Margaret Weis - Druhá generace

Jedinou odpovědí byly kosé, vyhýbavé oči, přešlapující nohy a pár zamumlaných slov: „Já nemohu, vařím kuře…“

Nic víc ani nečekali. Bratři otevřeli přezky brnění, svlékli oděvy a šli spát. Mimo bzučení křídel nějakého krvežíznivého hmyzu jejich noční odpočinek nic nerušilo, až najeden incident. Kolem půlnoci Tanina vzbudil trpaslík. Třásl mu ramenem a volal jeho jméno. „Cože?“ vyhrkl Tanin ospale a sáhl po meči.

„Aj, chlapče, nechtě zbraň ležet,“ řekl Dougan chvatně. „Musím jenom něco vědět. Ty, vaši bratři a já jsme kamarádi, ne?“

Tanin si později vzpomínal, pokud si mohl na něco vzpomenout, že trpaslík otázku několikrát zopakoval a zdálo se, že mu na odpovědi obzvlášť záleží.

„Jo, kamarádi,“ zamumlal a přetočil se na druhý bok.

„Co je vaše, to je moje, moje je vaše?“ vytrvale naléhal a natáhl se, aby mladému muži viděl do tváře.

„No jo.“ Tanin se ohnal po nějakém hmyzu, co mu sál krev, a odstrčil trpaslíkovy vousy.

„Díky, chlapče! Díky, nebudete toho litovat,“ šeptl Dougan vděčně.

Tanin potom tvrdil, že trpaslíkova poslední slova „nebudete toho litovat“ ho strašila ve snu, ale byl příliš unavený na to, aby se probral a zvážil jejich význam.

Jak se ukázalo, měl moře času na zvažování hned ráno, jak se probudil s hrotem oštěpu na krku. Kruh válečníků stál kolem. Mrknutím oka uviděl své bratry ve stejné situaci.

„Sturme! Paline! Vzbuďte se!“ zvolal, neodvažuje se ani pohnout.

Oba bratry naléhavost jeho hlasu rychle probrala a ospale hleděli udivenýma očima na své věznitele.

„Tanine, co se děje?“ Palin ovládl hlas, aby zněl klidně.

„Nevím, ale hodlám to zjistit!“ Tanin vztekle odstrčil hrot stranou. „Co je to za nesmysl?“ začal vstávat a ostří se opět dotklo jeho hrdla, a tentokrát se připojila dvě další. Jedno mu mířilo na hruď a druhé ho píchalo do zad.

„Vysvětli jim, že bez ohledu na to, jak ty ženy budou vděčné, my nemáme zájem!“ Sturm polykal a marně se snažil uhnout o palec dozadu. Oštěp ho následoval. „Chceme se stát rytíři! Složili jsme přísahu celibátu.“

„To… uch… se netýká žen, chlapče,“ bručel zahanbený Dougan. Vstoupil do chatrče a vsunul hlavu mezi kruh válečníků. „Je… to… och… otázka cti, abych tak řekl. Je pravda,“ pokračoval se srdceryvným povzdechem, „že jsem se v noci dostal do maličké hry.“

„Tak?“ hučel Tanin. „A co s tím máme společného?“

„Hned vám to vysvětlím,“ Dougan si olízl rty, oči mu přeskakovaly z jednoho na druhého. „První dvě hodiny mi kostky šly dobře. Vyhrál jsem náčelníkovu péřovou čelenku i dvě krávy. Měl jsem toho nechat, ale ten stařec byl velice zarmoucený, a tak jsem nemohl dělat nic jiného než nechat ho vyhrát ty věci nazpět. Měl jsem takové štěstí, že jsem vsadil všechno na jeden vrh — a přidal i svůj klobouk a sekeru.“

Tanin se podíval na jeho hlavu. „A prohrál.“

Douganovi poklesla ramena. „Na ostatním mi tolik nezáleželo, ale nemohl jsem zůstat bez klobouku, že ano? Vsadil jsem proti klobouku všechny své peníze a…“

„Ztratil jste je také,“ dodal Tanin.

„Hadí oči,“ řekl trpaslík trpce.

„Takže jste ztratil svůj klobouk i peníze…“

„Ne docela,“ odporoval Dougan. „Víte, já prostě nemohu být bez klobouku… a neměl jsem nic, co by ten stařík chtěl. Můj kabát mu nepadl. A vy jste přece řekl, že jsme kamarádi, co se dělí…“

„Ty jsi mu něco takového řekl?“ vybuchl Sturm.

„Nevzpomínám si,“ bručel Tanin.

„Tak jsem vsadil vaše brnění,“ řekl trpaslík.

„Cože?“ zařval zuřivě Tanin.

„No, když je náčelník na vás včera viděl, moc se mu zalíbilo,“ pokračoval Dougan. Tanin i s pěti oštěpy, mířícími přímo na jeho tělo, vypadal mimořádně výhružně a mimořádně vztekle. „Vsadil jsem proti svému klobouku vaše brnění a vyhrál jsem.“ Vypadal náramně spokojeně.

„Díky Paladinovi!“ oddechl si Tanin.

„Potom…“ Dougan znejistěl, „protože štěstí mi zřejmě přálo, jsem se rozhodl dostat zpět své peníze. Vsadil jsem brnění, svůj klobouk a…“ natáhl prst, „tu kouzelnou hůl proti svým penězům, kravám a koze.“

Teď si Palin poposedl (bez ohledu na kopí), obličej smrtelně bledý, rty popelavé. „Vy jste… vsadil moji hůl!“ Sotva mohl mluvit. Vztáhl roztřesenou ruku po holi, jež byla u jeho boku, i když spal.

„Aj, hochu,“ Dougan se na něho díval nevinně vykulenýma očima. „Jsme kamarádi. Sdílíme…“

„Tato hůl,“ pronesl Palin tichým rozechvělým hlasem, „patřila mému strýci Raistlinovi! Je to jeho dar.“

„Opravdu?“ Na Dougana to učinilo dojem. „Přeji si, abych to byl věděl, hochu,“ řekl lítostivě. „Byl bych vsadil víc.“

„Co se stalo?“ horečnatě se zeptal Palin.

„Prohrál jsem.“ Dougan vzdychl. „Jen jednou v životě jsem viděl, aby někdo hodil hadí oči dvakrát po sobě. No, tak to je.“

„A naše brnění?“ ječel Sturm a žíly na krku mu naběhly.

„Počkejte!“ Dougan spěšně zvedl ruku. Válečníci i přes své zbraně a početní převahu začínali být nervózní. „Chlapče, viděl jsem, jak vás ztráta majetku zarmoutí, a tak jsem učinil jedinou věc, co zbývala. Vsadil jsem vaše meče.“

Tento šok je zasáhl tak hluboko, že ani Tanin či Sturm nemohli promluvit, jednoduše naprosto ohromeni na něho strnule zírali.

„Vsadil jsem meče a svou sekeru proti holi a svému klobouku — skutečně bych si přál…“ Dougan se rychle podíval na otřeseného Palina — „abych věděl, že hůl náležela Raistlinovi, černému mágovi. I tady o něm slyšeli a asi bych přiměl náčelníka, aby přihodil brnění. Ale takhle ho hůl moc nezajímala, zvlášť když j i viděl…“

„Tak, hrome, pokračujte!“ vyrazil Palin přiškrceným hlasem a přitiskl hůl k sobě.

„Vyhrál jsem!“ Dougan roztáhl ruce, vzdychl, ale tohle byl vzdech extáze. „Ach, jaký to byl vrh.

„Takže… mám svou hůl?“ Palin vyjasnil tváře.

„Máme své meče?“ Tanin se Strumem začali zase dýchat.

„Vida, že štěstí se přiklání ke mně,“ trpaslík hodil bratry zpět do beznaděje, „rozhodl jsem se, že to brnění zkusím znovu. Spočítal jsem si, k čemu jsou dobré meče bez brnění; vsadil jsem meče a…“ učinil chabé gesto k válečníkům s jejich oštěpy.

„Prohrál jste,“ řekl Tanin zlomeně.

„Ale mám svou hůl?“ zeptal se Palin nervózně.

„Aj, hochu. Chtěl jsem ji vsadit, abych vyhrál brnění, meče a svou válečnou sekeru, ale náčelník ji nechtěl.“ Dougan zavrtěl hlavou, ale pak mu oči zpozorněly a tvář nasadila prohnaný výraz. „Ale kdybyste mu řekl, že hůl náležela velkému Raistlinu Majereovi, mohl bych…“

„Ne!“ zavrčel Palin a sevřel hůl těsněji.

„Ale hochu,“ smlouval trpaslík, „štěstí se musí otočit. Jsme přece kamarádi a dělit se…“

„No, výborně!“ komentoval to Sturm a hleděl, jak je poslední kus jeho výstroje odnášen z chatrče. „Řekl bych, že nezbývá než se vrátit na loď.“

„Na loď?“ otázal se překvapeně Dougan. „Teď? Když už jsme tak blízko? Vždyť Gargathův hrad je odtud jen den pochodu!“

„A co máme dělat, až tam dorazíme?“ ozval se rozlícený Tanin. „To zaklepeme v našem spodním prádle na dveře a poprosíme, aby nám půjčil zbraně, abychom s ním mohli bojovat?“