Margaret Weis - Druhá generace

„Ano, ty a Palin jste skoro stejně staří, ale lidské děti dospívají mnohem rychleji než elfské…“

„Já nejsem dítě!“

Gilovi se tak stáhly vnitřnosti, až měl strach, že ho obrátí naruby.

„Ty víš, mapete, že s tvými bolestmi hlavy by cestování bylo…“ začala Laurana.

Něco v něm prasklo.

„Přestaň mi tak říkat!“ zakřičel na ni.

Lauraně se rozšířily oči bolestí a překvapením. Gil toho ihned zalitoval. Nechtěl ji ranit, ale do jisté míry cítil také zadostiučinění.

„Říkáš mi tak už od narození,“ pokračoval tiše.

„Ano, říká.“ Tanisova tvář pod vousem potemněla zlostí. „Protože tě miluje. Omluv se matce!“

„Ne, Tanisi,“ přerušila ho Laurana. „To já se musím omluvit Gilovi. Má pravdu.“ Pousmála se. „Je to směšné oslovení pro muže, který je vyšší než já. Omlouvám se, synu. Už to neudělám.“

Gil takové vítězství nečekal. Nevěděl, co si s ním počít. A rozhodl se pokračovat a využít výhody proti oslabenému soupeři. „A už celé měsíce mě nebolela hlava. Možná jsem se vyléčil.“

„Ale nevíš to jistě, synu.“ Tanis se ze všech sil snažil ovládat. „Co by se stalo, kdybys onemocněl cestou, daleko od domova?“

„Pak bych se s tím nějak vypořádal,“ odsekl Gil. „Vzpomínám si, jak jsi vyprávěl o dobách, kdy byl Raistlin Majere tak nemocný, že ho bratr musel nést. Ale to Raistlina nikdy nezastavilo. Byl to velký hrdina!“

Tanis se chystal něco říct. Ale Laurana na něj varovně pohlédla, a tak zůstal zticha.

„Kam chceš jít, synu?“ zeptala se.

Gil zaváhal. Nastal okamžik, na který čekal. Netušil, že k tomu dojde takovým způsobem, ale stalo se a on toho musel využít.

„Domů. Do Qualinestu.“

„To nepřipadá v úvahu.“

„Proč, otče? Řekni mi jeden rozumný důvod!“

„Mohl bych ti jich říct tucet, ale pochybuji, že bys jim rozuměl. Tak za prvé, Qualinest není tvůj domov.

„Tanisi, prosím!“ Laurana se obrátila ke Gilovi. „Jak tě to napadlo, mapet… synu?“

„Obdržel jsem pozvání, krásné pozvání, které odpovídá mému postavení elfského prince“ zdůraznil Gil.

Matka s otcem si vyměnili poplašené pohledy.

Gil je ignoroval a pokračoval. „Pozvání poslal jeden ze senátorů Thalas-Enthie. Lid se chystá oslavit návrat strýce Porthia ze Silvanestu a senátor si myslí, že bych se měl oslav zúčastnit. Říká, že si lidé všimli, že se neúčastním formálních událostí. Začínají si prý šeptat, že se za svůj elfský původ stydím.“

„Jak se opovažují?“ Tanis téměř nedokázal ovládnout zuřivost. „Jak se opovažují zasahovat? Který senátor? Ten šťoural. Já…“

„Tanthalasi, poslouchej.“ Laurana ho oslovovala plným elfským jménem, jen když šlo o něco vážného. „Obávám se, že jde o něco víc.“

Přistoupila blíž a tiše spolu promluvili.

Šeptali si. Vždycky si šeptali. Gil se snažil předstírat, že ho nezajímá, co říkají, ale přesto pozorně poslouchal. Zachytil slova jako „politický“ a „velmi opatrní“, ale nic víc.

„Týká se to mě, otče,“ prohlásil Gil náhle. „Tebe nepozvali.“

„Nemluv se mnou tímto tónem, mladý muži!“

„Gile, drahoušku, to je velmi vážná věc,“ řekla Laurana laskavě a položila manželovi ruku na paži, aby ho uklidnila. „Kdy jsi pozvánku dostal?“

„Asi před dvěma dny, když jste byli v Palantasu. Kdybyste byli doma, už byste to věděli.“

Znovu na sebe pohlédli.

„Kéž bys nám to řekl dřív. Jak jsi odpověděl?“

Matka byla zjevně nervózní a pevně sepjala ruce. Otec zuřil, ale mlčel. Nutila ho mlčet.

Gil věděl, že poprvé v životě má situaci pod kontrolou. Byl to příjemný pocit, který mu dovolil poněkud se uvolnit.

„Ještě jsem neodpověděl,“ řekl chladně. „Vím, že jde o politickou záležitost. Vím, že je to vážné. Chtěl jsem si o tom s vámi promluvit.“

Uspokojilo ho, že se rodiče zatvářili zahanbeně. Opět ho podcenili.

„Jednal jsi správně, synu. Omlouvám se, že jsme tě špatně posoudili.“ Tanis si povzdychl a poškrábal se ve vousu. „A ještě víc lituji toho, že tě do celé věci zatáhli. Ale asi jsem to měl očekávat.“

„Oba jsme měli,“ dodala Laurana. „Měli jsme tě na to připravit.“

Ztišila hlas. Opět mluvila s Tanisem. „Jenom jsem si nikdy nemyslela… Je koneckonců z části člověk. Nepředpokládala jsem, že by…“

„Samozřejmě že ano. Je jasné, po čem jdou.

„Co?“ vyštěkl Gil. „Po čem jdou?“

Tanis jako by ho neslyšel, protože dál hovořil s Lauranou. „Doufal jsem, že toho zůstane ušetřen, že nebude muset projít tím, čím jsme prošli my dva. A pokud budu moct, tak tomu zabráním.“

Obrátil se ke Gilovi. „Přines mi tu pozvánku, synu. Tvá matka sepíše zdvořilé odmítnutí.“

„A to je všechno?“ řekl Gil a zamračil se na ně. „Nedovolíte mi jít.“

„Synu, ty nechápeš…“ začal Tanis, kterého opět ovládl vztek.

„To máš zatracenou pravdu, že nechápu! Já…“ Gil se odmlčel.

Samozřejmě. Bylo to tak prosté, opravdu. Ale musel být opatrný. Nesměl se prozradit.

Odmlčel se uprostřed věty — jak hloupé. Mohli by ho začít podezřívat. Jak to napravit?

Diplomacii se naučil od matky.

„Omlouvám se, že jsem na tebe křičel, otče,“ řekl Gil zkroušeně. „Vím, že máte na srdci jen mé dobro. Bylo ode mě hloupé, že jsem chtěl jet — navštívit matčin domov.“

„Jednou, synu,“ řekl Tanis a poškrábal se ve vousech. „Až budeš starší…“

„Jistě, otče. Pokud mě teď omluvíte, musím se věnovat studiu.“ Gil se obrátil a hrdě opustil komnatu. Zavřel za sebou dveře.

Zastavil se na chodbě a poslouchal.

„Věděli jsme, že k tomu dojde,“ řekla matka. „Nedivím se, že chce jít.“

„Ano, ale jak se bude cítit, až uvidí nenávistné pohledy, úšklebky, skryté urážky…“

„Možná k tomu nedojde, Tanisi. Elfové se změnili.“

„Opravdu, drahá?“ zeptal se Tanis smutně. „Změnili se?“

Laurana neodpověděla nebo Tanis alespoň její odpověď neslyšel.

Zaváhal. Jenom se ho snažili chránit.

Chránit! Přesně jako se Karamon snažil chránit Palina. Podstoupil Zkoušku a složil ji. Dokázal, že je hoden — otce i sebe samého.

Gil se zatvrdil, rozběhl se chodbou a schody do ložnice bral po dvou. Vstoupil dovnitř, zavřel dveře a zamkl je. Pozvánku schoval do zlatem vykládané skříňky. Znovu si ji přečetl a přelétl očima řádky, až narazil na to, co hledal.

Ubytuji se v Černé labuti, v hostinci, který leží asi den cesty od domu vašich rodičů. Pokud tam za mnou přijedete, mohli bychom se do Qualinestu vydat spolu. Ujišťuji vás, princi Gilthasi, že bych byl vaší společností poctěn a nesmírně by mě potěšilo, kdybych vás mohl představit nejvznešenějším členům elfské společnosti.

Gil toho muže neznal a ani ho nezajímal. Odložil pozvánku a zadíval se ven z okna na cestu, která vedla na jih. K Černé labuti.

Tanis Půlelf ležel zabalený do pláště na studené, tvrdé zemi. Spal hluboce a klidně. Ale Karamon ho popadl za rameno a zatřásl jím. Tanisi, potřebujeme tě! Tanisi, vzbuď se!

Jdi pryč, řekl mu Tanis, převalil se a stočil se do klubíčka. Nechci se probudit. Jsem unavený, tak unavený. Proč mě nemůžete nechat být? Nechtě mě spát…