Margaret Weis - Druhá generace

„Byl uvězněn,“ odvětil generál vážně.

Dalamar se rozesmál. „Jak elfské! Uvěznit muže, který zachránil vaše ubohé životy. A čím se provinil? Ne, nechtě mě hádat. Znám Porthia, víte? Nikdy nedovolil, aby Silvanest zapomněl, že ho zachránili Qualinesti. Často hovořil o tom, jak se Qualinest a Silvanest sjednotí, ale naznačoval, že to Qualinesti budou vládnout slabším bratrům. Mám pravdu?“

„Skoro.“ Generál nevypadal potěšené. Všiml si uštěpačnosti v hlase temného elfa.

Dalamar se obrátil k senátorovi. „A co si o tom myslí Qualinest? O tom, že vám uvěznili Mluvčího slunce?“

Senátor zalapal po dechu a potáhl si masku. „Ta věc mě udusí.“ Zhluboka se nadechl a opatrně promluvil: „Nechceme se Silvanestem bojovat. Jejich královna, Alhana Hvězdbríza, manželka Porthia, je mým hostem v Qualinestu.“

Dalamar se zprudka a zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Když jsem se zavřel ve své ubohé věži, nechal jsem si ujít tolik věcí. Říkáte, že je vaším ,hostem’. Hostem, kterému se už vaše pohostinnost znelíbila, ale není pro něj snadné odejít. A jaký je její zločin?“

„Ještě to není všeobecně známo, ale Alhana Hvězdbríza je těhotná.“ Senátor nervózně otáčel pečetním prstenem na prstě.

To Dalamara zaujalo. „Takže po dvaceti letech dostal sňatek z rozumu trochu šťávu, co? Překvapuje mě, že si na to Porthios našel čas. Nebo že se mu vůbec chtělo.“

„Pokud se dítě narodí v zemi elfů,“ pokračoval senátor a předstíral, že nic neslyšel, „zatímco jeho rodiče budou vládnout, stane se dědicem obou trůnů. Sjednocení bude dokonáno.“

„To nesmíme dovolit.“ Generál sevřel jílec meče.

„A co mám podle vás udělat, abych tomu zabránil?“ zeptal se Dalamar. „Předpokládám, že s vraždou nesouhlasíte.“

Senátor ztuhl v uražené důstojnosti. Hedvábnou masku měl na čele promočenou a lepila se mu na tvář. „Vyhnanství. Pro oba.“

„Chápu,“ řekl Dalamar. „Jako já.“ Jeho hlas byl tichý a hořký. „Smrt by byla laskavější.“

Senátor se zamračil. „Naznačujete.

„Nenaznačuji vůbec nic.“ Dalamar pokrčil rameny. „Byla to jen poznámka. Ale netuším, jak do vašeho roztomilého zrádného plánu zapadám já. Pokud mi ovšem nenabízíte nadvládu nad elfy.“

Vytřeštili oči a s hrůzou se na něj zadívali.

„Prosím, pánové, berete se příliš vážně!“ Dalamar se rozesmál, aby je uklidnil. „Jen jsem žertoval.“

Oběma se viditelně ulevilo, ale stále na něj podezřívavě hleděli.

„Dům ochránců bude vládnout Silvanestu, dokud nebude nějaký člen Domu vládců prohlášen za připraveného převzít moc,“ řekl generál. „Dům ochránců vládl Silvanestu dvacet let, zatímco jsme bojovali se snem. Mí lidé jsou na stanné právo zvyklí. A nemají rádi Porthia.“

„A co se týká Qualinestu…“ Senátor zaváhal. Neklidně pohlédl na schodiště.

„Nebojte,“ řekl Dalamar. „Jena by nás nešpehovala. A věřte mi, že ji politika elfských království jen pramálo zajímá.“

„Je to příliš delikátní záležitost, než abychom mohli riskovat, že ji někdo prozradí,“ řekl senátor a pokynul Dalamarovi, ať jde blíž.

Temný elf se zatvářil pobaveně, pokrčil rameny a poslechl.

Senátor se přiblížil k Dalamarovi, jak nejvíce to šlo, aniž by se ho dotkl, a tiše a naléhavě k němu promluvil.

Dalamar ho vyslechl, pak se usmál a zavrtěl hlavou. „Jistě chápete, že s jeho rodiči budou problémy.“

„A tady byste nám mohl nesmírně pomoct,“ řekl senátor.

„Protože jste přítel jeho otce,“ dodal generál.

Dalamar se zamyslel. Zadíval se na jednoho elfa, pak na druhého a odhadoval, nakolik jsou odhodlaní celou záležitost provést. Oba jeho pohled bez hnutí vydrželi.

„Dobrá,“ souhlasil Dalamar. „Postarám se o přítele a zajistím, aby ani on, ani jeho manželka nezasáhli. Ale moje pomoc vás přijde draho.“

Senátor mávl znuděně rukou. „Naše zavazadla jsou plná. Řekněte si cenu…“

Dalamar se ušklíbl. „K čemu bych potřeboval víc bohatství, než už mám? Mohl bych klidně koupit a prodat celý Qualinest! Ne, nechci peníze.“

Odmlčel se a nechal je na chvíli potit, pak tiše řekl: „Měsíc doma.“

To senátora překvapilo, ale pak, když si to rozmyslel, se mu ulevilo. Dalamar byl koneckonců Silvanesti a stráví tedy měsíc v Silvanestu.

Generála napadlo to samé. Sevřel čelist. Skoro koktal vzteky.

„To nepřipadá v úvahu!“ vyrazil ze sebe. „Nemožné! Jste šílený, když o něco takového vůbec žádáte!“

Dalamar se odvrátil. „Pák jsme skončili, pánové.“

Senátor vyskočil a popadl druhého elfa za rameno. Rozpoutala se mezi nimi zuřivá diskuse.

Dalamar přistoupil s úsměvem k ohni. Ve vzpomínkách viděl nádherné stromy domova. Slyšel zpívat ptáky a kráčel mezi úžasnými květinami. Ležel ve voňavé trávě a na tváři ho hřálo slunce. Dýchal čerstvý vzduch a běžel šťavnatě zelenými loukami. Byl mladý, nevinný, neposkvrněný a beze stínu…

„Jenom měsíc,“ řekl senátor. „Ani o den víc.“

„Přísahám při Nuitáru,“ slíbil Dalamar a líbilo se mu, jak sebou elfové při zmínce o bohovi temné magie trhli.

„Přijdete i odejdete potají,“ pokračoval senátor. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Nikdo vás nesmí vidět. S nikým nebudete mluvit.“

„Souhlasím.“

Senátor pohlédl na generála.

„No, asi se tomu nevyhneme,“ zabručel generál nezdvořile.

„Výtečně,“ prohlásil Dalamar rázně. „Takže jsme uzavřeli dohodu. Zpečetíme ji, jak vyžaduje zvyk.“

Přistoupil k nim, popadl každého z elfů a políbil ho na tvář. Generál se sotva ovládl. Při dotyku chladných, suchých rtů ztuhl. Senátor sebou trhl, jako by ho kousl had. Ale nevytrhli se mu. Byli to oni, kdo požádal o spojenectví. Neodvážili se ho urazit.

„Takže, bratři,“ řekl Dalamar potěšené, „prozraďte mi svůj plán.“

Tanis Půlelf pátral v domě po manželce. Nakonec ji objevil v knihovně v prvním patře. Seděla u okna, aby zachytila poslední paprsky zapadajícího slunce. Ještě než ji spatřil, slyšel škrábání brku o pergamen a usmál se pro sebe.

Tentokrát ji chytil při činu.

Tiše se přiblížil ke dveřím a nahlédl dovnitř. Seděla v ostrůvku sluneční záře, hlavu měla skloněnou a pracovala tak soustředěně, že by mohl nahoru po schodech dupat a ona by ho ani nezaslechla. Na okamžik se zastavil, obdivoval ji a s úžasem a překvapením si uvědomil, že ho miluje stejně jako on ji a že léta manželství jejich lásku posílila.

Dlouhé zlaty vlasy měla rozpuštěné, takže jí padaly na ramena a na záda. V těchto dnech si vlasy obvykle stahovala do uzlu na temeni. Přísný účes jí slušel; dával jí důstojný, vznešený výraz, který se velmi hodil při jednání s lidmi, jež se (když ji neznali) obvykle k mladě vypadající elfce chovali jako k dítěti, které to sice myslí dobře, ale plete se do záležitostí dospělých.

To obvykle trvalo jen asi patnáct minut. Pak je Laurana přiměla napřímit se a pozorně poslouchat. Jak mohli zapomenout, že byla za Války kopí generálem? Že vedla do války muže? No, minulo víc než dvacet let a lidé mají krátkou paměť. Ale když odešli, už nezapomněli.

Byla v rodině diplomatem; manžel spřádal plány. Tvořili dobrý tým, protože Laurana dokázala vklouznout tam, kam by si Tanis cestu drsně probojoval. A on jí umožnil nahlédnout do lidské mysli a srdce — do dvou míst, která ji často mátla.