Margaret Weis - Druhá generace

„Vezmu si ho,“ řekl host, sáhl do váčku a podal zubícímu se hostinskému další dvě mince.

„Dobrá…“ Slegart si všiml, že host je oblečen do krásných šatů z drahé látky, tak ho napadlo, že by bylo moudré se uklonit. „Jaký jméno…“

„Potřebuji se snad pokoji představit?“ zeptal se host ostře.

Válečník se pochvalně zachechtal, a dokonce se zdálo, že i mág zareagoval, protože kápě se mírně pohnula, když upíjel páchnoucí tekutinu z kouřícího šálku.

Slegart nevěděl, co říct, a tak pátral v mysli po jiném způsobu, jak odhalit totožnost záhadného hosta. Ten se zatím odvrátil a zamířil ke stolu ve stínech co nejdále od ohně. „Maso a pití,“ zavolal host povýšeně přes rameno.

„Co si bude Vaše… Vaše lordstvo přát?“ zeptal se Slegart a s nastraženýma ušima si pospíšil za hostem. Ačkoli host hovořil obecným jazykem, měl zvláštní přízvuk a hostinský stále nedokázal rozpoznat, jestli je to muž, nebo žena.

„Cokoli,“ prohlásil host vyčerpaně, obrátil se ke Slegartovi zády a zamířil dozadu. Cestou pohlédl ke stolu, u kterého seděli válečník Karamon s bratrem. „To, co mají oni.“ Host ukázal na číšnici, která nabírala do dřevěné misky nějakou šedou sraženinu a otírala se přitom tělem o Karamona.

Možná to způsobila chůze tajemného hosta, možná pohyby nebo možná jemné zavrčení, které proniklo hostovi do hlasu, když si všiml, jak se Karamon natáhl a poplácal číšnici po zaoblené části těla, ale Slegart okamžitě uhádl, že zahalená osoba je žena.

Cestovat po Ansalonu asi pět let před válkou bylo nebezpečné. Jen málokdo cestoval sám a pro ženu bylo neobvyklé vůbec cestovat. Na cesty se vydávaly jen žoldačky, které se uměly ohánět mečem a štítem, nebo bohaté ženy se zástupem po zuby ozbrojených strážců. Slegart si nevšiml, že by tato žena — pokud to ovšem byla žena — u sebe měla nějakou zbraň, a pokud ji někdo doprovázel, pak spal venku, a to v jedné z nejhorších sněhových bouří, která kdy zasáhla tuto část země.

Slegart nebyl nijak bystrý nebo všímavý, proto došel k názoru, že hostem je osamělá žena bez ochrany, skoro o dvě minuty později než všichni ostatní ve výčepu. Bylo to zjevné podle způsobu, jakým válečníkovi potemněla tvář, a podle tázavého pohledu, který vrhl po bratrovi a na který mág odpověděl zavrtěním hlavy. Bylo to zjevné i podle ticha, které se rozhostilo mezi „lovci“ u baru a podle tichého šeptání, jež následovalo.

Karamon vše slyšel, proto se zamračeně rozhlédl. Ale dotyk ruky a tichá mágova slova přiměly válečníka povzdechnout si a netečně se pustit do jídla, z hosta však už ke zklamání číšnice neodtrhl oči.

Slegart se vrátil za bar a pustil se do leštění hrnků špinavým hadrem. K výčepu byl otočený napůl zády, ale vše bedlivě sledoval. Jeden z rváčů pomalu vstal, protáhl se a řekl si o další pivo. Vzal si ho od číšnice a loudavě se vydal k hostovu stolu.

„Můžu si přisednout?“ řekl a doprovodil slova činem.

„Ne,“ odvětil host ostře.

„Ale no tak.“ Rváč se zazubil a pohodlně se rozvalil naproti hostovi, který jedl šedé svinstvo z misky. „V tyhle části země je zvykem, že se kámoši v hostinci spolu bavěj. Přidejte se k nám…“

Host ho ignoroval a jedl dál. Karamon se zavrtěl, ale bratr odpověděl na jeho prosebný pohled ostrým zavrtěním hlavy, a tak se válečník s povzdychem vrátil k jídlu.

Rváč se naklonil vpřed a natáhl ruku, aby se dotkl šálu, který si host pevně omotal kolem tváře. „Musí vám bejt strašný vedro.“ začal muž.

Větu nedokončil, protože zjistil, že s horkým dušeným ve tváři se jen špatně mluví.

„Už nemám chuť,“ řekla žena. Klidně vstala, utřela si jídlo z rukou umaštěným ubrouskem a zamířila ke schodům. „Půjdu do pokoje, hostinský. Jaké číslo?“

„Šestnáct. Dveře se daj zevnitř zavřít na závoru, aby dovnitř nevlez žádnej neřád,“ řekl Slegart a zpomalil leštění hrnků. Problémy byly špatné pro obchod a okrádaly ho o zisk. „Pošlu za váma děvče, aby připravilo postel.“

„Neřád“, kterému dušené kapalo z nosu, by tajemnou osobu možná nechal být. Měla chladný hlas a rychlý, rozvážný pohled naznačoval, že se o sebe dokáže postarat. Ale velkého válečníka hostinského poznámka pobavila, a stejně tak i „lovce“ u krbu. Oni se však politému muži na rozdíl od válečníka vysmívali.

A tak střelil po společnících vzteklým pohledem, utřel si dušené z očí a vyskočil na nohy. Převrhl stůl a vyrazil za ženou, která už byla v půlce schodiště.

„Já vám pokoj ukážu!“ Chlípně se na ni zadíval, popadl ji a strhl zpátky.

Osoba v plášti ztratila rovnováhu a spadla rváči do náruče s výkřikem, který bez jakékoli pochybnosti dokázal, že se jedná o ženu.

„Raistline?“ prosil Karamon a ruku položil na jílec meče.

„Dobrá, bratře,“ povzdechl si mág. Natáhl se po holi, kterou opřel o stěnu, a vytáhl se na nohy.

Karamon se chystal postavit, když uviděl, jak se bratr zadíval někam za něj. Karamon zachytil jeho pohled a kývl právě ve chvíli, kdy mu rameno sevřela těžká ruka.

„Dobrý dušený, že?“ řekl jeden z „lovců“. „Bylo by škoda, dyby vystydlo kvůli něčemu, co nejni vaše věc. Pokaď se ale taky nechcete pobavit. Pokaď jo, tak vám řeknem, kdy přijdete na řadu.“

Karamon praštil muže pěstí do čelisti. „Díky,“ řekl válečník chladně, tasil meč a obrátil se čelem k chátře za sebou. „Myslím, že už jsem na řadě.“

Někdo vzadu v davu hodil po Karamonovi židli a zasáhl ho do ramene paže, v níž svíral meč. Dva muži vpředu se na něj vrhli, jeden ho popadl za zápěstí a pokusil se mu vytrhnout meč, druhý do něj začal bušit pěstmi. Dav viděl, že válečník zjevně podléhá, a tak se pohnul vpřed.

„Seber to děvče, Raiste! Já se postarám o tyhle!“ zakřičel Karamon tlumeně z moře těl. „Mám… všechno… pod kontr…“

„Jako obvykle, bratře,“ řekl mág ironicky. Raistlin ignoroval bručení a výkřiky, praskání nábytku i kostí, opřel se o hůl a vydal se vzhůru po schodech.

Ačkoli dívka s útočníkem bojovala, neměla žádnou jinou zbraň než své pěsti, takže bylo zjevné, že brzy podlehne. Muž se plně soustředil na to, aby odtáhl vzpírající se oběť nahoru do pokoje, takže si ani nevšiml mága v rudém hávu, který se k němu rychle blížil. Mihnul se stříbrný záblesk, mág bodl a rváč pustil dívku a chytil se za žebra. Mezi prsty mu vytryskla krev. Pohlédl užasle na Raistlina, pak zavrávoral kolem něj a zřítil se po hlavě ze schodů. Z boku mu trčela mágova dýka.

„Raiste! Pomoc!“ zakřičel Karamon zdola. Ačkoli skolil tři protivníky, zuřivě bojoval se čtvrtým, ale velmi ho omezoval tupý trpaslík, který mu vyšplhal na záda a mlátil ho do hlavy pánvičkou.

Ale Raistlin nemohl bratrovi pomoct. Dívka bojem zeslábla a udělalo se jí mdlo, a tak minula schod.

Raistlin pustil hůl — která zůstala stát naprosto vzpřímeně vedle něj, jako by ji držel — a chytil dívku dřív, než stačila upadnout.

„Děkuji,“ zamumlala s hlavou skloněnou. Během rvačky se jí uvolnil šál a ona si ho snažila opět rychle omotat kolem tváře. Ale Raistlin jí s cynickým úsměvem strhl šál z hlavy.

„Upadl vám,“ řekl chladně, podal jí ho a celou dobu ji přitom pozorně sledoval, protože chtěl zjistit, proč mladá žena ukrývá tvář. Zalapal po dechu.