dutě, „jak jsi to dokázal?“

„Magií, drahý bratře.“ Palinovi blesklo hlavou, že Tanin je nemožně hloupý.

„Vím, že je to magie,“ Taninův hlas řezal. „Připouštím, že o ní mnoho nevím. Ale s určitostí vím jedno, že pouze mocný čaroděj je schopen provést takový výkon. Ne učeň, jenž nedávno složil Zkoušku!“

Palin hleděl na levitujícího Sturma, visícího bezmocně ve vzduchu, a pyšně přikývl. „Provedl jsem vysoce náročné kouzlo — bez asistence či pomoci! Ani Magiova hůl mí nepomáhala!“ Natáhl se a uchopil ji. Dřevo bylo na dotek chladné, ledově studené, až pálilo. Palin se lekl a skoro ji upustil. A uvědomil si, že závrať se vytrácí, cítil, jak mu pokožka chladne, bzučení v hlavě ustává. „Moje kouzlo!“ řekl přiškrceně. „Šedokam je musí zesilovat! Jsem zde jen chvilku a podívej, co dokážu! Mám moc arcimága. Kdybych měl klenot, měl bych moc jako můj strýc!“ Teď už jen šeptal. „Možná i větší!“ Oči se mu leskly, tělo se mu začalo chvět. „Ovšem, buduji užívat pro Dobro. Vyrvu Dalamarovi Věž v Palantasu a očistím ji od všeho zlého. Odstraním kletbu ze Soikanova háje a vstoupím do strýcovy laboratoře.“ Myšlenky a vidiny budoucnosti se mu jevily v divokých barvách, tak skutečných a živých, až se zapotácel.

Silné ruce ho podepřely. Zamrkal, aby si odstranil mlhu z očí, pohlédl dolů a viděl svůj obraz v jasných tmavých, vychytralých trpaslíkových očích. „Jen pomalu, hochu, letíte vysoko, příliš vysoko pro někoho, komu právě vyrašila křídla.“

„Nechtě mne být!“ ohradil se Palin a vymanil se z Douganova sevření. „Vy chcete Šedokam pro sebe!“

„Ano, hochu,“ souhlasil měkce a hladil si vous. „Mám na něj právo. Já jsem vpravdě jediný, kdo na něj má právo!“

„Síla dává právo?!“ pronesl pohrdavě Palin, uchopil hůl a namířil ke dveřím. „Jdeš?“ zeptal se chladně Tanina, „nebo tě mám vzít s sebou jako toho hlupáka?!“ Zvedl ruku ke Sturmovi a pokynem přitáhl mladého muž k sobě. Sturm plul vzduchem, stočil hlavu a se strachem poplašeně hleděl na Palina.

„Ach, prosím, ne! Nechoďte pryč. Ukažte nám další triky!“ volaly zklamané ženy.

„Stůjte, stůjte, mladý čaroději!“ zařval Dougan. „Propadáte kouzlu!“

„Paline!“ Taninův klidný hlas projel bzučením v hlavě, smíchem žen a trpaslíkovým křikem. „Přestaň na chvilku naslouchat Douganovi nebo mně, nebo komukoliv. Soustřeď se a naslouchej sobě.“

„Copak tím chceš říct, bratře?!“ odsekl Palin. „Najednou tě napadlo něco moudrého? Všemi těmi svaly pronikl dokonce i mozek?“

Posměvačně hleděl na Tanina a očekával, ne, doufal — že bratr dostane vztek a bude ho chtít zastavit. Pak mu tedy ukážu jeden či dva triky! myslel si Palin. Stejně jako můj strýc předvedl otci…

Tanin tam jen stál a ustaraně ho pozoroval.

„Já — já — pro všechny bohy!“ Palinovi se zlomil hlas a vložil hlavu do dlaní. Jeho vlastní krutá slova mu bušila v mysli. „Tanine, je mi to hrozně líto, nevím, co mě to popadlo.“ Obrátil se a spatřil Sturma, visícího bezmocně v prostoru. „Sturme! Omlouvám se, hned tě pustím,“ luskl prsty.

„Paline! Ne!“ začal Sturm, ale už bylo pozdě.

Kouzlo se zlomilo a mladý muž s jekem práskl na podlahu, v mžiku obklopený tišícími laskavými hlasy znepokojených žen. Chvíli trvalo, než se zase objevil — rezavé vlasy rozcuchané, obličej zardělý. Vzpřímil se, odsunul ženy stranou a kulhal k bratřím.

„Teď chápu,“ třásl se Palin, „udělal jsem chybu. Tyto ženy jsou tu držené kouzly…“

„Chlapče,“ řekl Dougan. „Stejně jako ty sám. Je to moc Šedokamu — využívá tvých slabostí tak jako jejich.“

„Dává nám všechno, co chceme,“ dokončil Palin zamyšleně.

„A to se přihodí i nám, čím déle tu zůstaneme,“ dodal Tanin. „Staneme se otroky Šedokamu. Pochopte, ty ženy jej hlídají uvnitř stejně efektivně jako venku jejich manželé. Proto se nic nemění! Šedokam se postaral, aby se nemohlo nic změnit.“

Zeny se sunuly blíž a vztahovaly ruce. „Jak nudné… Nechoďte… Neopouštějte nás… Pitomý kámen…“

„No, pojďme tedy hledat Gargatha,“ mumlal provinile Sturm. Ať se snažil, jak chtěl, jeho pohled se stále vracel k zlatovlasému děvčeti, jež mu posílalo polibky.

„Vezměte si oštěpy,“ Tanin odstrčil měkké ruce, které na něm lpěly. „Ty ženy nám mohly povědět pravdu — a také nemusely. Ten starý čaroděj se nám právě teď může klidně vysmívat.“

„Říkaly, že je někde tam nahoře.“ Palin zkoumal strop. „Ale kde? Jak se tam dostaneme?“

„Uch, hochu, myslím, že znám cestu,“ ozval se Dougan. „Je to jen nápad, víte,“ dodal chvatně, vida Taninův kosý pohled. „Ty dveře támhle vedou asi nahoru… myslím.“

Tanin podezřívavě zavrčel, ale slije prozkoumat.