Margaret Weis - Druhá generace

„Je to pravá minotauří mapa.“ Tanin se snažil udržet rovnováhu, zatímco mapu rozložil na nakloněné zábradlí. Sturm se nad ni naklonil a Palin, opíraje se o Magiovu hůl, se vecpal vedle něho.

Ačkoli měla názvy v neuhlazeném jazyce minotaurů, byla nakreslená s přesností a zručností, jíž byli, i když s určitou nechutí mezi civilizovanými rasami na Krynnu, proslulí. O pevnině Ansalonu nemohlo být pochyb a dále k západu byl zakreslen maličký ostrov se jménem Gargath napsaným vedle. „Co znamená tohle?“ Sturm ukázal na hrozivě vyhlížející znak pod jménem ostrova. „Ta věc vypadá jako býčí hlava probodnutá mečem.“

„Tohle?“ opakoval Dougan, bezstarostně pokrčil rameny, vytrhl Taninovi mapu a rychle ji sroloval. „Nějaká minotauří čmáranice…“

„Minotauří čmáranice, značící nebezpečí,“ řekl ponuře Palin. „Že je to tak?“

Dougan zbrunátněl a strčil mapu zpět do kapsy. „No, hochu, možná že na tom něco je, ač já sám nepřikládám moc víry výmyslům těch barbarských stvoření…“

„Ta barbarská stvoření označila tento ostrov nejdůraznějším varováním!“ vskočil mu do řeči Palin. „Žádná minotauří loď by nikdy nepřistála v místě s tímto symbolem,“ dodal k bratrům.

„Na tomto světě není moc věcí, jichž by se minotauři zalekli,“ Tanin pohlížel na ostrov potemnělým zrakem.

„Jaký důkaz ještě chcete?“ otázal se Dougan měkkým hlasem a sledoval Taninův pohled; jeho bystré oči se chtivě leskly. „Šedokam je zde! Minotauři cítí jeho moc a obávají se jí!“

„Co myslíš ty, Paline?“ Tanin se obrátil na nejmladšího bratra. „Ty pracuješ s magií. Ty bys ji měl cítit!“

Palinem projela radost, že dva lidé, k nimž mimo otce vzhlížel nejvíc, či možná víc než k otci, se na něho dívají s respektem. Že čekají na jeho názor. Stiskl pevně Magiovu hůl, zavřel oči a soustředil se, a když to učinil, mrazivý pocit sevřel jeho srdce ledovými prsty. Tělem mu proběhla studená vlna strachu. Otřásl se, otevřel oči a hleděl do úzkostí sevřených obličejů Tanina a Sturma.

„Paline — tvůj obličej! Jsi bledý jako smrt. Co se stalo?“

„Nevím…“ Palin se odmlčel, ústa vyschlá. „Něco jsem cítil, nejsem si jistý, co vlastně. Nebylo to ani tak nebezpečí jako ztracený a prázdný pocit, pocit bezmoci. Všechno kolem mne se nekontrolovatelně točilo. Nemohl jsem učinit nic, abych to zastavil…“

„Moc klenotu,“ pronesl Dougan. „Vy jste ji pocítil, mladý mágu! Tak teď aspoň víte, proč jej musíme chytit a vrátit do bezpečné úschovy bohů. Lidské několikrát unikl a udělá to zase.“ A lítostivě dodal: „Jen bohové vědí, kolik zla napáchal na tomto ubohém ostrově.“ Zavrtěl černým vousem a vztáhl roztřesenou ruku k Taninovi. „Vy mi pomůžete, chlapci, že ano!“ V trpaslíkově hlase zazněly procítěné, prosebné tóny, tak odlišné od jeho sebevědomého chvastounství. Zaskočený Tanin cítil, jak ho hněv opouští. „Když řeknete ne,“ Dougan svěsil hlavu, „budu vás chápat. Ačkoli jsem sázku vyhrál, soudím, že to ode mne bylo špatné, že jsem využil vaší opilosti a uvěznil vás, když jste byli bezmocní a slabí.“

Tanin se kousl do rtu, tahle připomínka mu nebyla po chuti.

„A při svém vousu přísahám,“ prohlásil trpaslík slavnostně a pohladil si jej, „že jestli se jen slůvkem zmíníte, nařídím gnómům, aby vás vzali zpátky na Ansalon. Chci říct – až opraví loď.“

„Jestli ji vůbec opraví!“ zavrčel Tanin konečně. (Gnómům se do opravy moc nechtělo. Lodi si ani nevšimli, hádali se mezi sebou, kdo měl být na stráži, kdo měl číst jejich vlastní gnómskou mapu, a především kdo byl v komisi, která mapu vypracovala. Později rozhodli, že útes v jejich mapě zakreslen nebyl, tudíž neexistoval a loď do něj nenarazila. Po dosažení tohoto rozhodnutí se pustili do práce.)

„Nu, co říkáte?“ Tanin se podíval na bratry.

„Myslím, že když už jsme tady,“ navrhl přidušeně Sturm, „měli bychom se tu porozhlédnout. Jestli má trpaslík pravdu a Šedokam je na ostrově, mohli bychom jej dostat a naše přijetí do Rytířstva by bylo jisté. Jak řekl Dougan, byli bychom hrdinové.“

„Nemluvě o bohatství, kterého můžeme dosáhnout,“ šeptal Tanin. „Paline?“

Srdce mladého mága divoce bilo. Kdo ví, jaké kouzelné síly Šedokam skrývá? pomyslel si náhle. Mohl by zvýšit moji moc a pak bych nepotřeboval výuku žádného arcimága! Mohl bych se jím stát já sám; kdybych se jej dotkl… Palin zavrtěl hlavou. Zvedl zrak a viděl obličeje svých sourozenců. Tanin zošklivěl lakotou, Sturmův zkřivily ambice. Můj vlastní obličej –

Palin si na něj položil dlaň — jak se jim jeví? Podíval se dolů na svůj šat a viděl, že jeho bílá barva zešedla. Může to být působením soli, ale také něčím docela jiným…

„Bratři,“ pravil naléhavě, „poslouchejte jeden druhého! Myslete na to, co jste řekli! Tanine, odkdy místo po dobrodružství toužíš po bohatství?“

Tanin mžikal, jako by se budil ze snů. „Máš pravdu! Bohatství! O čem to melu? Nikdy jsem se o peníze moc nestaral…“

„To promluvila moc Šedokamu,“ křičel Dougan. „Začíná vás korumpovat, jako to učinil mnoha jiným,“ sklouzl pohledem ke gnómům. Postrkování a požďuchování přerostlo do ran. Několik gnómu bylo hozeno dokonce přes palubu.

„Myslím, že bychom měli ten ostrov prozkoumat,“ šeptal tiše Palin, aby ho trpaslík neslyšel. Přitáhl bratry blíž. „Když pro nic jiného, tak aspoň abychom se přesvědčili, jestli nám Dougan řekl pravdu. Jestli řekl a jestli je Šedokam tady, a kdybychom jej mohli přinést nazpět…“

„Och, je zde!“ Dougan dychtivě strčil černovlasou hlavu do jejich středu. „A až jej přinesete, chlapci, zvěsti, které se povídají o vašem slavném otci, budou jako výmysly šotků ve srovnání s legendami, jež se budou zpívat o vás! To se ani nešířím o faktu, že zachráníte před smutným údělem ty chudáky, co tu žijí,“ dodal neobvykle vážně.

„Lidi?“ Tanin se polekal. „Chcete říct, že tu žijí lidé?“

„Ano, ostrov je obydlený,“ řekl trpaslík a oddechl si, pozoruje lstivě tři mladíky.

„Ano,“ Sturm zíral upřeně na břeh. „Lidé tu jsou. Jenže, milý Dougane Kladivo, nezdá se mi, že by čekali na záchranu!“

Gnómové přepravili Tanina, Palina, Sturma a trpaslíka člunem z lodi na břeh. Vzít s sebou člun byl Douganův nápad a gnómové byli okouzleni něčím tak praktickým a jednoduchým. Oni sami navrhli záchrannou loď, která měla být připoutána k Zázraku. Měla přibližně stejné rozměry a váhu jako plachetnice, ale museli ji zanechat doma, neboť komise ji chtěla nejdřív prostudovat.

Člun poháněný vlnami a přílivem se blížil ke břehu a bratři pohlíželi na uvítací družinu. Vycházející slunce se odráželo od oštěpů a štítů čekajících mužů. Ti byli vysocí a svalnatí a v příjemném klimatu ostrova nepotřebovali moc oblečení. Jejich kůže byla lesklá, zdravě hnědá, těla zdobily korálky a pera jasných barev; tvářili se nesmírně vážně a odhodlaně. Drželi dřevěné štíty, pestře, křiklavě pomalované. I oštěpy byly ručně vyřezané ze dřeva — s kamennými, hladkými hroty.

„Vypadají pěkně naleštěné a ostré; to mi můžete věřit, projedou vám svalem jako můj nůž máslem,“ komentoval zamračený Sturm.

„Je jich nejmíň dvacet na jednoho,“ upozornil Tanin trpaslíka, sedícího na přídi. Ten prsty přejížděl ostří válečné sekery pomalu tak velké, jako byl on sám.