Margaret Weis - Druhá generace

Byla krásná, tak krásná, až Tanise při pohledu na ni bolelo srdce. A byli spolu. Ale ne na dlouho. Lidská krev v jeho žilách spalovala tu elfskou. Žil už mnohem déle než obyčejný člověk, ale nikdy se nedožije tak vysokého věku jako elfové. Někteří už teď považovali Lauranu za jeho dceru. A přijde den, kdy si ji budou plést s jeho vnučkou. Zestárne a zemře, zatímco ona bude stále relativně mladá žena. Takový stín mohl vztah zatemnit. Ale ten jejich se jen prohloubil.

A pak tady byl Gil. Jejich syn — nový život stvořený z lásky.

„Mám tě!“ vykřikl Tanis vítězoslavně a vrazil do komnaty.

Laurana zalapala po dechu a vyskočila. Tváře jí provinile zrudly. Rychle a zmateně se pokusila zakrýt popsaný papír čistým.

„Co je to?“ obořil se na ni a zamračil se v hrané přísnosti.

„Jen seznam,“ odvětila Laurana a přesunula další papíry na stole. „Seznam… věcí, které musím udělat, když už jsme doma… Ne! Tanisi, nech toho!“

Vrhl se vpřed a sebral jí papír zpod ruky. Se smíchem se mu ho pokusila vzít, ale on ucouvl z dosahu.

„,Drahý sire Thomasi,’“ četl, „ještě jednou bych vás chtěla požádat, abyste zvážil svůj postoj k dohodě Spojených národů Tří ras…’„ Tanis vyčítavě potřásl dopisem. „Ty jsi pracovala!“

„Jenom jsem psala dopis siru Thomasovi,“ protestovala Laurana a zčervenala ještě víc. „Váhá. Je už skoro připravený přejít na naši stranu. Myslela jsem, že kdybych ho trochu popostrčila…“

„Žádné postrkování,“ namítl Tanis a schoval dopis za záda. „Slíbila jsi. Přinutila jsi mě slíbit! Žádná práce. Po měsíci na cestách jsme konečně doma. Chtěli jsme strávit chvíli spolu — ty, já a Gil.“

„Já vím.“ Laurana svěsila hlavu a vlasy kolem ní vytvořily zářící oblak. „Omlouvám se.“ Přitočila se k němu, položila mu ruce na hruď a škádlivě mu uhladila límec košile. „Slibuji. Už to neudělám.“

Políbila ho na vousatou tvář. Začal ji líbat, ale ona mu v tu chvíli sáhla za záda a vytrhla dopis z ruky. Takové výzvě samozřejmě nedokázal odolat. Popadl ji i dopis.

List papíru nakonec přistál zapomenutý na podlaze.

Stáli u okna, objímali se a bylo jim teplo a příjemně.

„Zatraceně!“ zaklel Tanis a zabořil bradu do manželčiných zlatých vlasů. „Podívej — jede k nám nějaký cizinec.“

„Ach, jenom žádný host!“ povzdychla si Laurana.

„Podle ozdob koně je to rytíř. Budeme ho muset zabavit. Půjdu dolů…“

„Ne, nikam!“ Laurana objala manžela pevněji. „Pokud půjdeš, zdvořilost tě přiměje pozvat ho dovnitř a on se zase bude cítit povinován pozvání přijmout. Gil mu jde naproti. Postará se o něj.“

„Určitě?“ Tanis měl své pochybnosti. „Bude vědět, jak se zachovat a co říct? Je mu jen šestnáct let…“

„Dej mu šanci,“ řekla Laurana s úsměvem.

„Zrovna v této chvíli si nemůžeme dovolit rytíře urazit…“ Tanis se něžně vyprostil z manželčina náručí. „Asi raději půjdu…“

„Pozdě. Odjíždí,“ oznámila Laurana.

„No, neříkal jsem ti to?“ Tanis se tvářil zachmuřeně.

„Nevypadá uraženě. Gil jde domů. Ach, Tanisi, nesmí si myslet, že jsme ho špehovali. Víš, jak je v těchto dnech nedůtklivý. Rychle! Pusť se do něčeho!“

Laurana se rychle posadila ke stolu. Popadla list papíru a pustila se zběsile do psaní. Tanis se cítil pošetile, ale přešel komnatu a zahleděl se do mapy Ansalonu, roztažené na stole.

Překvapilo ho a zneklidnilo, když ho do očí udeřil název Qualinest.

Asi je to logické, přemýšlel. Kdykoli Tanis pohlédl na syna, vrátil se zpět do dětství. A to mu připomnělo Qualinest, zemi, kde se narodil — jeho hanebný původ.

Po všech těch letech, po stovkách let, ho vzpomínky stále dokázaly zranit. Opět mu bylo šestnáct a žil v domě matčina bratra, sirotek a bastard.

Laurana označila syna za „nedůtklivého“.

Tanis byl v jeho věku také „nedůtklivý“. Nebo byl spíše příšerný gnómský stroj, v němž se vařila lidská krev a vytvářela páru, která musela uniknout nebo vybuchnout.

Gil se Tanisovi vzhledem nepodobal. Byl křehký, kdežto Tanis silný a statný, příliš silný a statný na elfský vkus a styl. Tanisova široká ramena a silné paže byly pro většinu elfů urážkou a neustále připomínaly jeho lidský původ. Teď už si dokázal přiznat, že svou lidskou stránku vystavoval na odiv. Snažil se je přimět, aby ho vyhnali, a pak se cítil ublížený, když to udělali.

Tanis se podobal synovi v jemnějších ohledech. Gil také bojoval sám se sebou, nevěděl, kým je a kam patří. Ačkoli mu Gil nic neřekl — mluvili spolu jen zřídka — Tanis hádal, že tak nějak se syn cítí. Tanis se modlil, aby Gil zůstal ušetřený pochyb a sebezpytování. Jeho modlitby zůstaly zjevně nevyšly seny.

Gilthas z rodu Solostaranů, byl Tanisův syn, ale také Lauranin — dítě elfů. Gilthase pojmenovali po Gilthanasovi, Lauranině bratrovi (o jehož podivném a tragickém osudu se nikdy nehovořilo nahlas). Gil byl vysoký, štíhlý, s křehkými kostmi, jemnými světlými vlasy a mandlovýma očima. Člověkem byl jen ze čtvrtiny — otec z poloviny — a cizokrajná krev byla zjevně ještě dál rozředěna nepřerušenou linií královských předků z obou stran.

Tanis doufal — už kvůli synovi — že chlapec vyroste jako elf, že lidská krev bude příliš slabá, než aby mu působila potíže. Ale viděl, že jeho naděje byla planá. V šestnácti letech nebyl Gil mírným, uctivým elfským dítětem. Byl náladový, podrážděný, vzdorovitý.

A Tanis, který si vzpomínal, jak sám uprchl, držel syna obzvláště zkrátka.

Tanis hleděl upřeně do mapy a předstíral, že si nevšiml, že Gil vešel do místnosti. Nevzhlédl, protože věděl, co spatří. Uvidí tam stát sám sebe. A protože se znal a věděl, kým byl, bál se, že totéž uvidí v synovi.

A protože se bál, nedokázal o tom mluvit ani to přiznat.

A tak mlčel. S hlavou skloněnou hleděl do mapy na místo označené Qualinest.

Jakmile Gilthas vstoupil do komnaty, věděl, že ho rodiče pozorovali z okna. Poznal to podle nejistého nachu v matčině tváři a podle toho, jak nesmírně zaujatě Tanis studuje mapu, kterou sám považoval za zastaralou — a podle toho, že na něj ani jeden nepohlédl.

Gil nic neřekl a čekal, až se rodiče prozradí. Nakonec na něj matka pohlédla a usmála se.

„S kým jsi to venku mluvil, mapete!“ zeptala se Laurana.

Gilův žaludek se stáhl známým bolestivým podrážděním. Mapete! Láskyplná přezdívka, kterou elfové používali pro dítě!

Když Laurana nedostala odpověď, zatvářila se ještě nejistěji a uvědomila si, že udělala chybu. „Hm… mluvil jsi s někým venku? Slyšela jsem štěkat psy…“

„Byl to rytíř, sir Kdovíjak,“ odvětil Gil. „Nemůžu si vzpomenout na jméno. Řekl…“

Laurana odložila pero. Chovala se klidně a klidný byl i její hlas. „Pozval jsi ho dovnitř?“

„Samozřejmě že pozval,“ řekl Tanis ostře. „Gil ví, že se nesmí k Solamnijskému rytíři chovat nezdvořile. Kde je, synu?“

Přiznejte to. Viděli jste, že rytíř odjel, řekl si v duchu Gil. Považujete mě za úplného tupce?

„Otče, prosím!“ Gil se přestával ovládat. „Dovol, abych dokončil, co jsem začal. Samozřejmě že jsem pozval rytíře dovnitř. Nejsem pitomec. Vím, jak se chovat. Řekl, že nemůže zůstat. Byl na cestě domů. Zastavil se, aby vám s matkou předal tohle.“