Margaret Weis - Druhá generace

Amberyl stála chvíli v tmavém pokoji a čekala, až se ji zklidní dech a znovu dokáže jasně uvažovat. Pak popadla šál a pevně si ho omotala kolem tváře. Z brašny vytáhla kožešinový plášť a opatrně se vyplížila na chodbu za Karamonem.

Amberyl ještě nikdy nezažila takovou bouři, a to už na světě prožila mnoho let, přestože byla na měřítka svého lidu ještě stále mladá. Sníh oslepoval. Hnal ho prudký vichr a zahaloval vše kolem — bodavá, oslepující bílá tma spolkla dokonce i ruce, které natáhla před sebe. Neexistoval způsob, jak by mohla Raistlina a jeho bratra sledovat — žádný způsob kromě toho, který použila, a pouta, které se náhodně vytvořilo mezi ní a mágem.

Náhodně. Ano, musela to být náhoda, přemýšlela, když se vlekla závějemi. Ačkoli sněžilo teprve několik hodin, byly už po kolena hluboké. Byla sice silná, ale i tak se namáhavě trmácela strmými závějemi. Dokázala si představit, že mág… v dlouhém hábitu…

Amberyl zavrtěla hlavou a povzdychla si. No, muži se brzy zastaví. Tím si byla jistá. Omotala si šál těsněji kolem tváře, aby ochránila holou kůži před rezavým sněhem, a ptala se sama sebe, co udělá, až zastaví. Poví mágovi pravdu?

Copak mám na vybranou? hádala se sama se sebou hořce a v tu samou chvíli uklouzla a zakopla. Vidíš? pomyslela si a vnitřnosti se jí stáhly strachem a nevolností. Už to začíná, slabost, která pramení z pouta. A pokud se tak cítí ona, mág na tom bude stejně! Bude to pro člověka horší? uvažovala náhle vyplašeně. Co když zemře?

Ne, řeknu mu to ještě dnes v noci, rozhodla se pevně. Opřela se o strom, aby popadla dech, a zavřela oči.

A až mu to povíš… co pak?

„Nevím…“ zamumlala si pro sebe zlomeně. „Ať mi bohové pomohou. Já nevím!“

Amberyl byla tak zahlcená strachem a vnitřním zmatkem, že si na okamžik ani nevšimla, že sníh náhle přestal padat a ostrý, rezavý vítr se zklidnil. Když si to uvědomila, rozhlédla se. Viděla hvězdy, a dokonce i měsíc! Solinár jasně zářil, proměňoval sníh ve stříbro a bílý les v říši nejúžasnější krásy.

Les… Překročila hranici. Amberyl položila ruku něžně na kmen stromu, o který se opírala. Cítila život, který pulzoval v kůře, a magii v něm.

Ocitla se v Lese Žďárské cesty. Ačkoli bouře dál zuřila ani ne stopu od ní, pod ochranou stromů mohlo klidně panovat léto, pokud by se čarodějové rozhodli. Ale nepanovalo. Vítr už sice nelidsky nevyl, ale stále se ledovými zuby zakusoval do kůže. Závěje dosahovaly na některých místech až po stehna. Ale bouře aspoň nemohla v lese projevit plně svoji zuřivost. Amberyl teď viděla docela jasně. Světlo Solináru na sněhu bylo jasné jako sluneční zář. Už se nepotácela tmou, vedena jen pálivou vzpomínkou na mágovy zlaté oči, na jeho dotek…

Amberyl si povzdychla a kráčela dál, dokud nenašla stopy ve sněhu. Patřily lidem. Ano, její instinkty se nemýlily. Ne že by o své moci někdy pochybovala. Ale bude fungovat i tady v lese? Od chvíle, kdy dorazila do této země, slýchávala historky o podivném, magickém lese.

Amberyl se zastavila, prohlédla si stopy a její strach zesílil. Viděla dvoje šlépěje — jedny vedly bez zastavení i nejhlubšími závějemi. Ale druhé tvořil široký pruh ve sněhu, který po sobě zanechal muž vrávorající v těžkém, mokrém hávu. Srdce se jí bolestivě rozbušilo, když si všimla, že jedny stopy — mágovy — zmizely. Bratr ho určitě nese! Možná… možná je…

Ne! Amberyl se nadechla a zavrtěla hlavou. Mág sice vypadal křehce, ale měl víc síly než nejlépe vykovaná ocelová čepel. Znamenalo to jen, že se budou muset zastavit a najít úkryt, což jí vyhovovalo.

Krátce poté zaslechla hlasy.

Amberyl uskočila za strom a schovala se ve stínu. Viděla světlo pronikající asi z jeskyně v útesu, který se musel zjevit odnikud, protože by mohla přísahat, že tu předtím nebyl.

„Samozřejmě,“ zašeptala s povděkem, „čarodějové se o jednoho ze svých postarají. Ví, že jsem tady i jal“ napadlo ji náhle. „Poznají mě? Možná ne. Koneckonců je to už tak dávno…“ No, na tom nezáleželo. Mohli udělat jen málo. Doufala, že nezasáhnou.

Přiblížila se a uslyšela, jak vysoký válečník říká: „Musím dojít pro pomoc, Raiste!“ Karamonův hlas zněl napjatě a ustaraně. „Ještě nikdy jsi na tom nebyl tak špatně! Nikdy!“

Rozhostilo se ticho. Karamon poté zvýšil hlas a odpověděl na slova, která Amberyl nezaslechla.

„Nevím! Zpátky do hostince, pokud budu muset! Vím jen to, že dříví nevydrží až do rána. Ty sám jsi řekl, že nesmím kácet stromy v lese, a kromě toho jsou stejně mokré. Přestalo sněžit. Budu pryč nanejvýš pár hodin. Budeš tady v bezpečí. Pravděpodobnější v tomhle prokletém lese víc v bezpečí než já.“ Odmlčel se. „Ne, Raiste. Tentokrát udělám to, co považuji za správné já!“

Amberyl v mysli skoro slyšela mágovu hořkou kletbu a usmála se. Světlo z jeskyně na okamžik zastřel stín — Karamon vyšel ven. Zaváhal. Copak si to rozmyslel? Stín se napůl otočil zpět k jeskyni.

Amberyl rychle zamumlala několik slov v jazyce, který v Ansalonu už mnoho století nikdo neslyšel, pak pohnula rukou. Z místa, kde stála, byl záblesk světla, který se zjevil v jiné části lesa, sotva viditelný.

Karamon ho však koutkem oka zahlédl a zakřičel: „Raiste! Támhle… Oheň! Někdo je poblíž! Ty zůstaň zabalený a… a v teple… Brzo se vrátím!“

Stín splynul s tmou. Amberyl zahlédla v měsíčním světle záblesk zbroje a uslyšela supění velkého muže, který se plahočil sněhem.

Amberyl se usmála. „Ne, nevrátíš se brzy, příteli,“ řekla tiše, když minul strom, za kterým se ukrývala, „rozhodně ne brzy.“

Amberyl počkala, dokud si nebyla jistá, že se Karamon opravdu vydal hledat nepolapitelné světlo, které se, jak věděla, bude pořád držet těsně mimo dosah. Pak se zhluboka nadechla, pronesla tichou modlitbu a rychle se připlížila třpytícím se sněhem k jeskyni.

Amberyl odsunula stranou přikrývku, kterou Karamon pověsil do vchodu v ubohé obraně proti větru, a vstoupila dovnitř. Jeskyně byla chladná, vlhká a tmavá. Osvětloval ji jen ohýnek, který chabě prskal u vchodu, aby kouř mohl proudit ven. Amberyl na něj pohlédla a zavrtěla hlavou. Troška dříví, kterou Karamon našel, byla vlhká sněhem a ledem. Velký muž byl zjevně mimořádně zručný, když se mu vůbec podařilo oheň zažehnout. Ale brzy dohoří a nebylo zde žádné dřevo, kterým by se dalo přiložit.

Amberyl se zahleděla do stínů. Napřed čaroděje nikde neviděla, i když slyšela chraptivý dech a cítila kořeněnou vůni jeho váčků. Pak zakašlal. U ohně se pohnula hromádka šatů a přikrývek a Amberyl viděla, jak se zpod nich natáhla ruka po kouřícím hrnku, který stál u plamenů. Prsty se chvěly a skoro hrnek převrhly. Amberyl vedle něj rychle poklekla a chytila ho.

„Dovol, ať ti pomohu,“ řekla. Nečekala na odpověď, zvedla hrnek a pomohla Raistlinovi posadit se. „Opři se o mě,“ nabídla mu, protože si všimla, jak je mág slabý.

„Nepřekvapuje tě, že mě vidíš, že?“ zeptala se.

Raistlin se na ni několik okamžiků díval prázdnýma zlatýma očima a pak o ni s hořkým úsměvem opřel křehké tělo, když se usadila vedle něj. Ačkoli se třásl zimou, Amberyl cítila, jak z vyzáblého těla sálá podivná horkost. Byl napnutý a ztuhlý a namáhavě lapal po dechu. Raistlin zvedl hrnek ke rtům, ale opět se rozkašlal a Amberyl cítila, jak ho kašel rve na kusy.