Margaret Weis - Druhá generace

„Dobrý nápad. Úplně jsem na něj zapomněl.“ Mladý mág si vyhrnul rukáv a neobratně zápasil s dýkou ve vynalézavém řemení, jež ji poutalo k jeho předloktí. To mělo trhnutím majitelova zápěstí dýku uvolnit a nechat ji sklouznout do dlaně. Jenže vynalézavé řemení bylo očividně vynalézavější než jeho pán, neboť Palin nebyl schopen dostat ji ven.

Provinile se zarděl a natáhl ruku k Taninovi. „Na, vezmi si ji.“

Tanin obezřetně skryl úsměv, dýku vytáhl a se Sturmem uřízli pár větví, které rychle zaostřili do neumělých oštěpů. Den pomalu umíral — světlo se z oblohy vytrácelo, až byla špinavě šedá.

„Víte vůbec něco o tom Gargathovi?“ zeptal se Tanin trpaslíka, uhlazuje do ostré špice konec zelené tyče.

„Ne.“ Trpaslík ho nesouhlasně pozoroval. Odmítl vyrobit nebo nést nějaký oštěp. „Víte, jak bych vypadal, kdybych byl náhodou zabit a musel se před Reorxe postavit s kusem dřeva v ruce? Kdepak, mám své ruce, žádnou zbraň nepotřebuji!“ vrčel. Teď si třel bradu a chodil sem a tam kolem podivné zdi, jež se leskla černým mramorem. „O nynějším Gargathovi vím pouze to, co jsem vymáčkl z těch zbabělců.“ Mávl pohrdavě rukou k uprchlíkům.

„Co řekli?“

„Že je přesně tím, co se dá očekávat od někoho, kdo byl léta pod vlivem Šedokamu!“ Dougan si podrážděně měřil Tanina. „Je to divoký muž, schopný velkého dobra či zla, podle nálady, nebo jak ho ovlivní klenot. Někteří říkají,“ snížil hlas a přesunul zrak na Palina, „že je to kouzelník. Odpadlík, co se nepřipojil ani k bílým, ani k černým, ani k červeným. Žije pouze pro sebe a pro ten klenot.“

Otřesený Palin sevřel hůl těsněji. Odpadlí mágové se odmítli podřídit zákonům a výnosům Konkláve čarodějů, zákonům, jež se po staletí předávaly z generace na generaci, aby udržely magii při životě ve světě, který jí opovrhoval, nedůvěřoval. Všichni kouzelníci, ať následovali cesty Dobra či Zla, tyto zákony zachovávali. Odpadlíci byli hrozbou pro všechny a všechno a stali se vyhnanci bez práva žít.

Bude Palinovou povinností bílého mága buďto odpadlíka získat, a kdyby to nešlo, chytit ho a předvést před soudní dvůr konkláve. Byl by to nesnadný úkol i pro zkušeného bílého kouzelníka na vrcholu moci, natož pro mladého učně. Ti v černých pláštích to měli snadné. „Ty, můj strýčku, bys ho jednoduše zabil,“ tichounce si šeptal Palin a přiložil tvář k holi.

„Máte tušení, co učinil s těmi ženami?“ úzkostně se ozval Sturm. Trpaslík pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Třeba je užíval k vlastní potěše, házel je do sopky nebo je obětoval v nějakém proklatém obřadu.“

Sturm byl vážný, Tanin zamračený a Palin pravděpodobně vyděšený.

„Hádám, že jsme připravení nejvíc, jak kdy budeme,“ řekl Tanin ztěžka a posbíral několik oštěpů. „Vypadají pěkně pitomě,“ bručel. „Možná má pravdu trpaslík. Jestli máme čelit zlému čaroději, který se zřejmě zbláznil, můžeme stejně dobře zemřít v důstojném boji, a nějako děcka hrající si na rytíře a skřety.“

„Zbraň je zbraň, Tanine,“ řekl věcně Sturm a uchopil naostřenou tyč. „Budeme mít aspoň nějakou výhodu…“

Přistoupili ke zdi, jež měnila svůj vzhled tak rychle, až se jim dělaly mžitky před očima.

„Myslím, že nemá cenu hledat nějaký tajný vchod,“ soudil Tanin.

„Než bychom jej našli, změní se asi v přední dveře,“ souhlasil Dougan. „Jestli tu počkáme dost dlouho, jistě se ukáže nějaká mezera.“

Tak se i stalo, jenže to nebyla mezera, jakou si představovali.

Jeden moment zírali na pevnou kamennou zeď („tu museli stavět trpaslíci,“ poznamenal Dougan obdivně), když se proměnila v zeď vody, hřmící kolem, přitékající odnikud a zalévající je vydatnou sprškou.

„Tímhle se dá projít!“ křikl Sturm ve snaze přehlušit řev vodopádu. „Vidím hrad na druhé straně!“

„Ano, a na druhé straně může číhat propast!“ oponoval Tanin.

„Počkejte,“ ozval se Palin. „ Širak!“ pronesl kouzelné slovo holi a broušený křišťál na jejím vrcholu vybuchl světlem.

„To kdyby náčelník viděl!“ zvolal trpaslík toužebně.

Palin strčil hůl do vody, aby jednoduše osvítil pozadí. K jejich úžasu se vodopád rozdělil hned, jak se jej hůl dotkla. Tekoucí voda kolem hole vytvořila oblouk, jímž se dalo bezpečně suchou nohou projít.

„Ať do mne hrom!“ pronesl Tanin s úctou. „Bratříčku, ty jsi věděl, co to udělá?“

„Ne,“ připustil Palin otřeseně. Přemítal, jaké jiné moci do ní Raistlin vložil.

„Díky Paladinovi za ten dar.“ Sturm nahlížel vchodem ve vodopádu. „Je tam bezpečno,“ ohlásil a sám prošel skrz. „Ve skutečnosti je tu trávník!“ dodal. Bratři ho následovali a Dougan hůl pozoroval vykulenýma chtivýma očima. V šedém, ponurém svitu křišťálu se rozhlíželi kolem. Voda za nimi se změnila v bambusovou stěnu. Před nimi se prostíral hladký, široký pažit, jenž mírně stoupal až k hradu.

„Teď je tu tráva, ale může se každou chvíli proměnit v jezero lávy,“ upozornil je Palin.

„Máš pravdu, bratříčku,“ broukl Tanin. „Měli bychom ho přeběhnout.“

Utíkali, jak nejrychleji uměli. Palin si přidržel bílý plášť. Tři kroky za ním funěl a oddychoval tlustý trpaslík. Nikdy se nedozvěděli, jestli doběhl k cíli dřív, než se pažit změnil v něco strašnějšího. Když je konečně obklopily noční stíny, stáli ještě v měkké trávě a u zdi.

„Teď bychom potřebovali cestu dovnitř,“ řekl Sturm.

Ve světle hole se šedá mramorová zeď, u níž stáli, zatřpytila a objevily se úzké dřevěné dveře, kompletní, se závěsy a železným zámkem.

Tanin přiskočil a zatáhl za něj.

„Zamčeno,“ ohlásil.

„Teď by se nám hodil šotek,“ povzdechl Sturm.

„Šotek! Kousněte se do jazyku!“ zhnuseně odfrkl Dougan.

„Paline, zkus svou hůl,“ nařídil Tanin a ustoupil stranou.

Palin se opatrně dotkl jasně zářícím krystalem zámku. Ten se nejen otevřel, ale dokonce se roztavil do kaluže kovu u jeho nohou.

„Hochu,“ zalykal se trpaslík, „tvůj strýc musel být pozoruhodný muž. To je vše, co mohu říct.“

„Sám se divím, co všechno ještě dokáže,“ uvažoval Palin, hledě na hůl se směsicí úcty, pýchy a nejistoty.

„O tom se budeme bavit později!“ Tanin rozrazil dveře.

„Dovnitř! Sturme, jdi první. Paline, ty za ním. Hůl nám bude svítit. Trpaslík a já vám budeme krýt záda.“

Mačkali se na úzkých stupních spirálového schodiště. Ze všech stran je obklopovaly zdi — neviděli nic než schody, mizející ve tmě.

„Uvědomujete si,“ ozval se Palin neočekávaně, „že ty dveře mohou,“ otočil se a posvítil na prázdnou stěnu.

„Zmizet,“ dokončil temně Tanin.

„Tak teď máme cestu ven uzavřenou!“ Sturm se otřásl a rozhlédl se kolem. „Ty schody se mohou změnit! Zdi nás mohou sevřít každou vteřinu.“

„Rychle nahoru!“ nařídil Tanin ostře.

Běželi schodištěm vzhůru, co jim síly stačily, očekávajíce, že se ocitnou na čemkoliv od žhavého uhlí po rozkývané mosty. Stoupali a stoupali, až už otylý trpaslík nemohl.

„Chlapci, musím si odpočinout,“ řekl bez dechu a opřel se o zeď, jež nevysvětlitelně zůstala zdí.

„Vypadá to, že se vnitřek nemění,“ Palin lapal po dechu, vyčerpaný nezvyklým cvičením. Záviděl bratrům. Jejich opálená, svalnatá těla se v záři hole leskla. Žádný z nich nebyl udýchaný.