Margaret Weis - Druhá generace

Během letních měsíců se častěji cestovalo, a proto se v hostinci zastavovalo také víc poutníků. Trpasličí kováři, občas nějaký elf, hodně lidí a víc šotků, než bylo komukoli milé. Ti všichni obyčejně zaměstnávali Slegarta a jeho číšnice od rána až do vskutku pozdního večera.

Ale nyní zde panoval klid. Byl tichý, voňavý večer. Soumrak s sebou přinášel fialové a zlaté barvy. Ptáci už zapěli noční písně a teď ospale broukali mláďatům. Dokonce se zdálo, že i staré stromy Žďárské cesty se nechaly ukolébat, zapomněly na povinnost strážit a ospale podřimovaly. A i samotný hostinec byl toho večera tichý.

Příliš tichý, pomysleli si dva cizinci, když se k hostinci blížili. Byli oblečení do drahých šatů a tváře jim halily hedvábné šály — což bylo v tak teplém počasí neobvyklé. Vidět jim byly jen tmavé oči. Vyměnili si pochmurné pohledy, zrychlili krok, rozrazili prkenné dveře a vstoupili dovnitř.

Slegart seděl za barem a vytíral hrnek špinavým hadrem. Stejný hrnek leštil už skoro hodinu a věnoval by se mu asi ještě celou další, kdyby se najednou nestaly dvě věci, které ho vyrušily — předními dveřmi vstoupili dovnitř dva zahalení cizinci a po schodech seběhla dolů bez dechu služka.

„Vomlouvám se, pánové,“ řekl Slegart, pomalu se postavil a zvedl ruku, aby jednoho z cizinců zarazil, než promluví. Obrátil se ke služebné a drsně řekl: „No?“

Dívka zavrtěla hlavou.

Slegart svěsil ramena. „Jo,“ zamumlal. „No, možná je to tak lepší.“

Cizinci pohlédli jeden na druhého.

„A dítě?“ zeptal se Slegart.

Služka vypukla v pláč.

„Co?“ zeptal se Slegart užasle. „Přece ne i dítě?“

„Ne!“ vydechla služka mezi vzlyky. „Dítě je v pořádku. Poslouchejte.“ Shora k nim dolehl slabý křik. „Teď už ji slyšíte. Ale… ale… ach!“ Dívka si zakryla tvář rukama. „Je to strašný! Nikdy sem nic takovýho neviděla…“

V tu chvíli jeden z cizinců kývl a druhý postoupil vpřed.

„Promiňte, hostinský,“ řekl cizinec klidným hlasem s podivným přízvukem. „Ale zdá se, že zde došlo k nějaké strašlivé tragédii. Možná by bylo lepší, kdybychom šli dál…“

„Ne, ne,“ řekl Slegart rychle. Pomyšlení, že by přišel o peníze, ho vzpamatovalo. „Tak, Lizzie, utři si slzy a pomož nám, nebo di brečet do kuchyně.“

Lizzie zabořila tvář do zástěry a rozběhla se do kuchyně. Dveře se za ní kývaly.

Slegart zavedl cizince ke stolu. „Je to smutný,“ řekl hostinský a zavrtěl hlavou.

„Můžeme se zeptat…“ pokračoval cizinec věcně, ale bystrý pozorovatel by zjistil, že on i jeho společník jsou až příliš napjatí a nervózní.

„Vy, pánové, si s tím nemusíte dělat žádný starosti,“ řekl Slegart. „Jedno z děvčat umřelo při porodu.“

Jeden cizinec natáhl mimoděk ruku a sevřel společníkovi pevně paži. Druhý po něm střelil varovným pohledem.

„To jsou vskutku smutné zprávy. Je nám to nesmírně líto,“ řekl cizinec a zjevně se ze všech sil snažil ovládnout. „Byla… byla vaší příbuznou? Promiňte, že se ptám, ale vypadáte rozrušeně…“

„To sem, pánové,“ řekl Slegart prostě. „Ale ne, nebyla z rodiny. Přišla sem uprostřed zimy, napůl vyhladovělá, a prosila vo práci. Bylo na ní něco známýho, ale zrovinka dyž sem vo tom začal přemejšlet…“ Dotkl se rukou hlavy. „Přepad mě takovej divnej pocit… Proto sem ji chtěl vodmítnout, ale víte, jaký sou ženský.“ Zadíval se vzhůru. „Kuchařka si ji hned voblíbila a začla vo ni pečovat. Musím přiznat,“ dodal Slegart vážně, „že nemám lidi zrovna rád. Ale bylo to to nejhezčí děvče, jaký sem kdy viděl. Ataky pracant. Nikdy si nestěžovala. Všichni směji měli rádi.“

Jeden z cizinců sklopil hlavu. Druhý mu stiskl ruku.

„No,“ řekl Slegart rázněji, „můžu vám, pánové, nabídnout studený maso a pivo, ale dneska večer teplý jídlo nebude. Kuchařka je rozčilená. A podle toho, co říká Lizzie,“ hostinský pohlédl na ještě stále se kývající dveře, „je na tom děcku něco divnýho…“

Cizinec udělal náhlý, rychlý pohyb rukou a starý Slegart ztuhl na místě. Ústa měl otevřená, tělo pootočené a ruku zvednutou. Dveře se zastavily. Tlumené vzlyky služky v kuchyni ztichly. Kapka piva, která ukápla z pípy, zůstala viset ve vzduchu nad podlahou.

Cizinci vstali a v magickém tichu si pospíšili vzhůru po schodech. Rychle otevřeli všechny dveře v hostinci a pátravě nahlédli dovnitř. Nakonec došli až k malým dveřím úplně na konci chodby. Jeden z cizinců je otevřel, podíval se dovnitř a pokynul společníkovi.

Obrovská, statná žena — pravděpodobně kuchařka — ztuhla uprostřed pohybu. Česala zrovna krásné vlasy bledé, chladné postavě na lůžku. Na kuchařčině laskavé tváři se třpytily slzy. Očividně připravila upracovanýma rukama tělo pro poslední odpočinek. Dívčiny oči byly zavřené a studené, mrtvé prsty, které měla složené na hrudi, svíraly malou kytičku růží. Svíčka ozařovala měkkým světlem mladou tvář neuvěřitelné krásy, kterou ještě zdůrazňoval sladký, tesklivý úsměv na popelavých rtech.

„Amberyl!“ vykřikl jeden z cizinců zlomeně, klesl na lůžko a uchopil studenou ruku do své. Druhý cizinec k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Je mi to opravdu líto, Keryle.“

„Měli jsme přijít dřív!“ Keryl hladil dívku po ruce.

„Dorazili jsme tak rychle, jak jen to šlo,“ řekl společník jemně. „Tak rychle, jak chtěla.“

„Poslala zprávu…“

„…až když věděla, že umírá,“ řekl společník.

„Proč?“ vykřikl Keryl a hleděl do Amberyliny klidné tváře. „Proč se rozhodla umřít mezi… mezi lidmi?“ Ukázal na kuchařku.

„To se asi nikdy nedozvíme,“ řekl společník tiše. „Ale asi to tuším,“ dodal, ale jen tiše a pro sebe, aby přítele nerozrušil. Odvrátil se a zamířil ke kolébce, kterou narychlo vyrobili z dřevěné bedny. Zašeptal slovo a sejmul kouzlo z dítěte, které se nadechlo a začalo fňukat.

„Dítě?“ zeptal se cizinec a vstal z lůžka. „Je dítě v pořádku? Služka říkala…“ Ve tváři měl strach. „Není, není mrt…“ Nedokázal pokračovat.

„Ne,“ odvětil přítel zmateně. „Toho se bát nemusíš. Služka říkala, že ‚nikdy nic takovýho neviděla’. Ale dítě se zdá být v pořádku… Ach!“ Cizinec zalapal po dechu. Vzal dítě do náruče a obrátil se k příteli. „Podívej, Keryle! Podívej se na jeho oči!“

Mladý muž se sklonil nad plačícím dítětem a pohladil drobnou tvářičku prstem. Dítě otočilo hlavičku, otevřelo obrovské oči a instinktivně hledalo potravu, lásku a teplo.

„Oči… jsou zlaté!“ zašeptal Keryl. „Zlaté jako slunce! To se žádnému z našich lidí ještě nestalo… Zajímalo by mě…“

„Je to bezpochyby dar lidského otce. Ačkoli neznám žádného člověka s takovýma očima. Ale i to tajemství si Amberyl vzala do hrobu.“ Povzdychl si a zavrtěl hlavou. Pak pohlédl dolů na fňukající dítě. „Dcera je stejně krásná jako matka,“ řekl muž a zabalil dítě do přikrývek. „A teď už musíme jít, příteli. Byli jsme v téhle podivné, strašné zemi už dost dlouho.“

„Ano,“ řekl Keryl, ale ani se nepohnul. „Co uděláme s Amberyl?“ Pohled mu zalétl zpět k bledé, nehybné postavě na lůžku.

„Necháme ji těm, u kterých se rozhodla být, když přišel její konec,“ řekl společník vážně. „Možná ji teď některý z bohů přijme a odvede její neklidnou duši domů.“