Margaret Weis - Druhá generace

„Tanisi!“

S trhnutím se probudil. Spal déle než obvykle, déle než zamýšlel. Ale neodpočinul si a cítil se otupělý a údy měl těžké. Zamrkal. Vzhlédl a skoro očekával, že nad sebou uvidí Karamona.

Spatřil Lauranu.

„Gil zmizel,“ řekla.

Tanis se ze všech sil snažil setřást sen i tíhu. „Zmizel?“ zopakoval tupě. „Kam?“

„Nevím to jistě, ale myslím…“ Zlomil se jí hlas. Beze slova podala Tanisovi zlatý papír.

Tanis si protřel oči a s námahou se posadil. Laurana vklouzla do postele vedle něj a objala ho paží kolem ramen. Přečetl si pozvání.

„Odkud to máš?“

„Z… z jeho pokoje. Nechtěla jsem slídit. Jenom… Nepřišel dolů na snídani. Myslela jsem, že by mu mohlo být zle. Chtěla jsem ho zkontrolovat.“ Sklopila hlavu a po tvářích jí skanuly slzy. „Nespal v posteli. Jeho šaty jsou pryč. A tohle… tohle… leželo na podlaze… u okna.

Zhroutila se. Po chvíli tichého boje se opět ovládla. „Zašla jsem do stáje. Jeho kůň je taky pryč. Stájník nic neslyšel ani neviděl…“

„Starý Hastings je hluchý jako poleno. Neslyšel by ani Pohromu. Karamon se mě pokoušel varovat, říkal, že k tomu dojde. Neposlouchal jsem ho.“ Tanis si povzdychl. Podvědomě však naslouchal. O tom byl jeho sen.

Nechte mě spát…

„Všechno dobře dopadne, drahá,“ řekl Tanis vesele. Políbil manželku a objal ji. „Gil tady dopis nechal, protože věděl, že ho najdeme. Chce, abychom se vydali za ním. Chce, abychom ho zastavili. Chce dokázat svoji nezávislost, to je vše. Najdu ho v Černé labuti — bude vyčerpaný, ale příliš hrdý, než aby to přiznal. Bude předstírat, že chce jet dál, ale v duchu doufat, že mu to vymluvím.“

„Nebudeš ho kárat…“ namítla Laurana starostlivě.

„Ne, samozřejmě že ne. Promluvíme si jako muž s mužem. Už jsem to měl udělat dávno. Možná spolu strávíme noc venku a zítra ráno se vrátíme.“

Tanisovi se nápad zalíbil. Když o tom tak přemýšlel, nikdy nestrávil se synem den o samotě. Promluví si, opravdu si promluví. Tanis přiměje Gila pochopit, že mu otec rozumí.

„Možná to nakonec bude pro chlapce dobrá zkušenost, drahá.“ Tanis vstal z postele a oblékl se na cestu.

„Možná bych měla jet taky…“

„Ne, Laurano,“ řekl Tanis pevně. „To je mezi mnou a Gilem.“ Na okamžik ustal v přípravách. „Ty doopravdy nechápeš, proč to udělal, že?“

„Žádný elfský mladík by něco takového neprovedl,“ řekla Laurana tiše a v očích se jí třpytily slzy.

Tanis se sklonil a políbil ji na lesklé vlasy. Vzpomněl si na míšence, který utekl od svých lidí, z domova; na mladíka, který utekl od ní. Asi si vzpomněla na totéž.

Hlad po změně — lidské prokletí.

Nebo požehnání.

„Nedělej si starosti,“ řekl. „Přivedu ho bezpečně domů.“

„Jen kdyby pochopil! Obětovali bychom pro něj úplně všechno…“

Laurana mluvila dál, ale Tanis ji neposlouchal. Slyšel hlas jiné ženy a matky.

Co byste pro syna obětoval — bohatství? Čest? Život? To byla slova Sáry, nevlastní matky Ocela Ostromeče.

Tanis si s ledovým strachem vzpomněl na vidinu. Už celé roky na ni nemyslel, vypudil ji z mysli. Opět se ocitl v temné pevnosti lorda Ariakana, Takhisisina rytíře. Tmavá mračna se rozestoupila a stříbrný svit Solináru dovolil Tanisovi zahlédnout nebezpečí, které vířilo kolem jeho křehkého syna jako déšť. A pak Solinár pohltily tmavé mraky. Vidina zmizela. A on zapomněl.

Až doteď.

„Co se děje?“ Laurana na něj vyděšeně hleděla.

Znala ho tak dobře. Příliš dobře…

„Nic,“ řekl a přinutil se k uklidňujícímu úsměvu. „V noci se mi zdál zlý sen, to je vše. Asi na mě pořád působí. Byl o válce, však víš.“

Laurana věděla. Také se jí zdály podobné sny. A věděla, že jí neříká pravdu. Ne proto, že by ji nemiloval, nevěřil jí nebo ji nectil, ale prostě proto, že nemohl. Už v raném věku se naučil ukrývat muka, bolístky a strach. Přiznat slabost znamenalo poskytnout někomu výhodu. Nevinila ho. Věděla, jak ho vychovali. Byl napůl člověk a elfové mu dovolili žít v Qualinestu jen z milosrdenství a ze soucitu. Nikdy ho však nepřijali. Elfové mu nikdy nedovolili zapomenout, že mezi ně nepatří — a nikdy patřit nebude.

„A co Rashas?“ zeptala se a taktně změnila téma.

„O Rashase se postarám,“ řekl Tanis ponuře. „Měl jsem vědět, že za tím stojí on. Pořád intrikuje. Přemýšlím, proč ho Porthios trpí.“

„Porthios má jiné starosti, drahý. Ale když se teď Silvanest osvobodil od Lorakova snu, Porthios se bude moct konečně vrátit domů a starat se o záležitosti vlastní země.“

Lorakův sen. Lorak byl elfský král a vládce Silvanestu před Válkou kopí. Obával se, že jeho země padne za oběť útočícím armádám Temné královny, proto se pokusil použít jednu z mocných magických dračích koulí a zachránit svůj lid i zem. Zlý drak Kyan Krvotok však ovládl Silvanest a našeptal Lorakovi temné sny.

Sny se staly skutečností. Silvanest se proměnil ve strašidelnou, zničenou zemi, prolezlou zlými tvory, kteří byli současně skuteční i výplody Lorakových strachem pokroucených vidin.

Dokonce i poté, co Lorak zemřel a Temná královna byla poražena, Silvanest se tak docela neosvobodil od temnoty. Po dlouhá léta bojovali elfové s pozůstatky snu, s temnými, zlými tvory, kteří se stále toulali zemí. Teprve teď vše skončilo.

Tanis se zamyslel nad Lorakovým příběhem a ponuře ho napadlo, že se opakuje. Někteří z elfů se opět začínali chovat nerozumě a jednat ze strachu. Někteří staří, zpohodlnělí elfové jako senátor Rashas…

„Porthios teď má aspoň něco, co odvede jeho mysl od problémů — Alhana je těhotná,“ řekl Tanis a snažil se chovat vesele, i když si oblékal koženou zbroj.

Laurana se zadívala na zbroj, kterou vytahoval, jen když očekával potíže. Kousla se do rtu, ale nic neřekla. Pokračovala v rozhovoru a v tématu, které nadhodil.

„Vím, že má Alhana radost. Tak dlouho toužila po dítěti. A myslím, že Porthios je taky rád, i když se snaží předstírat, že otcovství není nic zvláštního, jen plní povinnost. Vidím mezi nimi teplo, které jim dlouhé roky chybělo. Opravdu si myslím, že se začínají mít rádi.“

„Konečně,“ zamumlal Tanis. Nikdy neměl švagra nijak v lásce. Uvázal si plášť kolem ramen, sebral brašnu a sklonil se, aby políbil manželku na tvář. „Sbohem, lásko. Nedělej si starosti, pokud se hned nevrátíme.“

„Ach, Tanisi!“ Laurana se na něj pátravě zahleděla.

„Neboj. Chlapec a já si potřebujeme promluvit. Teď už chápu. Měl jsem to udělat už dávno, ale doufal jsem…“ Zarazil se, pak dodal: „Pošlu ti zprávu.“

Připjal si meč, znovu ji políbil a odešel.

Syna bylo snadné vystopovat. Jarní déšť zaplavoval celý měsíc Solantas a země byla rozbahněná, takže stopy koňských kopyt byly hluboké a zřetelné. Jediná další osoba, která tudy nedávno projela, byl sir William, který přinesl zprávu od Karamona, ale rytíř se vydal na opačnou stranu, do Solamnie, kdežto Černá labuť ležela při silnici na jih do Qualinestu.

Tanis jel pomalu. Ranní slunce žhnulo na nebi a na trávě se třpytila rosa. Noc byla jasná a natolik chladná, že bylo příjemné mít na sobě plášť, ale na druhou stranu nemrzlo.

„Gilovi se musela projížďka líbit,“ řekl si Tanis. S provinilým potěšením si vzpomněl na jiného mladého muže a na jiný půlnoční výlet. „Když jsem odcházel, neměl jsem ani koně. Vydal jsem se z Qualinestu do Útěšína, abych našel Flinta. Neměl jsem peníze, strach ani rozum. Je div, že jsem přežil.“