Margaret Weis - Druhá generace

Před třemi dny se po práci vrátil, aby jí pod okny zpíval milostné písně. Bylo to velmi trapné.

Zaklepání se ozvalo znovu a naléhavěji. Jena si povzdychla. Byla unavená a hladová a toužila po šálku čaje. Ale obrátila se a vydala se zpátky dolů ze schodů. Od majitelů Tříměsíčných obchodů se očekávalo, že mágovi v nouzi kdykoli otevřou, ve dne i v noci.

Jena otevřela okýnko ve dveřích a vyhlédla ven. Očekávala, že spatří Rudý plášť, která se pokorně omluví a požádá o pavučinu. Nebo Černý plášť, který se bude arogantně dožadovat netopýřích výkalů. Proto Jenu překvapilo a nijak nepotěšilo, když před obchodem uviděla dva vysoké muže v těžkých pláštích s kápěmi. V paprscích zapadajícího slunce se jim u boků zaleskly meče.

„Jste u špatného krámu, pánové,“ řekla Jena dokonalou elfštinou. Podle štíhlých nohou, drahých, kvalitních kožených bot a složitě šité kožené zbroje odhadla, že jsou to elfové, i když tváře ukrývali pod kápěmi.

Právě se chystala okno zabouchnout, když jeden z mužů promluvil lámaným obecným jazykem: „Pokud jste Jena, dcera Justaria, vůdce Konkláve čarodějů, pak jsme u správného krámu.“

„A co když jsem Jena?“ odvětila povýšeně, ale dávala si dobrý pozor. „Co ode mě chcete? Pokud chcete prodat nějaký magický předmět,“ dodala, „pak se prosím vraťte až ráno.“

Muži pohlédli jeden na druhého. Viděla, jak se jim pod kápěmi zaleskly mandlové oči.

„Chceme s vámi mluvit,“ řekl jeden.

„Mluvte,“ odpověděla Jena.

„V soukromí,“ řekl druhý.

Jena pokrčila rameny. „V tuto denní dobu je ulice opuštěná. Nechci být hrubá, ale jak jistě víte, majitelé Tříměsíčných obchodů si dávají dobrý pozor na to, koho vpouští dovnitř. Jde spíše o vaši bezpečnost než o moji.“

„Jde o důležitou věc, o které nemůžeme mluvit na ulici. Věřte nám, paní,“ dodal elf tichým hlasem, „nelíbí se nám to o nic víc než vám. Máte naše slovo, že se ničeho nedotkneme!“

„Poslal vás můj otec?“ zeptala se Jena a hrála o čas.

Kdyby je poslal Justarius, napřed by jí to řekl, a ona s ním od poslední hádky už celé měsíce nemluvila. Důrazně nesouhlasil s jejím výběrem milence.

„Ne, paní,“ řekl elf. „Přišli jsme sami od sebe.“

Divné, pomyslela si Jena. Jeden z elfů byl z Qualinestu, druhý ze Silvanestu. Poznala to podle rozdílného přízvuku, ačkoli by to nikdo jiný v Solamnii asi nedokázal. Ale Jena strávila s elfy spoustu času, a obzvláště s jedním z nich.

Kdysi velmi dávno bývali elfové jedním národem. Ale hořké války, Bratrovražedná válka, je rozdělily na Qualinest a Silvanest. Národy se neměly nijak v lásce. Dokonce i po Válce kopí, která sjednotila všechny ostatní národy na Ansalonu, si oba elfské národy nemohly být vzdálenější — přestože zdánlivě vystupovaly jako jedna země.

Probudili její zvědavost, proto Jena otevřela dveře a ustoupila, aby elfům dovolila vejít. Ani trochu se jich nebála. Byli to elfové, což znamenalo, že jsou čestní, dbalí zákona a skrz naskrz dobří, až nudní. A kromě toho si připravila zaříkadlo, kterým by je vyhodila zpátky ven na ulici, kdyby se o něco pokusili.

Elfové se zastavili ve středu obchodu. Ruce drželi při těle, protože se báli o něco zavadit. Stáli blízko u sebe – v obranném postavení — ale dbali na to, aby se jeden druhého nedotkli. Byli spojenci, ale proti své vůli, hádala Jena. Zvědavost ji skoro přemáhala.

„Myslím, pánové, že se budete cítit lépe v mých komnatách v patře,“ řekla s potměšilým úsměvem. „Právě jsem si chtěla uvařit čaj. Dáte si taky?“

Silvanestský elf si zakryl ústa a nos kapesníkem. Qualinestský elf se pootočil a zahleděl se do očí, které plavaly v ochranné tekutině ve sklenici. Zbledl a ustoupil o krok.

Jena pokynula ke schodům. „Můj příbytek j e docela pohodlný. A obyčejný. Laboratoř mám ve sklepě,“ dodala, aby je uklidnila.

Návštěvníci na sebe opět pohlédli, ztuhle kývli a začali stoupat za hostitelkou nahoru po schodech. Elfům se zjevně nesmírně ulevilo, když zjistili, že Jenin malý obývací pokoj se ničím neliší od obývacích komnat lidí. Našli v něm stůl, židle a lehátka s polštáři. Jena prohrábla oheň a uvařila čaj, přičemž použila směs lístků, které přivezli z Qualinestu.

Oba se ze zdvořilosti napili čaje a zakousli se do sušenky. Jena zapředla nezávazný rozhovor, protože elfové nikdy nehovořili o důležitých věcech při jídle a pití.

Elfové přiměřeně odpovídali, ale sami od sebe nic neřekli a rozhovor brzy zcela utichl. Když uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby se hostitelka neurazila, odložili šálky a naznačili, že jsou připraveni přejít k důležitějším věcem. Ale když byli konečně tady, zdálo se, že netuší, jak začít.

Jena je v tom mohla nechat, nebo nabídnout pomoc. A protože očekávala později večer mnohem příjemnější společnost, pobídla je.

„No, pánové, přišli jste za mnou – za rudou čarodějkou. Copak ode mě potřebujete? Musím vás ale upozornit, že neopouštím město. Pokud chcete, abych čarovala, musí to být něco, co mohu udělat v laboratoři. A nevařím elixíry lásky, pokud vám jde o tohle.

Jena moc dobře věděla, že jim nejde o lásku — ne dvěma zapřísáhlým nepřátelům, kteří k ní přišli potají za soumraku. Ale nikdy nikomu neublížilo předstírat nevědomost.

„Nebuďte směšná,“ přerušil ji qualinestský elf rázně. „Já… já…“ S cvaknutím zavřel ústa, sebral myšlenky a začal od začátku. „Je to pro mě nesmírně těžké. Pro nás. Musíme si promluvit… s někým. S někým zvláštním. A poradili nám, že vy byste nám mohla pomoct.“

Aha, pomyslela si Jena. No páni. Jak zajímavé. Sladce, nevinně se usmála. „Opravdu? S někým, koho znám? Nedokážu si představit, kdo by to mohl být. Zdá se, že jste velice urození, pánové. Pro vás jsou všechny dveře na Ansalonu určitě otevřené.“

„Ne tyto dveře,“ řekl silvanestský elf ostře. „Ne dveře do…“ Ztišil hlas. „Do Věže Vysoké magie.“

„Do Temné věže,“ dodal Qualinesti. „Do věže tady v Palantasu. Chceme si promluvit… s Pánem.“

Jena se na ně zadívala. Byli to urození elfové, což poznala podle drahého oblečení, zdobených mečů a krásných šperků na prstech a hrdlech. A oba byli starší, protože ačkoli nebylo u elfů snadné odhadnout stáří, tito dva byli zjevně středního věku.

Urození, vysoce postavení, dlouholetí nepřátelé, krátkodobí spojenci.

A chtěli mluvit s největším nepřítelem, jakého na světě měli — s Pánem Věže Vysoké magie v Palantasu.

„Chcete mluvit s Dalamarem,“ řekl Jena klidně.

„Ano, paní.“ Qualinestův hlas se zlomil. Podrážděně si odkašlal.

Zdálo se, že Silvanesti nedokáže vůbec promluvit. Tvář měl jako vytesanou z kamene, rty pevně stisknuté a rukou svíral jílec meče. Oba svůj úkol zjevně nenáviděli.

Jena se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Není divu, že elfové tolik trvali na soukromí. Dalamar patřil k nim, pocházel ze Silvanestu, ale vyhnali ho a v potupě vykázali z elfské společnosti. Označili ho za „temného elfa“ — za elfa, který byl vypovězen ze světla. Provinil se studiem zlé magie a černým hávem, který oblékl. Elfská společnost s něčím tak odporným nesouhlasila. Kdyby ti dva na Dalamara třeba jen pohlédli, všechny by tím šokovali. Ale oni s ním chtěli mluvit…!