Margaret Weis - Druhá generace

Gil zvedl pouzdro na svitky. „Je od Karamona Majere. Rytíř se zastavil v hostinci Poslední domov. Když Karamon zjistil, že sir William míří tímto směrem, požádal ho, aby vám předal zprávu.“

Gil podal svitek chladně otci.

Tanis se na syna ustaraně zadíval, pak pohlédl na Lauranu, která se trpělivě usmála a pokrčila rameny, jako by chtěla říct: „Zranili jsme jeho city. Zase.“

Gil se choval „nedůtklivě“, jak by řekla matka. No, měl právo být „nedůtklivý“.

Gil byl křehké, choré dítě, po kterém velmi toužili a dlouho na ně čekali.

Většinu života byl nemocný. Když mu bylo šest let, málem zemřel. Milující, vystrašení rodiče ho potom „zabalili do hedvábí“, jak se říkalo. Obklopili ho péčí.

Z nemocí vyrostl, ale teď trpěl strašlivými, ochromujícími bolestmi hlavy. Začínaly tím, že mu před očima poletovaly ostré záblesky světla, a končily příšernou agónií, která způsobovala, že upadal do stavů podobných bezvědomí. Nikdo mu nedokázal pomoct; i kněží Mišakal zklamali.

Tanis s Lauranou nebyli často doma, protože se ze všech sil snažili udržet křehká pouta spojenectví, která spojila rasy a národy po Válce kopí.

Gil byl na cestování příliš slabý, proto zůstával v péči bezmezně milující hospodyně, která ho zbožňovala ještě o trochu víc než jeho rodiče. Všichni v Gilovi stále viděli křehkého chlapce, jehož téměř sežehla horečka.

Kvůli nemoci Gilovi nedovolovali hrát si s jinými dětmi, a i kdyby, poblíž stejně žádné nežily. Tanis Půlelf miloval soukromí, proto úmyslně postavil dům co nejdál od sousedů. Gil zůstával často sám a mohl jen přemýšlet, proto ho napadaly podivné myšlenky. Jako třeba že za bolesti hlavy může lidská krev, která mu kolovala v žilách. Agónie ho přivedla na hrozivý nápad, že kdyby si podřezal žíly a zbavil se cizí krve, bolest by ustala. Nikdy se o tom nikomu nezmínil.

Laurana se nestyděla za to, že si vzala míšence. Často Tanise škádlila kvůli vousu, který si žádný elf nemohl nechat narůst. Tanis se nestyděl za to, že je z poloviny člověk.

Jeho syn ano.

Gil snil o zemích elfů, které nikdy neviděl a asi také nikdy neuvidí. Stromy v Qualinestu mu připadaly skutečnější než ty v otcově zahradě. Gil nedokázal pochopit, proč rodiče jen zřídkakdy navštěvují Qualinest a proč ho nikdy neberou s sebou. Ale věděl (nebo si to alespoň myslel), že odcizení je otcova vina. A tak mladík začal Tanise nenávidět tak vášnivě, až ho to někdy děsilo.

„Nemám v sobě nic z otce!“ ujišťoval se Gil každý den, když se pln úzkosti prohlížel v zrcadle s obavami, že mu na bradě začnou rašit ošklivé lidské chlupy.

„Nic!“ zopakoval spokojeně, když uviděl jen hladkou holou kůži.

Nic až na krev. Lidskou krev.

A protože se jí Gil obával, nedokázal o ní mluvit, nedokázal obavy přiznat.

A tak mlčel.

Hradba mlčení mezi otcem a synem vyrostla během let cihlu po cihle. A teď už nebylo snadněji překonat.

„No, nepřečteš si dopis, otče?“ obořil se na něj Gil.

Tanis se zamračil, protože se mu synův drzý tón nelíbil.

Gil očekával, že ho otec pokárá. Mladík netušil proč, ale chtěl otce vyprovokovat, až by se přestal ovládat. Řekli by si věci… které si potřebovali říct…

Ale Tanis se na syna jako obvykle trpělivě usmál a vytáhl svitek z pouzdra.

Gil se odvrátil. Přistoupil k oknu a zadíval se na zelenou, umně vybudovanou zahradu, ale vůbec ji neviděl. Jedna jeho část toužila odejít z místnosti, ale zároveň chtěl vědět, jakou zprávu Karamon Majere poslal.

Gil se o většinu lidí, se kterými se setkal a jež přišli navštívit jeho rodiče, nezajímal. Dělali rámus, byli nešikovní a hrubí. Ale velkého, přátelského Karamona si oblíbil pro jeho široký, srdečný úsměv a hřmotný smích. Gil rád poslouchal vyprávění o Karamonových synech, obzvláště o dvou starších, o Sturmovi a Taninovi, kteří už v touze po dobrodružství procestovali celý Ansalon. Nyní se pokoušeli stát prvními muži, kteří by se stali Solamnijskými rytíři, přestože se narodili mimo Solamnii.

Gil se s Karamonovými syny nikdy nesetkal. Před několika lety, poté co se Karamon vrátil z nějaké tajné mise s Tanisem, Gilovi nabídl, že ho vezme na návštěvu hostince. Tanis s Lauranou to odmítli třeba jen zvážit. Gil se tak rozzuřil, že týden nevyšel z ložnice.

Tanis svitek roztáhl a rychle přelétl obsah očima.

„Doufám, že je Karamon v pořádku,“ řekla Laurana. Znělo to ustaraně. Nepustila se znovu do psaní, nýbrž hleděla Tanisovi do tváře, když četl dopis.

Gil se otočil. Tanis vypadal zachmuřeně, ale nakonec se usmál. Pak zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Karamonův nejmladší syn Palin právě složil Zkoušku ve Věži Vysoké magie. Je z něj bílý mág.“

„U Paladina!“ vykřikla Laurana užasle. „Věděla jsem, že studuje magii, ale nikdy jsem nemyslela, že to bere tak vážně. Karamon vždy tvrdil, že ho to přejde.“

„Vždy doufal, že ho to přejde,“ opravil ji Tanis.

„Překvapuje mě, že to Karamon dovolil.“

„Nedovolil.“ Tanis jí podal svitek. „Jak sama uvidíš, Dalamar mu nedal na vybranou.“

„Proč nechtěl, aby Palin složil Zkoušku?“ zeptal se Gil.

„Protože může skončit smrtí,“ řekl Tanis suše.

„Ale Karamon chce, aby se jeho zbylí synové stali rytíři,“ namítl Gil, „což může taky skončit smrtí.“

„U rytířů je to něco jiného, synu. Karamon ví, jak bojovat s mečem a štítem. Růžovým plátkům a pavučinám nerozumí.“

„A pak je tady samozřejmě Raistlin,“ dodala Laurana, jako by to vše vysvětlovalo.

„Co s tím má společného Palinův strýc?“ odsekl Gil, ačkoli přesně věděl, o čem matka mluví. Prostě měl chuť se hádat.

„Je přirozené, že se Karamon bojí, aby se Palin nevydal temnou stezkou jako Raistlin. I když se teď zdá, že je to nepravděpodobné.“

A jakou stezkou se bojíte, že se vydám já, matko, otče? toužil Gil zakřičet. Jakoukoli stezkou? Temnou nebo světlou? Stezkou, která mě odsud odvede? Jednoho dne, matko… jednoho dne, otče…

„Můžu si to přečíst?“ zeptal se Gil trucovitě.

Matka mu beze slova dopis podala. Gil ho pomalu přečetl. Lidské písmo četl stejně snadno jako elfské, ale Karamonův obrovský, hrubý a neklidný rukopis mu dělal potíže.

„Karamon říká, že udělal chybu. Říká, že měl ctít Palinovo rozhodnutí studovat magii, místo aby se ho snažil přimět být něčím, co není. Karamon říká, že je hrdý, že Palin složil Zkoušku.“

„To Karamon říká teď,“ namítl Tanis. „Tvrdil by něco úplně jiného, kdyby chlapec ve věži zemřel.“

„Alespoň mu dal šanci, a to je víc, než děláte vy,“ odsekl Gil. „Zamykáte mě jako nějakého vzácného ptáka…“

Tanisova tvář potemněla.

Laurana rychle zasáhla. „Gile, prosím, nezačínej. Už je skoro čas na večeři. Jděte se s otcem umýt a já řeknu kuchařce…“

„Ne, matko, neměň téma! Tentokrát ti to nevyjde!“ Gil sevřel pevně svitek a čerpal z něj sílu. „Palin není o moc starší než já. A teď cestuje s bratry. Vidí věci, dělaje! A já byl nejdále u plotu!“

„To je něco jiného, Gile, a ty to víš,“ řekl Tanis tiše. „Palin je člověk…“

„Já jsem částečně člověk,“ obvinil ho hořce Gil.

Laurana zbledla a sklopila oči. Tanis chvíli mlčel a rty pod vousy měl pevně stisknuté. Nakonec promluvil dráždivě klidným hlasem, kterým doháněl Gila k šílenství.