Margaret Weis - Druhá generace

Mužovy oči zalétly ke vzdálené sopce. Zubatý vrcholek mezi bouřlivými šedými mraky bylo sotva vidět. Rozeklaný blesk vyrazil z oblaků, hrom zaduněl. Náčelník se zachvěl a potřásl hlavou. „Co jsme mohli dělat. Daň jsme zaplatili. Jenže tím to neskončilo. Příští měsíc se posel objevil znovu. Deset dalších panen, a ještě jednou měsíc na to. Brzy nám panny došly a potom si pán žádal naše ženy. Pak poslal pro matky! Teď,“ náčelník vzdychl, „ve vesnici nezůstala jediná žena!“

„Všechny!“ Sturm nevěřil sluchu. „Vzal si všechny?“

Náčelník beznadějně přikývl, dítě mu v náručí usedavě plakalo.

„Nepostihlo to jenom nás, ale všechny kmeny na ostrově. Bývali jsme hrdým, odvážným lidem,“ dodal a oči mu zableskly. „Naše kmeny mezi sebou stále válčily. Žili jsme pro získání cti a slávy v bitvě, nebylo urozenější smrti než smrt v boji! A teď se jenom ploužíme životem…“

„Ruce máme ve vodě s nádobím místo v krvi. Zašíváme šaty místo rozbíjení lebek!“ přidal se jiný.

„A nemluvím o tom, o co bez žen přicházíme,“ řekl další s významným pohledem.

„No tak proč nejdete a nevezmete si je zpátky?“ žádal Tanin.

Bojovníci na něho pohlédli s nepokrytým děsem a ohlíželi se přes rameno po kouřící sopce, obličeje zrůzněné strachem, jako kdyby se báli, že je někdo uslyší.

„Útok na mocného lorda Gargatha?“ hrozil se náčelník šeptem.

„Čelit pomstě Pána Šedokamu?“ zachvěl se a přitiskl k sobě dítě.

„Ne! Teď naše děti mají aspoň jednoho rodiče.“

„Ale kdyby se muži všech kmenů spojili,“ protestoval Sturm, „kolik mužů by to bylo? Stovky? Tisíce?“

„I kdyby nás byly miliony, nešli bychom proti Pánovi Šedokamu.“

„No tak proč jste nás chtěli na pobřeží zastavit?“ ozval se ostře Dougan. „Mně to tak připadá, že byste se té věci rádi zbavili!“

„Lord Gargath rozkázal, že musíme bojovat s každým, kdo by se jej chtěl zmocnit.“

Dorazili do vesnice — roztroušených chatrčí se slaměnými stříškami, jež viděly lepší časy. Válečníci se rozešli; někteří, aby uložili děti k spánku, jiní spěchali ke svým kouřícím kotlíkům nebo šli k řece s koši zarovnanými prádlem.

„Dougane,“ řekl Tanin, pozoruje ruch s úžasem, pro nějž každý výraz byl nedostatečný, „tohle nedává smysl. Co se děje?“

„Moc Šedokamu, chlapče,“ řekl vážně trpaslík. „Jsou jeho mocí tak ovlivněni, že už ani nevidí skutečnost. Vsadil bych deset ku jedné, že právě Šedokam je zdržuje od útoku na lorda Gargatha. Ale my,“ pohlédl vychytrale na sourozence, „my pod jeho vlivem nejsme…“

„Zatím,“ zdůraznil Palin.

„…a proto máme naději, že ho porazíme! Kolik obránců může vůbec mít?“

„Och, může mít ve vojsku několik tisíc mužů,“ ozval se Sturm.

„Ne, ne,“ odporoval spěšně Dougan. „Kdyby měl, jednoduše by vesnice přepadli, muže zabili a ženy odnesli. Gargath užívá moc Šedokamu, protože to je všechno, co má! Chlapci, musíme jednat rychle, neboť jeho moc nad námi bude vzrůstat, čím déle setrváme v dosahu jeho vlivu.“

Tanin se zamračeně zamyslel. „Jak tedy dostaneme Šedokam?“ zeptal se náhle. „A co s ním uděláme, až jej získáme? Připadá mi, že budeme v horším nebezpečí než kdy dřív!“

„To nechtě na mně!“ Dougan si mnul ruce. „Jen mi jej pomozte dostat, chlapci.“

Tanin se stále mračil.

„A pomyslete na ty ženy — ubohé chudinky,“ pokračoval trpaslík smutně, „všechny v moci prohnaného Gargatha, nucené být mu po vůli. Bezpochyby budou statečným mužům, co je zachrání, vděčné…“

„Má úplnou pravdu,“ prohlásil Sturm rezolutně. „Tanine, coby budoucí Solamnijští rytíři máme povinnost ženy zachránit.“

„Jaký je tvůj názor, bratříčku?“ otázal se Tanin.

„Jsem bílý mág — je mojí povinností těmto lidem pomoct,“ pronesl Palin v návalu sebeúcty. „Všem těmto lidem,“ dodal.

„Je to také otázka cti, chlapče,“ připomněl Dougan. „Vy jste sázku prohráli! A gnómové budou opravovat loď několik dní.“

„Ženy budou možná velice vděčné!“ zdůraznil Sturm.

„Tak dobře, půjdeme do toho!“ rozhodl Tanin. „Ačkoliv bych raději čelil drakovi, než bojoval s mocí jakéhosi podivného kamene…“

„Drak, ha, ha!“ posmíval se se stísněným úšklebkem Dougan, ale Tanin byl zabraný do myšlenek a nepostřehl to.

Šli k náčelníkovi, který věšel prádlo na šňůry a po očku hlídal kotlík s dušeným masem, aby nepřetekl.

Tanin máváním svolával muže z vesnice, aby se shromáždili kolem. „Slyšte, muži!“ volal hlasitě. „Moji bratři, trpaslík a já se vydáme do hradu lorda Gargatha a vezmeme mu Šedokam. Chce nás někdo z vás doprovázet?“

Muži se po sobě ohlíželi, pak záporně zavrtěli hlavami.

„Nuže,“ pokračoval Tanin bezmocně, „najde se mezi vámi muž, který by nás vedl? Může se vrátit hned, jak bude hrad v dohledu.“

Válečníci vrtěli hlavami.

„Pak tedy půjdeme sami!“ zvolal rozlíceně. „Vrátíme se se Šedokamem, nebo v tom hradu necháme své životy!“

Rozložitý muž se na podpatku otočil a odkráčel ze vsi; trpaslík a bratři odhodlaně pochodovali za ním. Setkávali se s temnými pohledy, zaslechli nějaké poznámky a sem tam se zvedlo i pár pěstí.

„Nezdá se, že by byli moc potěšení,“ bručel Tanin. „Vždyť jsme to my, kdo se vystavuje nebezpečí. Co to vlastně říkají?“

„Myslím, že jim vrtá v hlavě, že ženy by mohly být až příliš vděčné,“ polohlasem odvětil Dougan.

Sturm později tvrdil, že si měl Tanin uvědomit, o co jde, a odtáhnout tu noc trpaslíka od hry. Tanin oponoval, že Sturm by měl mlčet, protože to celé stejně prospal. Avšak Palin je oba upozornil, že v té době byli pod vlivem Šedokamu, takže by v tom asi stejně žádný rozdíl nebyl.

Cesta byla snadná, šli po stezce, která v džungli musela být už dlouhé roky. Největším problémem bylo děsné horko. Tanin a Sturm si brzo sundali brnění a zabalili je, a konečně přesvědčili i Palina, aby si svlékl bílý háv, přes jeho paličaté protesty, že se nebude courat džunglí jen ve spodním prádle.

„Podívej,“ domlouval mu Tanin, když Palin takřka padal vedrem a z bílého roucha odkapával pot, „přece víme, že tu žádné ženy nejsou. Zavěs si váčky s kouzly kolem pasu. Než přijdeme k další vesnici, vždycky se můžeme obléknout.“ Palin váhavě souhlasil a byl rád, že poslechl, i když se Sturm bavil vtipy na jeho tenké nohy. Jak slunce stoupalo, džungle byla čím dál parnější. Krátké spršky deště je na chvilku ochladily, ale také podstatně zvýšily vlhkost vzduchu.

Pouze Dougan vytrvale odmítal sundat byť i jen svůj širák a tvrdil, že trpaslíkům vedro nevadí, a posmíval se lidské slabosti. Tohle pronášel, zatímco mu po obličeji stékaly potůčky potu a kapaly z promočených vousů. Mašíroval vpřed a tvářil se vzdorně, jako by je varoval, aby raději mlčeli, a nadával, že ho zdržují. Jenže Palin ho několikrát viděl, jak klesl na kámen, ovíval se širákem a uřícený obličej otíral vousem.

V době, kdy dorazili do nejbližší vesnice vzdálené asi jeden den pochodu džunglí, byli tak schlíplí a utahaní, že měli sotva sílu se obléknout a připevnit brnění, aby na obyvatele učinili náležitý dojem. Zvěst o jejich příchodu se vesničanům nějakou záhadnou cestou musela donést (Palin slyšel nezvyklé dunění bubnů a domyslel si, co říkají), neboť muži a děti je očekávali. Muži je uvítali chladně (ač několik očí se při spatření elfího brnění chtivě zalesklo), dali jim najíst a napít a poskytli jim chatrč na přespání. Tanin pronesl povzbuzující projev o dobytí Gargathova hradu a tázal se po dobrovolnících.